Jsem vděčná, že jsem tou, kterou Jsem.

O mně

Odmalička se můj příběh prolíná s Andělskou říší, která mi je blízká právě tak, jako vlastní hmotné prožívání, kde jsem pevně ukotvena ve svých kořenech na Zemi.

Vstřebávajíc dary nejhlubších hlubin Matky Země a dotýkajíc se vláken Vesmíru jsem směla nám všem přinést zapomenutý dar pramoudrosti Života – Placentový rituál.

Dvě desetiletí provázím meditacemi, rituály i ženskými kruhy. Pod mýma rukama vznikají – s andělským požehnáním – podpůrné mandaly, karty či knihy. Především ale tvořím unikátní svíčky, které náš svět projasňují Božským Světlem.

Můj příběh

„Vnímám život na pozadí nekonečné, nadčasové reality. Jsem prostředníkem mezi jemným světem a hmotou, mezi bytostmi Světla a lidmi.“

Jsem ženou, která je v očích mnohých tajemná, trochu (nebo až moc) jiná, a přesto jsem vlastně dočista obyčejný člověk. Duchovní paní, která hovoří s Anděly, rebelka, která má ráda smích a mluví, jak jí pusa narostla. Mám v sobě velkou lásku a obdiv k Životu, který v tom mém rozfoukal tisíce neuvěřitelných zázraků, jež skrze svoji práci posílám dál, a někdy se zarděním, jindy s radostí mohu říct, že se mi to daří.

Každý den Bohu i sobě děkuji za to, že jsem navzdory všemu šla za hlasem své Duše, přestože jsem netušila, co mě čeká. Mnohdy to nebylo lehké.

Jsem spokojeným člověkem, který má ze všeho nejraději sám sebe a svou opravdovost. A i když ne všechno je dokonalé, všechny mé části společně tvoří dokonalý Celek mého jedinečného já, na který jsem hrdá.

Mého já, které probudilo nespoutanou Sílu, díky které jsem pevně zapustila své kořeny v Zemi, a přesto se dotýkám labyrintů Vesmíru.

Plna obdivu vzhlížím k jeho záměrům, naslouchám jeho rytmu a skrze svoji práci ho nechávám ožívat. Děje se to samo, přirozeně, v dějích, jež nejde vyjádřit slovy a v nichž se v nejskromnější velikosti rozprostírá Čisté Světlo. Je tak velkolepé, že mu bezvýhradně naslouchám, následuji jej a zhmotňuji to, oč jsem žádána.

Právě to je smyslem mého bytí, mým posláním, naplněním i štěstím. Být vědomým poslem Vesmíru.

Mohlo by se zdát, že jsem kvůli tomu mimo realitu a lítám si ve vzdušných sférách, ale nenechte se mýlit. Možná by vám stačilo být chvilku v mé přítomnosti a prožili byste, že je to zdání. Být duchovní a vnímat jemnohmotný svět rozhodně neznamená, že se celé dny modlím, rozjímám anebo mám tisíce umělých pravidel pro opravdu spirituální život.

Naopak. Neřídím se pravidly a vlastně ničím, co lze pochopit rozumem. Můj kompas životem je mé srdce, niterná opravdovost a pocity, které mi říkají to či ono.

Mnoha odstíny radostného bytí, vzájemnosti a lásky je pro mě má rodina, o kterou tak ráda pečuji (a tak většina mých článků má své počátky u plotny, kde jsem opravdu často).

Se svojí rodinou trávím hodně času a ve velké vděčnosti prožívám dar, že to tak smí být. Život mě mnohokrát dovedl do okamžiků, kdy jsem pocítila křehké rozhraní života a smrti i to, že být s bližními rozhodně není nic všedního. Tvoření chrámu našeho domova je pro mě právě tak hluboce posvátným dějem jako má práce a ráda jej láskyplně sytím svojí vědomou péčí. Zároveň se doma cítím krásně, je to prostor bezpečí, prostor všeho. (A tak přes všechna milá pozvání, za která jsem vděčná, příliš nejezdím pořádat akce do vzdálených míst, neboť cítím, že potřebuji pracovat především tam, kde jsou mé kořeny, kde jsem doma.)

