O naší cestě, na které jsem prožila, jak se nad lidstvem sklání tvář Boží
Prožívám radostně rozvířené energie mezi balením kufrů, vyřizováním objednávek a mnoha dalšími povinnostmi, které mě každým momentem přibližují k opětovnému nadechnutí se esence, která mi je tak drahá.
V den odjezdu plynu v jemném tempu naším domem, přenáším květiny na jedno místo (aby je kamarádka nemusela při zalévání hledat kde jaká je). Vařím jednoduchý oběd, chystám dětem svačiny na cestu, skládám poslední věci do příručního zavazadla.
Procházím celým domem, dívám se, jestli je vše na svém místě, tu a tam něco porovnám a cítím momenty, kdy energie našeho obydlí doslova tají dech, jakoby věděly. Mluvím k Duchu našeho domu, Andělům a mnoha dalším Bytostem, které s námi žijí, a ve velké vděčnosti se s nimi loučím. Cítím jejich hebké doteky a uvědomuji si sílu nádherného neviditelného světa, který mě obklopuje.
Jdu ven, tiše mluvím k rostlinkám, o které s láskou pečuji, loučím se s nimi, klaním se a vnímám jejich sounáležité zachvívání. Každou svoji buňkou cítím naše vzájemné milující spojení a velmi mě to dojímá. Klaním se Zemi, kterou láskyplně hladím a i jí šeptám svá slova. Nakonec přicházím do své dílny, která se v království naší zahrádky vyjímá jako chrám. Ovane mě její důvěrně známá vůně, rozhlížím se po všech těch svíčkách a pozoruji, jak se jejich jemné energie vznášejí prostorem a láskyplně plynou mým směrem. Nahlas k nim mluvím, děkuji, nekonečně opakuji, že je miluji, loučím se a jsem vděčná, že mohu po tak dlouhé době opětovně odjet na místa, která mi jsou tak důvěrně blízká.
Pár momentů spočinu v tichu, otevírám oči, naposledy se rozhlédnu a odcházím. Když projdu po chodníčku k našemu domu, slyším, že se mám otočit. Udělám to a přímo od dveří mé dílny na mě upřeně hledí můj Průvodce, který mi dává najevo, abych se vrátila. Přicházím k Němu a vidím, že drží temně modrou pelerínu, s nádherně perleťově-stříbřitými ornamenty, zahalujíc mě do ní cítím, jak tím uzavírá mé energie a připravuje mě na přechod do jiných světů. Znovu jdu po chodníčku, který je v tento moment lemován nesmírnou krásou jemnohmotných stříbřitě zářících květin a na jeho konci z mléčného oparu na mě září milující oči. Láskyplná bytost, která mě několik měsíců provází zhmotňováním svého Záměru, mi s velkou něhou žehná (v tuto chvíli ještě netuším, jak důležitou úlohu bude mít v samotném závěru naší cesty). Slovy nesdělitelný okamžik, ve kterém se zastavuje čas, mě zcela podmaňuje a mě z něho probírají děti, když volají „kdy už pojedeme“. 🙂
Letadlo se pomalu vznáší nocí a já hledím do rozzářených světel, loučím se s vlastí i lidmi, kteří jsou jakoukoliv součástí mého Života a vnímaje 
otevírající se nebeskou dálnici posílám tichou modlitbu naší Zemi. Děti záhy spokojeně usínají, já je chumlám do přikrývek a užívám si, jak vše okolo mě pomalu utichá. Vnímám plynutí vzdušným prostorem, který mi uvolňuje mnoho svých jemných darů a je pro mě zcela přirozené, že jsem vždy bdělá a neusnu, ani kdybych chtěla.
Na obzoru po mé levé straně se probouzí rudé slunce, zatímco při otočení vpravo je ještě temná noc. Nádherný děj Života, kdy něžné prameny Slunce pomalu prostupují nocí, rozechvívá noblesní práci a já si uvědomuji, jak je toto dílo Stvořitele mistrovské. A přeci se každý den všedně děje.
V prvním nádechu vůně mé milované Země se rozpíjím blahem a vítá mě hřejivé objetí paprsků Slunce – Boha Re. Je to pro mě velmi silné. Je to, jako bych se setkala se svým Otcem, který mě drží v milující náruči, která se chvěje rytmem té nejhlubší, blahodárné lásky.
