Mé myšlenky se rozbíhají do dne, který proměnil náš život a přestože je to téměř rok, mám dojem, jako by to bylo včera. Jako bych byla divákem filmu, prožívám zpětně každou sekundu děje až do morku svých kostí. Nesmazatelně silný děj mnou odvíjí svá vlákna a já jej nechávám dít. Náš domov, jako by právě v tuto chvíli prožíval totéž a je spolu se mnou v sounáležitém propojení. Bytosti Světla se okolo mě rozprostírají a jejich milující oči mě sytí vyživujícími jiskrami toho nejhlubšího porozumění pro to, co nyní prožívám.
Vidím před sebou samu sebe, jak ležím na chodníku, nade mnou se rozpíná Nebeský chrám a já pomalu plynu vzhůru. Jsem v nejhlubším klidu a blaženém stavu Jednoty se Stvořitelem, prožívám nesmírnou Boží sílu, pro kterou nemám slova. Přesto je okolo mě ruch a čísi dlaň tiskne tu moji a laskavý hlas mi říká, ať stisk opětuji.
Nemohu dělat vůbec nic, má duše zcela vyprchala z těla a rozpouštím se v oslnivé kráse nekonečného Světla, a přesto cítím, že stále jsem. Jsem v rozprostření nádherného Božství a prožívám hluboké štěstí.
Je to nekonečně nádherné. Mé vědomí se vrací a já s velkou námahou otevírám oči, uvědomuji si, že ležím ve voze RZS a milý hlas ke mně mluví dál.
Přetékám blahem z prožitku Božího království a ještě stále vstřebávám ten požehnaný dar, aniž bych kromě slabého úsměvu jakkoliv reagovala na snahy záchranáře.
Hmatatelně cítím Moc, která mě obestřela a hledím k nebi do Nebeského chrámu, který se chvěje čirým Světlem, jehož vibrace protékají skrze celý děj a obklopují mě skvosty své hmatatelné Přítomnosti.
Zpětně si uvědomuji svoji hlubokou oddanost a to nejpokornější smíření, ve kterých jsem šla Cestou k Nebi. Toužím tento svůj prožitek přiblížit dalším lidem, protože na konci našeho putování na Zemi je skutečně ráj, ze kterého jsem se vrátila.
♥♥♥
Procházím torzy místností, které ještě před pár hodinami tvořily útulný domov. Nepláču, nenaříkám, neviním Boha, jen v tichosti prožívám pokorné smíření. S mužem a dětmi po boku se loučíme s naším domovem tak, jak byl. Nikdo nekřičí, nezoufá a nás naplňuje klid, jehož se nám bezesporu právě v tyto chvíle hojně dostává od celého Nebe. A to je pro nás všechny velká milost.
S kbelíkem a smetákem přichází sousedka a kamarádka Hanka a po vzpamatování se z toho, co se u nás stalo (jak mi později vyprávěla) u vrátek prohodí vtipnou hlášku o tom, že by se to u nás mohlo hodit. Prochází místnostmi, chvěje se a chce se jí plakat, když to vidí. S mým mužem, který neztrácí humor snad v žádné situaci, ji uklidňujeme. Dává se do náročné práce. Následující dny přichází další a další pomocníci, z nichž se téměř každý v první chvíli rozpláče. A nikdo nemůže pochopit naše smíření, ale i humorný nadhled a i to, jak je u nás právě (i) v této situaci veselo.
Přijíždí velký kontejner a v něm mizí velký kus našeho života od ohořelého nábytku, matrací, hraček, až po moji mnohaletou práci. Vytrhávají se ohořelá prkna z podlahy, mizí zdi až na samou izolaci, vysekává se ohořelé okno. Mezi tím vším žijeme ve vděčnosti za to, že žijeme a za to, že máme kde. Vyhořelo podkroví, a přesto nám zůstala střecha a spodní část domu. O víkendu přijíždí dcera, chce se jí plakat z toho co vidí a zároveň mi říká „mami, na světě snad neexistuje žádný člověk, který by něco takového dokázal takhle v klidu přijmout….“
Píšu článek na web o tom, co se nám stalo a dostává se mi neuvěřitelné podpory od vás všech a v ten moment mi září oči dojetím. Přichází mnoho a nekonečně mnoho mailů, objednávek na svíčky, které políbilo ohnivé požehnání a to i přes to, že víte, že jsou poškozené a my je ve vděčnosti s mojí pomocnicí balíme v provizoriu naší zahradní pergoly.
Mezitím pečuji o zbytek domácnosti, děti, vařím a navzdory všemu zpracovávám dary Země, až se zima zeptá. Muž kromě své práce, jak mu čas a síly dovolují znovu a především svépomocí staví náš domov. Jde to pomalu, a přesto cítím, že to jde právě tak rychle, jak je pro nás všechny potřebné. Naplňuje mě jakási ušlechtilá Síla, díky které to vše prožívám s velikou pokorou, smířením i vědomím si Nejvyššího dobra pro nás všechny.
Trochu se pousmívám nad tím, jak se to může jevit z lidského úhlu pohledu a přesto celou svojí bytostí cítím, že je to to nejlepší, co nás mohlo potkat a že Bůh nepřichází ničit, ale zušlechťovat.