Ke svému životu velmi potřebuji střídmost, symbiózu a uvolněnost. Ať se to týká malých každodenností, nebo velikých věcí. Totéž platí o rovnováze mezi prací, rodinou, ale i péčí o sebe.

Jeden dílek mi je výživou pro další a ze všech dohromady skládám krásnou mozaiku harmonie. Nepochybuji, že právě takové momenty – kdy jsme se sebou a tedy se vším v harmonii – jsou setkáním s Bohem.

Obyčejné, přirozené a neviditelné okamžiky. A tak mi je to vlastní, přirozené. Ne hledat okázalost, nýbrž být ve skromnosti, kterou zevnitř září to, co je mé. To, co je mou Pravdou.

Je mi vlastní příliš nezasahovat a nechat věci jen tak dít – s vděčností a bez odmlouvání, že chci čehokoliv víc. A právě to je mé štěstí – má spokojenost se vším, co mám, a se vším, že je právě takové, jaké je.

Kdybych jako malá holčička měla křišťálovou kouli a viděla samu sebe dnes, spatřila bych zářivou ženu (která je věčně rozcuchaná a vůbec jí to nevadí). Plná obrovské, někdy až neuvěřitelné síly, s nevyčerpatelnou studnou pozitivního nadhledu a naděje, jimiž obdarovává sebe samu i další lidi, a při tom všem proudí Životem jako věčně rozsvícená lampička.

Ženu, v jejíchž vráskách je vmalovaná síla zkušeností, ze kterých košatí svůj Strom Života tím nejkrásnějším poznáním, které jí bylo dopřáno.

Kdybych jako malá viděla do budoucnosti toho, až budu velká, dozvěděla bych se, že procházím mezi světy a že moji mistři a průvodci, kteří mě vedou v mém poslání, jsou pro mnoho lidí neviditelní, a přesto díky mé práci tak hmatatelní.

Že sem propojena s Anděly, s Matkou Zemí a celým Vesmírem dočista přirozenými způsoby, které jsou vlastní každému člověku, a že v tom podporuji ostatní.

Jsem průvodkyní dalším lidem, aby oživili svoji přirozenost, která je Zdrojem osobité Moci dočista všeho. Sama jsem živým důkazem, že to tak funguje.

Baví mě veškeré formy tvůrčích procesů, v nichž skrze mé (kdysi necitlivé) ruce vznikají díla, která přinášejí Nebe na Zemi a pomáhají stovkám lidí na cestě k sobě samým a k jejich opravdovosti. Ve své dílně maluji svíčky a tvořím další krásné věci, které unikátně fungují a v jemnosti lidem pomáhají přeměňovat životy.

Dlouhodobě spolupracuji s několika menšími, ale i známými obchody, které nabízejí dary mého tvoření, ale ze všeho nejraději tvořím pro lidi, kteří si u mě objednávají Nebe na Zemi přímo. Do balíčku jim pak spolu s objednávkou mohu navíc přibalit i neviditelná kouzla a poslat dál to, co sama mám…

Provázím Setkáním s Duší, meditacemi, rituály, ženskými kruhy, které jsou synergicky tvořené pro konkrétní účastnice, jejichž hluboké prožitky jsou pro mě vždy dojemnou odměnou.

Napsala jsem několik knih a mezi nimi i nejúžasnější dílo přinášející unikátní hojivý nástroj pro všechny lidi bez rozdílu věku i pro celou Matku Zemi. O mých svíčkách se povídá, že jsou nejkrásnější na světě a jejich síla je víc, než jen pouhá vnější krása.

Prožila jsem, že aby se rozezněly struny, které nám do našich srdcí vložili Andělé a v nichž je obsaženo Vše pro kterýkoliv okamžik našeho Života, není třeba učit se vně, ale naopak otočit se dovnitř.

