fbpx
skip to Main Content
+420 775 029 666 info@pramensvetla.cz

Dávná poselství

O setkání se skvostnou Sílou Božství, které mi darovalo přesahující prožitky na která bych sama sotva hledala slova, děkuji za ně svým Průvodcům.

 

Obloha se zahalila do temného pláště a mé oči v teplé egyptské noci hledí do jasu hvězd. Zpoza jejich záře vystupují mlhavé bytosti Světla, které se měkce snáší na Zemi a zkrápí ji tichou milostí.  Vděčně se jí sytím, vnímaje zrnka nevýslovného Blaha.

Tichá a hluboce slavnostní chvíle, jež je vyživující sílou přítomnosti Božského, kdy pomíjí hranice mezi světy a je jen Nekončící prostor Světla. V něm se rozpíjí věčnost mé duše, která, koupajíc se v důvěrně známé síle Domova, prožívá přenádhernou blízkost Boží Lásky.

*** Cítím se požehnána a cítím se být služebnicí Velkého díla. Během mžiku vidím příběh celého svého současného života, který mě dovedl právě do této chvíle ***

 

Má celoživotní cesta s Bohem po boku ve službách Vyšších, jako kdyby právě v tento okamžik byla završena a já prostupovala Kosmem, v němž až hmatatelně cítím veškerý smysl Jeho záměrů, ať byly jakkoliv radostné nebo obtížné.

Ve věčnosti mizí vše, co se mi kdy zdálo důležité, a zůstává jen to věčné – klenoty mé Duše, které jako by se pozvolna rozsvěcely a říkaly „jsme tady“.

Bez dechu je spatřuji a prožívám jako Božství sebe samu.

Usmívám se nad sebou i mnoha bláhovými domněnkami, které mi kdy udávaly směr… a uvědomuji si, kolikrát je všechno zcela jiné, než se zdá zrakem lidství.

Slyším dech Kosmu, pradávný tlukot tisíců let, mnoha eonů, v němž se mísí veškerý vývoj lidstva, ještě mnohem starší, než kam sahají lidské vzpomínky. Hledím na osvobozující děj, v němž v okouzlujícím tanci Božských bytostí proudí nevýslovně zářící krystaly skrze celý Vesmír.

Démantové Světlo dopadající na Zemi vybuchuje v obrovských gejzírech, které rozprostírají vlákna v radostné obnově Života v jeho prosté „obyčejnosti“, ke které kolektivní pole lidstva dospělo.

 

Dotýká se více než kdy jindy všedních okamžiků konkrétních lidí, kteří tvoří duchovní skupinu skrze svoji práci, která ať se zdá jakkoliv obyčejná, a třeba i málo spirituální, tak je projevem Světelných záměrů, v jejichž službách je kdokoliv, kdo jde s Bohem po boku.

V těchto chvílích vedle sebe vnímám svoji mnohaletou kamarádku Katku, se kterou mě pojí vzácné přátelství. A přestože jsme nyní od sebe fyzicky vzdálené pár tisíc kilometrů, její živá přítomnost mi dává pocítit, jak hmotou neomezené bytosti, schopné pracovat v mnoha rovinách, skutečně jsme. Plna obdivu si uvědomuji neobyčejně čistou pokoru své kamarádky, se kterou jde svým náročným životem plna naděje i statečnosti, a aniž by si stěžovala, tak jde dál v síle, které se tak často klaním.

 

Napadá mě, že právě Ona, stejně jako mnoho dalších, zcela „obyčejných“ žen je ve své každodenní „všednosti“ Božskou umělkyní.

Bez okázalosti a ve velké upřímnosti nesou nejvzácnější klenoty svých srdcí v nádobě svého života s Bohem po boku jako „něco zcela samozřejmého“.

A ony – tisíce a statisíce žen naší planety tak plní svá nejsvatější poslání, kterým je právě tato jejich služba Světlu.

