Přeji si napsat něco, o čem jsem nikdy předtím tak důvěrně nemluvila. Přeji si dát otisk nesmírné hloubce svých prožitků do slov, jimiž bych zachytila bezbřehou krásu všeho, čeho se mi dostalo. A přesto vím, že mé přání je bláhové a nesplnitelné. Vím, že v celém Vesmíru neexistují slova, která by dala autentickou, syrovou, a přesto jemnou podobu tomu všemu, co jsem prožila.
Ale i tak se o to pokouším a nechávám svým srdcem proplouvat esence svých prožitků s nadějí, že je vynesu na světlo světa.
A přestože to jsou pouhé kapičky z moře všeho, čeho se mi dostalo, toužím se podělit se srdcem každého člověka, kterého mé řádky zavolají.
Egypt a jeho prastaré, modře zářící energie, se probouzí.
********************
Hledím do nekonečného moře, které líbají první paprsky ranního slunce, a snažím se všudypřítomné esenci dát podobu slov.
Jsem s ní v dokonalém prolnutí jako ve vakuu té nejhlubší krásy, kterou jako člověk vůbec mohu prožít, bere mi dech a současně mě plní velkou pokorou.
Jsem v Zemi, která dýchá hlubokým klidem i nesdělitelnou syrovostí a která mě štědře obdarovává svým velkorysým bohatstvím. Ještě před pár dny jsem neměla o své cestě tušení a nyní ještě stále vstřebávám, že tu doopravdy jsem.
Vycházím vstříc nekončícímu písku, který mě volá, hledím na něj pod své kroky a za chůze se nořím do příjemného stavu spočinutí, který volně prochází všechny mé vrstvy. Uvědomuji si, kolik se toho tady od mé poslední návštěvy změnilo, cítím, jak to vše, co jsem tu vykonala je nyní ukotvené a do jak silného energetického prostoru jsem vstoupila. Celé místo je silně rozvibrované a současně naplněné lehounkou esencí Světla, pozvedávám oči před sebe a jdu směrem, kterým cítím, že jít v tuto chvíli mám.
Ze všech stran ke mně mlčky přicházejí Bytosti Světla, jejichž detailní podoby v tuto chvíli nerozlišuji. Uvědomuji si jejich noblesu, půvab, a ještě něco, pro co nenacházím slova a plní mě Posvátností. Zcela přirozeně spolu začínáme komunikovat jazykem, který mi je vlastní a jejich korunami se vznáší nekončící prstence Světla sahajíce až k nebi. Prožívám, že to jsou Ony – ty, na které se dlouho čekalo a jsou posly Milosti lidstva. Kolektivní pole lidstva je připraveno.
S celou družinou pokračuji v cestě nekončící pouští, v zádech cítím nesmírnou sílu a záhy si uvědomuji, že se nad námi všemi rozprostírá obrovské šarlatové roucho. Uvolňuje nádherné fluidum pamětí lidstva a veškeré historie obřadů, jež jsou do něj vepsané, a jeho pouhá přítomnost mě sama o sobě vynáší do velmi vysokých vibrací.
Nevím kdy a nevím, za jak dlouho se mé kroky zastavují, usedám do teplého písku, dívám se na vlnění moře a během pár momentů mě k Zemi stahuje velkolepá síla, kterou okamžitě poznávám. Je to Ona – PraMatka lidstva, která se z prachu pohřbení již nějaký čas probouzí. Nechávám se strhnout její magnetizující sílou, nejprve poklekám, záhy pokládám čelo k Zemi a mé rty se dotýkají Jejích rtů. Cítím jejich pohyb, voňavý dech i mrmlající mantry v prajazyce, které do mě volně procházejí a já, jako kdybych to dělala odjakživa, je volně přijímám.
Až do morku kostí prožívám jejich nesmírnou sílu. Prastaré kódy modré civilizace, které jsou v tomto poli uložené, se probouzejí a plní mě tím nejkrásnějším blahem, v němž se rozpíjím. Jejich síla mě celou stahuje k Zemi, tváří k ní si lehám a mým srdcem prostupuje nádherný rytmus Božského srdce PraMatky. Každým úderem zažívám, jak se mé srdce nekonečně rozpíná a bez hranic prostupuje skrze Její. Propadám se do velkolepého a nekončícího prostoru starého světa – prastaré civilizace a stále intenzivněji prožívám jeho nesmírnou a tu nejhlubší hloubku.