♥♥♥
Po několika týdnech práce mě volá výsostně čistý hlas a já netuším kam. Poskládá se mnoho zázraků a my uprostřed rozpracovaného díla odjíždíme tisíc kilometrů daleko, aniž bychom věděli proč. Až samotné místo nás a nejen nás obdaruje svým balzámem požehnání. Znovu si uvědomuji Svatou pravdu, kterou tak často říkám lidem a oni ji mnohdy nechtějí slyšet. A tou je to, že není třeba plánovat myslí, ani předem znát tisíc kroků cesty své Duše, nýbrž stačí bděle naslouchat a oddaně s nadějí kráčet směrem, kterým jsme volání. Zas a znovu se ptát jak nyní mohu sloužit Světlu? A jeho paprsky se samy v našich životech rozzáří a právě tak osvítí naše další a další kroky.
♥♥♥
Přichází chladnější období a já navlečená do mnoha vrstev oblečení stále balím balíčky ve venkovním provizoriu. Mám zkřehlé ruce i celé tělo (jsem velmi teplomilný typ) a i když mě zima ničí, tak si nestěžuji.
Domem se line nádherná vůně čerstvého dřeva, které je připravené na podlahu. Zdi jsou zase zdmi a září bělostí, nové okno se nádherně vyjímá. Srdce se mi plní štěstím i hrdostí na mého muže, který je za touto prací. Pomalu se prý mohu porozhlížet po postelích, v kterých do vánoc zase určitě budeme spát. Mezitím s pomocí dalších doděláváme moji dílnu, která je chrámem naší zahrádky. A já jsem za ty zdi, do kterých nefouká chladný vítr nesmírně vděčná. Není to dokonalé a chybí nám třeba i obyčejný stůl a přesto se nám s děvčaty daří perfektně fungovat a objednávky posíláme nejen v objetí Andělů, ale i naší radosti.
Přichází krásné, ale náročné předvánoční období překvapujícího množství objednávek, které jsou samy o sobě veliký fičák. Manžel pokládá podlahu, já po nocích odpovídám na vaše maily a vůbec papíruji, co jsem nestihla přes den. S dětmi tvoříme, děláme výzdobu, pečeme cukroví, objednávám matrace do postelí, které mají každým dnem přijít, a děláme dalších mnoho běžných věcí. Jsem unavená, ale šťastná.
Je 22. prosince večer a já po několika měsících dnes poprvé zase ležím v posteli naší ložnice.
Rozhlížím se, obdivuji krásu, která mě obklopuje, a nemohu uvěřit tomu, že po několika měsících provizorního spaní, jsem doopravdy ve vlastní posteli. Prožívám, jak velké štěstí je mít vlastní postel!
Dotýkám se jejího dřeva, hovořím s duchem Stromu a děkuji mu, zatímco se ještě stále prázdným prostorem bez dveří nese sladká hudba oddychování spících synů.
Nádherný sváteční čas kouzel a zázraků, má pro mě v tuto chvíli ještě o mnoho hlubší význam, než kdy měl a něžně zavinuje náš domov svoji tichou hudbou požehnání. Prožíváme nádherné Vánoce a celou zimu, užíváme si sebe vzájemně ve velkém štěstí.
♥♥♥
Nyní, přesně po roce od Ohnivého požehnání, procházím naším novým Domovem, hladím zdi, láskyplně se dotýkám podlahy a s něhou, jako bych hleděla na narozené dítě, se rozhlížím. Je nádherný, tak moc nádherný a tím nemyslím vnější krásu, ale tu vnitřní. Jeho srdce tluče Sílou, toho, co spolu s námi prožil a doušek po doušku vstřebával. Především můj muž, svoji trpělivou a náročnou prací mu daroval otisk sebe sama, své vnitřní krásy i umu, které v něm tlučou.
Jak mnoho bezpodmínečných klenotů nám to všem darovalo! A ať se dívám, z jaké strany chci, vidím jen ryzí a nejhlubší požehnání celého Vesmíru.
Sepsání darů, kterých se nám díky požáru dostalo, by snad dalo na celou knihu. Do nejjemnějších detailů propracovaný plán Stvořitele byl skutečně mistrovským dílem, který si den co den uvědomuji a nepřestávám za něj děkovat. Každou buňkou prožívám Moudrost o tom, jak vše, co se nám děje je správné právě tak, jak je a to i přestože si někdy myslíme, že bychom potřebovali (anebo chtěli) dočista něco jiného.
Při živelném ničení tornáda před několika dny mě zaplavil veliký soucit s těmi všemi lidmi, které potkalo něco podobného a mnohdy i o hodně horšího než nás. Mým srdcem protékaly tiché modlitby nejen slov, ale především citu, ve kterém jsem jim neslyšně předávala to,
co se dostalo nám.
Požehnání.
Tak moc blízkosti a porozumění mě plní z toho, co prožívají a současně obdiv, jak statečně své osudy nesou.
Bez reptání, povyku a s nadějí prochází těžkou misí.
♥♥♥
A ruku na srdce, kolikrát si každý z nás třeba v minulosti někdy pomyslel, když se někomu něco stalo, jakýpak škraloup asi dotyčný má?
Bez prozřetelnosti jsme hodnotili Boží dílo, které možná lidským zrakem vypadá jako trest a přesto je tím nejlaskavějším projevem milující Lásky našeho Stvořitele.
Není třeba se šťourat v tom, či onom. Hledat proč a nač, ale je čas přijímat tok našich osudů v plnosti velkorysého smířením, v němž prožijeme tak hluboce mnoho požehnání, že se současně my sami stáváme požehnáním.
Děkuji za to vše…
A pokud byste si rádi přečetli, jak to celé před rokem bylo, tak můžete tady, ledacos se dočtete i ve článku Škola Boží laskavosti, anebo Paní, vy si tu v klidu píšete.