Děti, které prospaly celý let, si kamarádsky mávají a povídají téměř s každým člověkem, přes kterého procházíme příletovými procedurami a ani nevíme jak, tak opouštíme letištní prostor.
♥♥♥
Stojím na místě, kde jsem už tolikrát stála, mohutný tanec horkého větru, který tak miluji, mi přináší opojné vůně tohoto místa, zrakem hladím krajinu kam až dohlédnu a šťastně šeptám „tak jsem zase tady“. Egypt. Země, kde ticho písku prodlévá své písně věčnosti a otisky dávných rituálů i labyrintů ceremonií stále dmýchají svá přítomná kouzla.
Mé první setkání s mořem této země patří vždy k velmi dojemnému okamžiku, v němž se rozezní nádherný chorál tak hluboce, až se Země chvěje a spustí velmi požehnaný děj, v jehož vlnách se odvíjí celý ten Božský čas v této Zemi.
Tentokrát je mé první setkání s mořem jiné. Nedovedu slovy přesně vyjádřit jak, ale vím, že něco je jinak.
Večer, sotva dětem dočtu pohádky, se celou místností rozechvěje jemné Světlo, z něhož hladce vystupuje můj Průvodce, který mě před odjezdem zahalil do peleríny. Měkce ke mně hovoří a sděluje mi, že tentokrát jsem vstoupila do tak vysoce rozvibrovaného prostoru, že v mé vnímavosti bylo potřebné, abych měla energetickou ochranu Světelné peleríny.
Celou svojí bytostí cítím, jak ji ze mě láskyplně svléká a současně se před mým zrakem, který jakoby se probouzel z mlžného oparu a teprve nyní vidí, rozprostírají granátově rudé, chvějící se ornamenty, připomínající různé podoby lotosového květu.
Uvolňují mžení frekvencí, které se jako jantarově zlatý jas rozpíjí celou místností a já vnímaje jejich první doteky, které mnou záhy protékají, slyším slova Průvodce o tom, že teprve nyní se v hlubokosti přeladím na Posvátný tep, který prožiji o mnoho hmatatelněji než kdy dřív.
Ocitám se v nádherné koupeli Světla nejen vně, ale i ve svém nitru a plna díků se jí celou svojí bytostí sytím. Prožívám záblesky tak vroucí a nádherné Boží blízkosti a plní mě nekončící blaženost… Jsem Doma.
Následující dny prožívám velice mocné děje, v nichž se setkávají osy Boží velkoleposti, které mi bez okolků zviditelňují mnoho poznání a vedou mě s rodinou nádhernými hmotnými prožitky.
Noc co noc mě celé plejády Světelných bytostí provázejí skvostnými ceremoniemi tisíců mystických dějů, v nichž se mi dostává nesmírně mnoho milosti.
Každé ráno se probouzím přetékající vděčností a vyplavují se mi vzpomínky na předešlou noc právě tak hmatatelně, jako kdybych bděla, a já vím, že se to stalo. Možná bych si mohla své prožitky zapisovat, ale sladkost nádherně plynoucích dějů ve mně vždy tak úžasně doznívají, že po ránu jen jsem a nedovedu racionálně vysvětlit, jak hluboce prožívám, co se stalo.
♥♥♥
Vzhledem k situaci je kapacita našeho hotelu naplněna na pouhý zlomek a velkou část tvoří místní lidé. Nasávám jejich fluidum, vítám, že jsem se svoji rodinou tichou součástí jejich komunity a uvědomuji si, že nezávisle na barvě naší pleti jsme všichni děti Boží.
Přichází ke mně milé úsměvy od neznámých místních žen a hlubokost jejich očí, jako kdyby mi předávala tiché moudrosti svého národa, zatímco hemžení dětí, neodlišujíce z jakého světa to, či ono je, radostně proudí.
Prožívám, jak se každým momentem stále intenzivněji otevírám neviditelné Síle, kterou aniž tuším jak, umím celou svojí bytostí hlouběji a hlouběji cítit. Děje se to samo, aniž bych cokoliv dělala. Uvědomuji si, že se vlastně stále pevněji prolínám s okolím, veškerými přítomnými elementy, jemnými bytostmi, lidmi, ale i neviditelnou energií Stvořitele. Zároveň se svými milovanými prožívám mnoho lidských radostí, spontánnosti, her a vzájemně si dosyta užíváme jeden druhého.