Koupu se v přenádherném bohatství a každým momentem jsou mé prožitky stále intenzivnější. Každá sekunda mě vtahuje do stále hlubší bezhraničné otevřenosti světu blaha a já se sytím nekončící nádherou Božské přítomnosti, kterou se našemu lidstvu nesou požehnané kódy. Uložené odkazy někdejších obyvatel naší planety se roztáčejí naplno, aktivují se a tvoří stále hmatatelnější víry frekvencí, které se rozpínají ve velkorysé síle.
Proudím skrze tisíce a eony let, dotýkám se živé síly Ducha rozprostírajícího se světem, kde nyní jsem. Vstřebávám síly ceremonií, posvátné vůně, hluboké moudrosti, a především se mě dotýká spanilá krása té nejčistší harmonie lidství.
Prapůvodní symbióza lidské civilizace starého Egypta, v němž je zakotvené úctyhodné poznání, z něhož se v tyto okamžiky nesou kódy, které nám někdejší obyvatelé do tohoto pole uložili, přichází jako nejněžnější dech Života – jeho samotné Podstaty.
Dotýká se mě a celou mě prostupuje. Nesmírně silné odkazy předků této ušlechtilé a moudré kultury, se derou mým tělem a celou naší planetou. Prožívám, že tento děj se aktivoval sílou Celku – nás všech lidských bytostí a všichni jej spolutvoříme v dokonale vyvážené harmonii.
Každá sebemenší krůpěj od rozmanitých lidských bytostí, které více, či méně viditelně pracují, je nyní na misce křišťálových vah Kosmické spravedlnosti. A každá ta krůpěj má nedozírnou hodnotu a smysl. Plní mě velká úcta a láska ke všem Bytostem naší planety.
Jsem ve velmi silném energetickém poli, které se silou Celku a nás všech aktivovalo. Je to velkolepé, honosné, a přesto uvolněně radostné.
💗💗💗
Můj Mistr, od něhož přijímám učení, ke mně tichým krokem přichází a jeho pouhá přítomnost se mě dotýká tím nejkrásnějším, co nedovedu vyslovit. Prožívám skutečné bohatství z jeho prosté přítomnosti, kterou mi uvolňuje zcela jednoduché učení otevírající kódy osvíceného lidstva, v němž kmitají vlákna staré civilizace. Rozpínám se tisíci eony let, a přesto jsem vnořena v ryzí přítomnosti tady a teď a zažívám požehnaný dotek pro celé lidstvo.
Miliardy vláken rychle tepajícího Světla tvořící dech beroucí ornament jsou probuzené a jejich rytmus rozechvívá chorál modliteb v prajazyce, které přicházejí uzdravit svět.
Celým tělem ponořená v písku, odevzdaná mocnému ději prožívám všudypřítomnou starou Sílu, která vynáší skutečné perly lidství prapůvodní civilizace. Zvučná síla slov prajazyka se v půvabných tónech rozvíjí a já pociťuji nezaměnitelně syrovou sílu bezbřehé harmonie Života – jeho prapůvodní Síly čisté Podstaty.
💗💗💗
Děj prochází velkorysým završením a já pokrytá od hlavy až k patě pískem, po okraj vyživená ve vděčnosti, které nikdy nedokážu dát slova, v závojích Světla, které mi dávají příliš mnoho na to, abych slovy obsáhla jejich Moc, odcházím.
Jdu vstříc dalšímu dni, v němž prožívám všechny roviny lidství sebe sama v radostné a spontánní přirozenosti. Ve zvonivém smíchu, humoru, kulišárnách a nespoutaná jako divoká řeka tančím dnem, v němž prožívám nejen hloubky svého poslání, ale stejně důležitě život tady a teď. Jsem jako vždy docela obyčejná, taková, jak mě Bůh stvořil. Ne důstojná a vážná paní Andělská, ale úplně normální holka, která naplno objímá život se vším všudy.
Má přítelkyně během dne nejednou užasle prohlásí, že tohle (tím má na mysli mě a co právě dělám) by měli vidět všichni lidé, protože to samo o sobě je nejlepší terapií, jakou si lidi (ne)umí ani představit, že se mnou lze prožít.
„No jo, proto vše, co dělám, funguje, protože jsem prostě taková, jaká skutečně jsem…“.
S úctou a radostí,
Radana
P. S. Pokračování tohoto příběhu najdete v článku Přesah prastaré síly.
