Vítr se mocně vzdouvá a tvoří silné vlny na otevřeném moři, pozoruji tu mocnou podívanou, jsem její součástí, jsem uprostřed děje, v němž se setkávají dva mocné elementy vody a vzduchu. Elementy, které odjakživa miluji a jsem nositelkou mnoha jejich odkazů.
V tuto chvíli celou svojí bytostí prožívám jejich nespoutanou hravou sílu a snad i zdánlivý přátelský souboj a cítím, jak mě i mé děti prostupují. Vzdáleni daleko od břehu za nechráněným útesem otevřeného moře se setkáváme s mnohem hlubší silou živlů, k nimž pociťujeme respekt a vlastně ani nevíme, jak jsme se s našim paddleboardem dostali tak daleko. A přesto pociťuji nesmírný klid i vděk. Důvěru, že mě vítr zavál a to v pravém slova smyslu právě tam, kam jsem potřebovala a to nejen vnějšími okolnostmi, ale i těmi uvnitř sebe.
Pociťuji tu paralelu, mluvím s dětmi o moci elementů, vzpomenu si na nespoutané vlny, o nichž jsem nejednou psala. A především si vzpomenu na to, jak mi tento prožitek daroval mnoho a ve vás vzbudil velké zpětné vazby. Vidím ve vzdouvajících se vlnách oslnivě zářící mandaly prolínající se mezi sebou i vystupující vysoko nad hladinu a tvořící nádherné, dechberoucí fluidum.
Cítím, jak námi rozehrávají svůj rytmus a doslova se napojují na náš dech. Splýváme s mocnou jednotou přítomných sil a já jsem plně ponořena nejen do tohoto děje, ale také v rukách s pádlem se soustředěně snažím nalézt synchronii s mocí elementu tak, aby nás nevedly dál a dál na širé moře, jimž směrem se právě odvíjejí, ale abychom se v jejich náruči naopak posouvali k břehu, jehož obzory se nám už ztratili.
V klidu dávám dětem instrukce, co mají dělat, když to vyklopíme, na slova syna „Mamko asi nás bude muset připlavat někdo zachránit“ se usmívám a říkám: „Ne, každý máme sílu zachránit sebe sama…“. Koncentruji nejen svoji vnitřní, ale i fyzickou sílu do pohybů směrem k břehu. Povídáme si s dětmi a vychutnáváme to dobrodružství v pravém slova smyslu.
„Mami, ty jsi stejně odvážná mamka takhle s námi jet sama do cizí země a ještě jet na prkně s pádlem na moře… Pamatuješ, jak jsme včera tady s dětmi, co tu žijí, hráli fotbal a ty jsi s jejich babičkami pila čaj?” No jo pamatuji, směji se a nyní si i říkám, že jsem možná víc ostrostřelec než odvážná.
Po pár centimetrech se blížíme k útesu, který pro nás v tuto chvíli symbolizuje přiblížení se do bezpečné zóny, bolí mě ruce, ale nejsem vyčerpána ani unavená a pozoruji, jak ve mně tato situace doslova odemyká zámky u truhlic mé vnitřní a dosud nepoznané vnitřní síly. Volně jako baldachýn Světla se nese i rozpíná mojí bytostí a já s velkou pokorou prožívám její vlnění, které v mém těle doslova tvoří průzračné prameny jiskřící síly. Jako kdyby byl vedle mého žilního systému tvořen další, nový.
Uvědomuji si své energetické pole, které se tak jako mnoha dalším během uplynulých měsíců přeskládalo a celý svůj mimotělní Světelný oběh, který září jako tisíce démantů a v tuto chvíli se mísí s prameny mých vnitřních truhlic. Mezi tím vším děti švitoří a starší syn se rozhoduje, že bude dělat hlavní zadní „motor“ a tím odlehčí nejen mně, ale taky pomůže v pohybu. Do půl těla je ve vodě, rukama se přidržuje a kope nohama, co mu síly stačí. Mladší vepředu lehá na prkně na bříško a přidává svůj díl práce ručkama. Doslova kloužeme s hravou radostí, pomyslím si, když pozoruji pravidelně třpytící se vlny a přesto pociťuji velký respekt, ale i důvěru k Celku a jeho neomylné práci.