Kdybych jako malá holčička držela křišťálovou kouli a zvědavě nahlížela, kým budu dnes, nevěřila bych, že jsem tou, kterou Jsem.

Šťastnou a úspěšnou ženou, která našla klíče ke všem formám blahobytu na Matce Zemi a jejímž Životem září tolik krásného, že se jí mnohdy třpytí oči a říká si: „Bože, to snad ani není možné…“

Od dětství až do dospělosti se můj život často skládal z tvrdých lekcí, a ne vždy byl takový, jaký je dnes.

Kam sahají mé vzpomínky, byla jsem dítětem, které na Zemi nebylo rádo. Mé tělo bylo takřka od narození pokryté rozsáhlým ekzémem, který se postaral o to, abych se v něm necítila dobře. V mlze se mi objevují různé procedury, přivazování ruček, abych se neškrábala, příkazy. Na nejvíc postižených místech mi prosakovala krev a hnis skrze oblečení, záhy se přidaly vleklé alergie s otoky obličeje.

Styděla jsem se za své tělo, které mě neustále silně svědilo a přinášelo fyzickou i duševní bolest. Mé ruce vypadaly, jako by patřily stařeně, a já je stále schovávala za zády. Byla pro mě hanba je ukazovat třeba v obchodě, když jsem vytahovala peněženku… a viděla zhnusené výrazy prodavaček. Ve škole jsem s obrovskou bolestí v mokvajících ranách mezi prsty jen obtížně držela pero, přičemž jsem díky stálé bolesti neměla vyvinutou „normální“ citlivost. O své nešikovnosti jsem slýchávala denně a styděla se, že vůbec „jsem“.

Když se ohlédnu zpět, nebyla jsem spokojeným dítětem, jehož svět je bezpečným královstvím. Naopak. Prožívala jsem velkou tíhu a utrpení, že vůbec jsem na světě.

Mé utrpění zjemňovali Andělé.

Často jsem odcházela do svého světa, ve kterém mě nic nebolelo, sladce to vonělo a měkce zářilo tím nejkrásnějším Světlem, které mi bylo nejdokonalejším lékem úplně na všechno – na duši i tělo. S Anděly jsem chodila jasnou říší v radostném, milujícím proudění Světla a toužila tak být navždy. Každý večer jsem usínala se sepjatýma rukama a upřímnou modlitbou jsem prosila o to, abych mohla jít do Nebe. Každé ráno jsem se probouzela zklamaná, že tam nejsem, a do každého dalšího dne jsem vstupovala v úzkostech.

Kolem devátého roku jsem dostala zánět mozkových blan. Pamatuji si, jak mě můj bratr držel za ruku a já za ním viděla nádhernou zářící Cestu, po které jsem toužila jít. Byla jsem převezena do nemocnice, cítila jsem, co se se mnou děje, a současně jsem se lehce vznášela po té Cestě a pokračovala do bílého prostoru, ve kterém jsem toužila navždy zůstat… Byla jsem ale vrácena zpět a velmi snadno jsem se (za úžasu lékařů) za pár dnů uzdravila.

Když mi bylo 14 let, zemřel mi tatínek. Na povrch jsem byla „hrdinka“, ale uvnitř jsem prožívala těžké stavy, o kterých jsem neměla komu říct. Jediné, po čem jsem toužila, bylo nebýt. Do slova a do písmene jsem přežívala.

Přetloukla jsem několik let, které mám v mlze, spolu s bratrem a maminkou, která nač sama nestačila, „nakládala nám“. Brzy jsem se vdala a dva roky poté porodila dceru. Nezapomenutelný okamžik, který mě proměnil v Matku, mnou spustil kaskády zamilovaného mateřství, které jsem si na svůj mladý věk velmi vědomě užívala.

Bylo to období, ve kterém jsem byla opravdu šťastná. Měla jsem úžasnou rodinu, rodiče mého muže mi byli jako vlastní – a za to jim budu navždy vděčná.