Večer hovořím se Stromem, který se hrdě rozpíná přímo naproti dveřím našeho dočasného bydlení a jehož výsostné vibrace se sladce snoubí s větrným zpěvem.
V blízkosti tohoto stromu prožívám dechberoucí příběh, který se mě hluboce dotýká, a mám dojem, že mě zcela proměnil. Vidouc, že jeho poselství má být vyneseno i pro mnoho dalších lidí, jej nad ránem za nepředvídatelných okolností ťukám do svého telefonu a najdete jej tady
Od momentu tohoto mystického prožitku je vše jinak.
Při obědě, na který chodíme do vzdušné plážové restaurace, která nám ze své výšky nabízí nádherný pohled na nekončící moře ryzích energií, slyším prastaré melodie modliteb těchto míst a prožívám, jak se jim všechny buňky mého těla láskyplně otevírají. Pozoruji širé moře, nastavuji svoji tváří slané vůni, kterou mi přináší stále přítomný vítr, a uvědomuji si, že hledím do jiného světa a prohlížím si průčelí chrámu.
Je to jen mžik a já se záhy vracím zpět, mé oči se setkávají s nesmírně hlubokým pohledem místní vrásčité ženy, která jako kdyby věděla. Jako kdyby tady a teď bylo její úlohou mi právě skrze vzájemný oční kontakt předat tisíce let staré vědění mistrů.
Cítím jak se to děje a plní mě směsice úcty, pokory, vděčnosti, ale i zodpovědnosti.
♥♥♥
Naši kluci jsou děti, které nejsou ani za mák ostýchavé a rozhodně tam, kde je necháme, nezůstanou moc dlouho. Ihned mají kupu kamarádů a také 
baví mnoho dospělých lidí, až se s manželem smějeme, že by mohly dělat animátory. Tu jeden odběhne s místním velbloudářem dát pár jablek velbloudům, zatímco druhý je na druhé straně pláže, kde se klidně na hodinu zapovídá.
Jazykem všehochuť se naše děti domluví úplně s každým člověkem nezávisle na věku, či národnosti a každý si je pro jejich bezprostřednost zamiluje. A zná je (tu) zkrátka každý.
Uvědomuji si, že i když jsme neustále obklopeni živým rejem mnoha místních dětí, tak není slyšet okřikování rozmrzelých žen, ani se nervózní tatínci nerozhlížejí po ostatních, co kdo řekne tomu, jak se právě to jejich dítě chová.
Všudypřítomná láska nevinné – dětské radosti, jako kdyby byla hmatatelným kouzlem, které zavinuje všechny dospělé sounáležitostí s dětským světem, v němž je rozdmýcháno v jednom jediném momentu rozjařené a hlučné štěstí i hluboký klid současně.
Je to balzám a napadá mě, že mám vlastně rozepsaný článek o dětech a o veliké slabině mnoha rodičů, která působí veliké škody, ať je našim dětem pět nebo dvacet. (Věřím, že se mi ve správný moment povede dopsat).
Jako ostrý meč hnilobné nenávisti jednoho dne zasviští vzduchem slova z úst české dámy, když vysloví, že ji tady ty černé huby už nebaví. Polije mě mrazivo a stydím se za její slova, a přesto k ní a všem zúčastněným cítím velikou míru soucitu a uvědomuji si, jak mnoho je lidstvo zraněné.
Paní povídám, že jestli myslí lidi kteří jsou ve své Zemi, a je zcela přirozené, že tu jsou. Proč by tu neměli být? A kde by tedy měli být? Pomyslím si už sama v sobě, neboť vidím, že paní roztrpčeně (asi proto, že si nestěžuji spolu s ní) odchází.
Hledím za ní a modlím se k Bohu a modlím se za to, aby se v lidech probudilo lidství. Vždyť všichni jsme děti stejné planety. V tom okamžiku slyším mocný výdech Matky Země, kterou se nese zachvívání bolesti. Prožívám, jak hluboce a víc, než si vlastně myslíme, naslouchá, prožívá a vstřebává Vše, co prožíváme my – její děti. Plní mě veliký soucit s Ní a vlastně s námi všemi. Záhy před sebou vidím kamínek ve tvaru srdíčka. (Na fotce).