Jsme téměř u útesu, natahujeme ruce a chytneme se ostře vystupujících výčnělků pevného kamene. „Mamko, já jsem tak rád, že jsme dokázali doplavat až sem“, říká jeden a druhý mezitím vyráží prozkoumat obří kámen.
💗💗💗
Jako kdyby sama Matka Země v tuto chvíli rozezněla píseň prajazyka, v řeči, kterou miluji a je mi tak blízká a vede mě do vlastních tisíciletých vzpomínek.
💗💗💗
„Kluci nasedat a pokračujeme dál!“
Jako noblesní vlečka nás obklopují zářící slova její mocné mantry. Uvědomím si, že mě dělí přesně týden od Placentového rituálu, jehož mocné pole – pole Zrození – zřídkakdy se otevírajícího unikátního portálu Života, noblesně rozkmitává své cyklóny, které jsou tentokrát velmi výjimečné.
Nastavujíc tvář větrnému reji, vnímajíc přenádherné vibrace divoce roztepaných proudů moře, které mezi sebou doslova tvoří Posvátný tanec, láskyplně hledím na své milované kluky a uvnitř sebe hýčkám myšlenku na další milované bytosti v mém životě. Cítím velkou osobní sílu, se kterou se po malých kouscích pohybujeme vstříc cíli, a cítím, že je právě tak velká, jak jsem ji svoji důvěrou umožnila, aby byla. A to nejen v tomto příběhu, protože to je téma, které kultivuji celý svůj život.
💗💗💗
Osobní síla každého z nás je neomezená, tak hluboce a mocně, jak uvnitř sebe dovolíme vytrysknutí tohoto pramene.
💗💗💗
Zčistajasna cítím, že je čas postavit se na nohy (během plavby jsem střídala pokleknutí se stojem tak, jak jsem cítila) a nyní od útesu v kleče jsem už celá otlačená. Vzdouvá se silný vítr, nabírá nás velká vlna a děti volají: „Mami nedělej to, převrátíme se…!“ „Ne. Nepřevrátíme!“ říkám pevně, ale s pokorou. Ve fyzické i mentální vycentrovanosti pádluji a uvědomuji si obdivné pohledy lidí z mola (jak na tom proboha s těmi dětmi a v tom větru navíc může vydržet stát a nespadnout) .
Necítím se výjimečně a už vůbec ne víc, než kdokoliv jiný, ale cítím velké a hluboké sepětí s Životem a jeho Božským řádem.
Jeden ze synů vystupuje na molu a s druhým jedeme vrátit prkno. Seskočíc dolů mu předávám pádlo, ať si to zkusí, jak si přál a aby se nedřel ještě se mnou. Maká, co mu síly stačí.
„Mami tady už není takový vítr, ani vlny, už jsme skoro u břehu a stejně já už skoro nemůžu, jak jsi nás mohla utáhnout, když jsi taková hubená…?“ Směji se a říkám: „Prostě vždycky ze své vůle a vnitřní síly máš moc zachránit sám sebe a ne na ni čekat.“
Když nás vidí nervózní pán z půjčovny, tak se značně uklidní a ptá se, kolikrát jsme to převrátili. Se smíchem říkáme, že ani jednou, nevěřícně na nás zírá a my ruku v ruce odcházím po hebkém písku na zaslouženou odměnu. Zrakem hladím moře, cítím mocné doteky větru i magické závoje Země okolo a pociťuji velkou a hlubokou vděčnost za každý uplynulý okamžik, v němž jsem spolu s dětmi vlastně prožila mnohem více, než lze slovy předat….
A já druhý den, pár hodin před odletem, ťukaje tyto řádky do mobilu, se o to pokouším. A přestože mi mnohokrát slova docházela, tak nepochybuji, že pro každého, kdo četl tyto řádky, bude sám dech větru, jiskřivost vody i mocný tep Celku Života udávat rytmus, jehož tóny každému rozeznějí jedinečné poselství pro tady a teď…
Závěrem nejde jinak, než se s Vámi podělit a poděkovat dravci na obrázku, který si se mnou chodíval „povídat“ a já vstřebávaje jeho esence i moudrá poselství pocítila hluboké a mystické doteky dávající mi pocit bezvýhradné synergie zrcadla Vesmíru uvnitř sebe sama…
S láskou,
Radana