*** Mohly žít jinak, dostaly na výběr pohodlný život s popřením sebe samé i svého Božství, a naopak.***

Ony se ale rozhodly následovat lidstvu neznámou sílu, kterou nazýváme Bůh a se kterou právě skrze složitosti nalézají spojení – navzdory tomu, jak kdy byly a jsou okolím nepochopeny.

Zkoušky, přicházející jedna za druhou, je vedou k prožívání Velkého díla, skrze které se jejich niterné kvality přirozeně zvyšují – a ony v pozemskosti, s hlubokou pokorou prožívají Vyšší záměry, kterým bezvýhradně naslouchají, a přestávají rozlišovat na „jejich“ a „své“…a stávají se bezvýhradně silným projevem Božského.

♥♥♥

 

Vznešeně se pohybující bytosti mě vedou do hlubin jemných světů, kde nazírám do tajemství, která uvolňují vznešené vibrace milosti do příběhů, jež s oddaností a láskou žijeme ve vědomí věčnosti svých duší a jejich klenotů, ke kterým máme zodpovědnost.

Chápu další smysl a význam energetické přítomnosti své přítelkyně, předchozích slov poselství pro ni a další ženy… v jehož šumění zní to, že má být vyneseno vně.

Zahaluje mě křišťálově jasné Světlo, které mnou pomalu prostupuje, až mě zcela naplňuje v ladně vibrujících vlnách, jež mnou záhy přetékají. Jsem jako titěrná kapka vody v nekončícím oceánu, jehož neustálý pohyb je součástí (i) mého rytmu.

V pomalu pulsujících vlnách cítím nesmírnou sílu Celku, jež udává rytmus pohybu všeho, co mě obklopuje všemi směry, ale právě tak pracuje uvnitř mě.

Jako roztančená kapka vody nesoucí v sobě prastarou moudrost prožívám symbiózu s vibrující a velice hlubokou Sílou skvostné hudby Božství.

Děje se to samo, aniž bych vyvíjela jakékoli snažení, a vlastně se to děje bez jakéhokoliv mého předchozího záměru…

Uvědomuji si, že sedím pod krásou noční oblohy a jen tiše se pohybující bytosti Světla v závojích Hvězd okolo mě jsou láskyplnými svědky té Božské sounáležitosti.

Každou buňkou své bytosti prožívám okouzlující tanec Celku, jehož vlnění přichází z Podstaty a Pravdy našich Duší, kterou žijeme.

Ve velké úctě děkuji mně známým ženám i nekončícím zástupům neznámých žen, všem těm, které spolutvoří tento nádherný děj, v němž jsme zásluhou každé jediné kapičky dozráli do tohoto Božského díla milosti a jako bytosti, které tvoří cesty novým Životům na Zemi, se nyní stáváme Cestou Božského díla tady a teď.

 

Vdechuji teplý vzduch, nechávám se hladit nočním vánkem a cítím, jak se hranice světů jemně naplňují milostí, která plní i náš svět. Tichými kroky se vracím z venku ke svému muži, dáváme si dobrou noc a já následuji volání svého těla, které touží po spánku. Přesto neusínám hned a dál prožívám ten velkolepý děj, jehož kapkou jsem.

Celou svojí bytostí prožívám nesmírnou důležitost každé další krůpěje, s nimiž v detailní propracovanosti Božských záměrů spolutvoříme Cestu. Ještě stále prožívám příjemně se vinoucí děj, uvědomuji si, že jej nemám zapsaný a jistě jej do rána zapomenu…

Aniž domyslím svoji myšlenku, slyším Hlas, který mi sděluje, že naopak – právě nad ránem budu připravena k sepsání celého děje. S důvěrou se pousměji a říkám si, „kdoví, jestli budu vstávat dřív já, nebo děti“ a pozemské okolnosti mi to umožní.

♥♥♥

Usínám hlubokým spánkem a během několika mžiků prožívám (vím, že nesním, ale děje se to) veliký pád do tmy a kruté násilí, jehož bolestná energie se mnou nese jako rozbouřené moře.

Jsem absolutně paralyzována a pevně zachycena v zásvětí temna, jež se mě zmocnilo.