Následující noc mám opět velmi intenzivní prožitek, přicházejí velkolepí Andělé, kteří mě odvádějí do průzračného chrámu, kde do rukou berou 
křišťálově čiré jehly, které však nejsou ostré a jimi mi pod kůži na obličeji tvoří přenádherné ornamenty. Jejich doteky mi jsou velmi příjemné a intenzivně je vnímám. Záhy mi něžně vedou křišťálové jehly do očí a do mých duhovek (které jsou ve skutečnosti zelené) vlévají velmi sytě zelené světlo, jehož záře se hebce rozpíjí nejen jimi, ale plyne do nitra mého těla.
Probouzím se první, děti sladce oddechují a já vnímaje ještě stále doteky křišťálových jehel se na sebe po špičkách jdu podívat do zrcadla. Svým jemným zrakem vidím světelné linie a žasnu nad precizností celého díla. Nezkoumám proč a nač. Řídím se tím, že moji Průvodci, Vesmír, Život sám mi v lehkosti vždy všechna vědění, která potřebuji znát, v pravý moment odhalí a já jsem ten poslední, kdo by se pídil po významu toho, či onoho.
Naše dny pobytu se tu krátí. Celou svojí bytostí, každou buňkou, až do nejhlubších hlubin vstřebávám přítomné dary každého okamžiku, kterých je tak moc a přicházejí z tolika mnoha směrů a v tak nečekané formě, že zas a znovu žasnu na Boží velkorysosti a věděním. Jako bych byla obklopena oázou, která veškerými mými rovinami protéká jako sladký nektar Stvořitele.
Blažené a tak mocné okamžiky, které prožívám, se odehrávají nejen tady a teď, ale v mnoha dalších vrstvách, které se synchronicky s mojí přítomností tady prolínají a přesto je pro mě zcela přirozené prožívat vše zároveň.
Poslední okamžiky jsou jako vždy stále intenzivnější a já mám dojem, že se snad celá planeta chvěje spolu se mnou. Vstupuji do velkorysé restaurace a mezi cinkáním nádobí a mnoha vůněmi vstřebávám Božské fluidum, které jako by právě tady v té obyčejné situaci bylo dokonale obnaženo a současně JE tak vznešeně přítomné.
♥♥♥
Má aura se rozpíná a přijímá Jeho přítomnou živoucnost, nádherné fluidum, jehož doteky čistě milující Lásky přeji pocítit každému člověku.
Tiše pozoruji mnoho párů temných očí, v nichž je tolik skromnosti a přesto nesmírné moudrosti, které jakoby mi vlastně po celý ten čas tady neslyšně právě skrze svůj zrak předávaly svá vědění.
S tímto dějem, mezi rejem mnoha lidí se mě zmocňuje veliké dojetí…dnes naposledy tady a teď právě přicházím s mými milovanými na snídani, koupu se v Posvátnosti a přeji si zastavit čas…
Sedím ve vyhřátém písku a hluboce celým svým srdcem mluvím k moři, k tomuto, mému srdci tak drahému kraji, jemuž ze dna své bytosti opakuji, že jej miluji. Tak moc jej miluji. Každé zrnko písku, kapku vody, úžasně se vinoucí vítr a jeho melodii. Tiché zurčení prastarých modliteb, opojné vůně dávných ceremonií, které jsou stále tak živě přítomné. Před zrakem se mi míhají hluboké pohledy tolika lidí, s nimiž jsem se setkala, a byť s některými jen na pár momentů, tak je vidím živě před sebou. Nerozumím tomu a vlastně se ani nepídím po tom, abych rozuměla.
Do mé blízkosti se snáší nádherné zástupy Nebeských bytostí a já cítím jejich nesmírnou náklonost a porozumění. Zářivě protkávaný vzdušný šat se okolo nich chvěje a oni ke mně ve velmi milujícím citu hovoří…
Dostává se mi poselství o mnoha smyslech této naší cesty a také velikého vědění pro prožitek, v němž jsem prožila jejich citlivou a láskyplnou práci s křišťálovými jehlami.