Slyším svůj zrychlený dech i tlumený kašel s bolestí okolo srdce mého spícího těla, a přesto se nemohu probudit.

Není to sen, ale skutečný děj, který prožívám, a přesto jej nemohu nijak ovládat.

Propadám se do nekončícího kotle utrpení lidstva, v němž slyším tolik hrůzného nářku a prožívám tolik paralyzující bolesti, až mě dusí.

A přestože toto utrpení není mé, tak cítím, že současně mé je – právě tak, jako každé další lidské bytosti, co kdy byla a je na planetě Zemi.

Bez bázně a s důvěrou se zcela poddávám ději, jehož tvrdost se mě zmocnila a celou si mě podmaňuje.

Nevím, jak dlouho jsem v propastné temnotě krutých nářků a bolestí, jež jsou tak nesmírně silně otisknuty v historii lidstva a tak živou součástí každého člověka. Vnímám, že je třeba před nimi pokleknout, cítím své niterné a nejhlubší smíření, ale i silný respekt a úctu.

Poklekám se zrakem sklopeným k Zemi.

Vše se zastavuje. Přesahuje mě jen tichá strnulost – jako kdyby se zastavil dech veškerého Života – trvající snad věky věků a plnící celý Kosmos.

Nevím jak dlouho v našem pozemským čase trvá tento okamžik, v němž se sbíhají veškeré časové osy lidstva, jemných světů i celého Vesmíru.

Cítím, že se děje něco, co je neměřitelné, nevysvětlitelné, neuchopitelné, a přesto to je.

 

Záhy je mé stále spící tělo, nad kterým já sama v tuto chvíli nemám žádnou moc, probuzeno vysvobozujícím dotekem mého syna.

V uších stále slyším hrůzný křik a směsice bolesti se rozprostírá až do této přítomnosti, kde s nepředstavitelnou úlevou zjišťuji, že jsem prošla stezkou zpět do reálné hmotné úrovně.

Pár momentů ve mně doznívá celý děj, až se za ním pomalu zavírají brány a mě plní velká, osvobozující úleva a vděčnost.

Zjišťuji, že mě fyzicky obklopuje černočerná tma, navzdory tomu, že jsme večer úmyslně nechali svítit tlumené světlo za pootevřenými dveřmi. Podávám synovi pití a přemýšlím, jak je to možné?

Syn dopije, šťastně se uvelebuje v mém náručí a opět usíná.

Nahmatám na nočním stolku telefon, je 3:53.

Jdu se podívat za okna terasy, kde stejně jako v krásné zahradě i v okolí bazénu obvykle svítí desítky luceren.

Všude je neproniknutelná tma, která hmatatelně odráží můj noční prožitek, a mě to přesto překvapuje.

Uléhám a uvědomuji si svůj hluboký klid. Záhy k oknu přichází i můj muž a také se svítícím telefonem zkoumá temné okolí, zkonstatuje, že nikde ani světélko a za chvíli už slyším jeho oddychování.

Snažím se také usnout, ale cítím pevné hranice, které okolo mě tvoří bdělý prostor, jenž mi to neumožňuje.

Přemýšlím, co má ta černočerná tma uprostřed pouště v arabské zemi znamenat, a samozřejmě mě napadá mnoho i méně příznivých významů.

♥♥♥

Přesto nic z toho ve mně nevyvolává strach. Ve svém hlubokém míru se podivuji vlastně sama sobě.

 

Jsem ve velké vděčnosti a nepochybuji, že je to i díky tomu, jakých darů se mi pár hodin předtím dostalo. Uvědomuji si, že vlastně nastala chvíle „nad ránem“, kdy si budu smět napsat své prožitky. A tak před pátou hodinou ranní do svého telefonu píšu tyto řádky. Probouzející se slunce zaplavuje polibky svého svitu nový den a já si říkám, že bych jej mohla jít přivítat v nespoutaných silách moře.

V tu chvíli blikne světlo, naskočí elektricky proud a já jako mávnutím proutku usínám.

Plavu nádhernými sférami jemných světů, v nichž se odráží neskonalý půvab Božské lásky a zahaluje mě blahem, v němž se Bůh nepředstavitelně silně projevuje a já s ním jdu bok po boku.

Vede mě na nádherné prostranství, kde hýří radostné energie a v zářících závojích ke mně přichází Bohyně, která mi přináší dar, zavinutý v jantarovém světle.

Je to skutečný dar – jehož zhmotnění se počalo odvíjet před naší cestou a právě po ní má být završeno.

Přesto, že jsem si vědoma jeho hlubokých souvislostí s tímto místem i mým osudem, ta k mě překvapuje, že jej dostávám právě v zahalení jantarového světla slunečního boha Ra, tady a teď.

 

Záhy jej přivinuji ke svému srdci a milovaná i milující se nořím do vláčně plynoucí věčnosti vyživujícího spánku

 

Když se probudím, dívám se na štěstí v očích mých synů. Pár okamžiků, zaplavena tolika prožitky přemýšlím, kde vlastně jsem – jestli už je to Nebe. Když promluví a radostně oznamují, že „dnes je dnes“ a my máme před sebou jimi tolik očekávané dobrodružství – výlet do pouště na čtyřkolkách – pronikám naplno do reality a zjišťuji, že to ještě není Nebe. 🙂

Oba synové se potatili a tak jsou již v tomto věku zdatní řidiči. Muž usedá s mladším synem a já se starším, jemuž s důvěrou předávám řidičské kompetence, na což je patřičně hrdý. Vyrážíme se zkušeným průvodcem, užívám si, že řídí syn a já se zcela mohu odpojit od své racionální roviny a „jen“ prožívat.

Máme pár kilometrů cesty za sebou, když se před námi rozbíhá nekonečná pouštní krajina a mnou prochází obrovské vlny rozvzpomínání. Božský otec je tak nádherně a silně přítomen skrze vše stvořené, co nás právě obklopuje…

Svým pohledem hladím statisíce zrníček písku, která spolutvoří mé duši tak důvěrně známou krajinu, a děkuji za to, že tu smím být.

Cítím se velmi slavnostně, požehnaně a ve velké pokoře se raduji.

Vítám sílící horko i vítr šlehající do tváře a cítím, jak mi po ní stéká slza.

Otáčím se, mávám na muže s mladším synem a napadá mě, jestli i jim se za brýle dostal vítr, který jim daroval slzu. V tu chvíli mou první slzu následuje několik dalších. Nebeské klenby nad námi se otevírají a já cítím, jak se zvyšuje má vnímavost.

Rozhlížejíc se nekonečnou krajinou pouště, vidím obrysy nehmotných bytostí, které se k nám pomalým pohybem přibližují.

Sálají velmi silnou, milující, laskavou a dobrotivou energii, vtahují mě do ní a já prožívám Sílu dávných obřadů, které odkrývají svá stále přítomná tajemství…

Jako mžik před sebou vidím vše, co jsem kdy vytvořila, i to, co jsem doma ponechala rozpracované. Velmi silně cítím, jak je to vše vlastně dočista nedůležité, neb to podléhá omezujícím hmotným zákonům. Přesto pociťuji vděčnost za nesmírnost Záměrů, v jejichž službách Jsem. Za to, jak skrze vše v síle Věčnosti prozařuje milostiplné Světlo.

Okolo mě se po tomto uvědomění rozzáří obrovský portál křišťálového Světla, jímž tečou úchvatné esence Božských bytostí, které na mě upínají své milující zraky. Doslova se v nich rozpouštím a mé rty šeptají další a další poděkování, jež mizí v tanci horkého větru i zrníček písku, a přesto zůstávají věčná…

PS. O tom jak to celé s naší cestou bylo a kolik nečekaného jsme prožili si můžete přečíst tady.

 

1 komentář k zobrazení

  1. Časové osy lidstva i všech eonů se nyní sbíhají v těch nejobyčenějších činnostech kazdodennosti. Je to skvostné. 🙏Dekuji za tento text.🌹 Též jsem ho směla čist u moře.🌊

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back To Top