Rozjímám, jak jsem nic netušící prvně přijela do této Země, jakoby to bylo něco samozřejmého a ještě odvážně sama, s tehdy dospívající dcerou a batolícím se Vojtíškem. S úsměvem vzpomínám, v jaké lehkosti jsem sem tehdy cestovala úplně poprvé (jako kdybych jela do sousedního města nakoupit) a nic netušící pocítila sílu této požehnané Země, jejíž esence mi darovaly velikou milost. Milostiplné rozvzpomenutí.
V té době se prvně probudily struny, jež svou tichou září Věčnosti protkávají tisíce let se vinoucí osudy každého z nás a mně tehdy darovaly záchvěvy svých pamětí, o nichž jsem si neskromně myslela, že toho tolik už vím a přesto nyní mohu říct, že je tomu naopak…
Balím věci do kufru a kromě výbavy triček, bagrů na písek a dalších propriet s posvátnou tichostí zavinuji do velkého šátku spolu s mým synem 
posbírané okvětní lístky úctyhodného Stromu. (Ano je to stále stejný Strom, který zmiňuji výše a v tomto okamžiku jsem ještě netušila, co mi daruje dál).
Pečlivě balím zrníčka písku, hlíny a mnoho dalších klenotů, které s mnoha svoleními nevezu sama pro sebe, nýbrž pro další ženy, které provázím rituály a které obvykle při další cestě s díky vracím zpět. Tam, kam patří.
Muž odchází do lahví nabrat z Posvátných míst vysokovibrační mořskou vodu, kterou rovněž se svolením mnoha bytostí vždy v malém množství převážím.
Při poslední večeři děti jako vždy vesele švitoří a my s mužem si vychutnáváme poslední okamžiky. Tu a tam mnou proběhne vlna jakéhosi vidění, prožitku v těle, pro které nemám uchopení…
♥♥♥
Nikam nespěcháme a vychutnáváme si ten nádherný čas o mnoho déle, než kterýkoliv den předtím. Zvedám zrak a oslněna krásou Nebe, chvíli pozoruji pohádkový srpek Měsíce a jeho hvězdnou rodinu, když slyším Nebeský hlas, ať se přeci jen namísto hledění vzhůru podívám pořádně okolo sebe.
Rozhlížím se a málem hlasitě vydechnu překvapení, VŠICHNI kdo zde jsme, jsme v nádherně zářícím portálu, jehož bělostně vibrující vlákna se rozpínají nekonečně daleko a já vím – cítím, že i do naší vlasti.
Napadá mě, kolik lidí zde přítomných je zapojeno do tohoto velkolepého procesu a právě tak kolik lidí u nás je právě v tento moment požehnaným nástrojem. Svým zrakem, který je požehnaný křišťálovými doteky jehel, mám hluboké zření, v němž mi je zviditelněn nádherný Boží plán.
Portálem se všemi směry nepřetržitě vine zlaté tekoucí Světlo, jehož poselstvím je milost lidstvu. Zaplavují mě vlny horka a cítím velice hlubokou Existenci Stvořitele. Dojetí, vděčnost, hluboké propojení.
Manželova slova mě přivádí zase zpět a já spatřuji fyzicky přítomné lidi pod tepajícím Světlem, které jim s velkou něžností proudí skrze jejich srdce. Cítím, že je čas jít. Můj čas zde je naplněn. Lidé, kteří se o nás po celou dobu starali, se s námi přichází rozloučit a já se ocitám v objetí jejich srdečných náručí. Přetékám dojetím, nesmírnou láskou a mé oči se třpytí právě tak jako hvězdné nebe.
S chlapečky v posteli se loučíme s místem našeho pobytu, děkujeme mu za to, že nám daroval tolik radosti a dnes jen po krátké pohádce (vždyť je budeme za čtyři hodiny budit na cestu) spokojeně usínají.
S mužem pečlivě nastavujeme budíky a následujeme děti. Probudí mě silná ozvěna – přesně třicet minut před budíkem, zůstávám ležet a s modlitbou si vychutnávám poslední okamžiky. Potichu se oblékám, kontroluji, že jsme nikde nic nezapomněli, když si všimnu, že jsem do kufru nedala jednu lahev Posvátné vody, nezaváhám a vím, že ji tam už nemám cpát. Krátce přemýšlím co s ní, když ji nechám na místě, tak ji při úklidu vylijí a to nemohu dopustit.
Vycházím do tiché noci ke Stromu (ano mluvím o stále stejném stromu) a v dostatečné vzdálenosti od kořenů, přeci jen je voda slaná, ji rozptyluji a tak, jak kapky padají, zřetelně vidím jejich barevné hýření, které se skládá do nádherného kruhu.
Ozve se dech beroucí překrásný hlas a já okamžitě vím, že ke mně mluví Strom. Říká mi, ať vstoupím dovnitř právě narozeného kruhu. Udělám to a do poslední kapky okolo sebe rozptýlím vodu, jejíž vibrace v radostné lehkosti kmitají. Rozlévá se mnou pocit nekonečné harmonie a rovnováhy. Hluboký a požehnaný soulad.
Hluboce se nadechnu a až k Zemi se pokloním. Pár okamžiků tak v tichu jsem, a když se narovnám, slyším jejím oslavný porodní výkřik a já každou svojí buňkou prožívám pojem Nová Země. Je porozena. Opět se rozezvučí Strom a já cítím touhu po jeho blízkosti, dotýkám se jej dlaní, pokládám svoji tvář na jeho kmen, dávám mu polibek na rozloučenou a jedna má slza po něm tiše stéká.
V tento moment se mé nohy roztékají k jeho kořenům a spojují se s ním, můj trup se celistvě prolíná s jeho kmenem a má hlava a paže s korunou, která objímá Nebeskou klenbu. Jsem dryádou. Jako bych tu stála celé věčnosti.
Beze strachu vstupuji do kontrolní zóny, kde nám skrz naskrz zrentgenují kufry, protože jsme v Zemi, kde je přísný zákaz vyvážení, ale vysvětlujte jim, že to zase vozíte zpátky. Směju se, když si vzpomenu, jak manžel vysvětloval místním, že to má manželka domluvené s Vedením. 🙂
V hluku lidí se soustředím na jakou stranu mám jít. A i když je méně lidí na levé, jdu na pravou – tam mě vede můj Průvodce, dětem i muži je to jasné, proč tam jdu a následují mě. Kufry jedou, rozpíná se nad nimi vakuum Světla a najednou stojí, mrknu a vidím, že kontrolor si soustředě prohlíží monitor, mezitím procházím bezpečnostním rámem na druhou stranu, když se ozve, čí je tento kufr? Nahlas pronesu, že můj, naše oči se setkají a beze slov hovoří. Rozproudí se z nich proud lásky a spolu s nepatrným úsměvem souhlasný palec nahoru a zamávaní dětem. Děkuji tomuto muži, který možná aniž tuší byl ve službách Světla a díky kterému si smím na pár týdnů, či měsíců půjčit místní klenoty.
Dívám se s dětmi prosklenou zdí na příletovou dráhu a vidíme přistávající letadlo z naší vlasti, teprve teď mi dochází, že doopravdy odjíždím.
Obrovský kolos se odlepuje od Země a mě se dotýkají její loučící se náruče. Hledím z okénka na nekončící krajinu a přetékám nesmírnou vděčností.
♥♥♥
Po pár hodinách cesty cítím obrovskou sílu, která vibruje letadlem a současně se rozzáří, jako kdyby do něj vstoupilo tisíce Sluncí. Zastavuje se mi 
srdce, popadám dech a naprosto přesně vím, Kdo přichází.
Dívám se do blankytného nebe a mé ruce okamžitě loví telefon. Rozeznívá se opojně čistý hlas, který mě pobízí k činu, a já se zatajeným dechem, chvějící se rukou a vlastně celým tělem píšu první Slova.
Zaplavuje mě obrovská pokora, vděk, tak velmi slavností pocit a někde mnou proběhne myšlenka, že to snad není možné. Děje se to a přesto tomu nemohu uvěřit.
Právě tady ve vzdušném prostoru Chorvatska mnou procházejí gejzíry zlatého Světla Královny všech národů Panny Marie, k jejímuž silnému portálu právě v této Zemi, jsem byla před několika měsíci dovedena se svojí rodinou.
Tehdy požehnala zrození své svíce a poselství a já se bláhově domnívala, že jsou mé služby Jejím záměrům završeny. A přeci se po několika měsících začal odvíjet nádherný děj, ve kterém jsem se opětovně ocitla ve Světelných službách výsostné noblesy Marie.
Přicházela vždy nečekaně a přesto se v nejjasnější přirozenosti dotýkala tolika dějů a já tak, jak jsem byla vyzvána, pracovala, aniž jsem na počátku tušila, co dělám. Až za několik týdnů jsem pochopila Její celistvý Záměr a to, co tvořím…(ne, ještě nemá být prozrazeno, co to je).
Samotné jádro jsem završila už před několika týdny a od té doby v trpělivosti čekám na Její Proslov. Nic. Ticho a mlčení. Nevadí, má energie je nyní zapotřebí jinde a bohatství moudrosti Boží, ať ze své vůle činí, jsem si tehdy řekla a vlastně jsem úplně zapomněla, co mám rozpracované! A nyní tady s rozpálenýma očima z nevyspání a plno překlepy ťukám do telefonu to nádherně noblesní poselství, jež z milosti přichází právě v této, Pannou Marií políbené, krajině.
Snad nikdy a nikde jinde by má připravenost nemohla být hlubší a odevzdanější, než je tomu nyní. Právě nyní v tomto místě a právě v tento okamžik, kdy se mnou ještě stále tak živě rozprostírají královské dary předchozích dnů.
Zaplavují mě vlny čisté Posvátné síly. Manžel na mě po očku mrkne, vidím, že se chce na něco zeptat, ale záhy se zastaví. Zná mě už dost dlouho a naprosto jasně pozná, že jsem v tuto chvíli nástrojem Světla a nechává mě v tichosti.
Portálové Světlo Panny Marie mnou tepe v nekončících gejzírech a jeho skvostné vibrace se jako sladký dech nesou celým prostorem letadla, které už začíná klesat a já vidím první zelené louky, lesy a jsem dojatá z toho, že je vidím. Jsem dojatá z řádků, které dopisuji právě v okamžiku, kdy se vracím do své vlasti, kterou miluji právě tak, jako svůj druhý vzdálený Domov. Zaplavuje mě veliká Láska, se kterou objímám celý svět…
Moudrosti dávných věků jako kdyby v tuto chvíli skláněly svoji tvář v mé blízkosti a protkávají ji esencí dojemných darů dalece přesahující má slova…
♥♥♥
V tento okamžik příběhu se zdálo, že má velkolepé finále a já byla naplněná až po okraj. A přesto se stalo ještě něco, co je jeho Božskou součástí a toužím se o tom s vámi podělit:
Po příjezdu se vítám se s naším domem, rostlinami, bytostmi, jdu pozdravit svíčky a dopřávám si bytí v tichosti a pohroužení do sebe. Až druhý den zapínám počítač, 
odpovídám na všechny dotazy, vyřizuji objednávky, když otevřu mail, který musím několikrát přečíst, jak neuvěřitelný je. Píše mi paní, která u mě pravidelně objednává svíčky a kterou jsem nikdy neviděla, že k ní mnoha zázraky přišlo to, že je s rodinou zavolána do blízkosti portálu Panny Marie – na stejné místo, kde jsem před rokem prožila tento příběh.
S velkou pokorou a vděčností se mnou sdílí své dojmy a já s úctou čtu její řádky, dívám se do Nebe, do právě hořící svíčky, klaním se Zemi a říkám si, že to snad není možné!
Vždyť tato paní netuší, že se stala požehnaným nástrojem! To ona svojí živou pozorností a nesmírností lásky obestřela Posvátné místo, a aniž v tu chvíli tušila, tak spolu-tvořila tak výsostně nádherný Světelný záměr. Vždyť já jsem neudělala ve vzdušném prostoru vůbec nic pro to, aby se něco tak náramného stalo!
Oblévá mě velká úcta k nádherným Záměrům Božství, které přesahuje veškerá má slova a je tak hluboce Mistrovské a cítím jak se milující Boží tvář nad námi všemi sklání. S velkou Láskou ke Všemu, Radana