Do našeho Života se však nořily stíny, o jejichž existenci jsem neměla sebemenší tušení, a jak se ukázalo později, byly součástí mého muže už ve chvíli, kdy si mě bral. Z různých institucí, úřadů, ale i od obyčejných lidí přicházely upomínky jeho pohledávek, o kterých jsem nevěděla. Cítila jsem se zklamaná a podvedená, přesto jsem se jej rozhodla podpořit a začal nám nelehký čas finanční nouze.

V té době jsem při mateřské založila svůj první samostatný projekt a otevřela cvičení pro ženy, ve kterém se mi velmi dobře dařilo. Takřka všechny prostředky, které jsem vydělala, šly na zaplacení dluhů, ale zdálo se, že peníze padají do bezedné studny. Tak to bylo po několik dalších let.

Ztrácela jsem půdu pod nohama a život pro mě přestával mít smysl. Vyvrcholilo to návštěvou exekutora, který chtěl zaplatit to, o čem mi muž řekl, že zaplaceno je – a já zkolabovala.

Má práce s ženami vyžadovala velký energetický výdej, který dohromady s celou těžkou situací spustil veliké hubnutí (čehož jsem si vlastně pořádně všimla, až když jsem několikrát skončila pro selhání orgánů v nemocnici, kde jsem po kapačkách podepsala reverzy, odmítla léčbu a šla domů, protože jsem se prostě musela postarat o dceru).

Byla jsem jak hromádka neštěstí, ve špatném zdravotním stavu, a i obyčejné zazvonění zvonku mi způsobilo stažení žaludku a takový třes, že jsem nebyla schopná několik hodin jíst.

Dnem i nocí zhroucená, ve stresu, strachu, existenční nejistotě, bez prostředků s tříletou dcerou na samotné hraně Života. I s váhou 38 kil při výšce 172 cm jsem den co den nasadila cvičební úbor, rozzářila úsměv, za kterým se skrývaly nejhlubší psychické i fyzické bolesti, a šla vést hodiny společných i individuálních lekcí. Zpětně nechápu, jak jsem to mohla vůbec přežít.

Na jednu z lekcí jógy mi jedna z mých klientek, přinesla dvě knihy. Jednu o Andělech a druhou o síle lidského podvědomí. Staly se mými nejdůvěrnějšími průvodkyněmi a já se obrátila k Bohu, Vesmíru, Andělům a své Duši a začala jsem velmi intenzivně a pokorně pracovat uvnitř sebe. V tichém světě Lásky jsem čerpala útěchu, posilnění a naději žít dál. Často jsem si říkala, že už to vzdám, že to nemá smysl, ale zas a znovu jsem každý den vstala a žila.

V tomto období jsem cítila, jak mi pomáhá můj tatínek, a živě jsem vnímala jeho přítomnost. Jako kdyby mi dával energii, abych já sama přežila. Navzdory tomu jsem už viděla, jak blízko smrti jsem. Trýznily mě ukrutné bolesti kostí, kloubů, orgánů a přestávalo mi pracovat srdce. Musela jsem být pod častým dohledem kardiologa. Jednou, když jsem se zase ocitla v nemocnici a viděla před sebou Božsky modré, nevinné oči své dcery, jsem se rozhodla, že to prostě dokážu. Byl to velký, zlomový okamžik.

V touze Žít jsem v sobě probudila Naději, Lásku a Důvěru, v nichž jsem byla zas a znovu bolestnými situacemi zkoušena. Aniž bych se to učila nebo někde četla (internet nebyl), začala jsem se dostávat do meditačních stavů, v nichž jsem čerpala blahodárný klid a útěchu. Mé fyzické i psychické síly se obrozovaly a já se pomalinku vzpamatovávala.

Pozvolna se mi otevíraly obrazy, v nichž mi Andělé ukazovali, co mám udělat, kam jít, jak co zařídit, dávali mi mnoho rad a vedení, které do sebe absolutně zapadaly.

Pamatuji se, jak jsem se s tlukoucím srdcem vydala prosit ředitele bytového družstva, když nám přišel soudní příkaz k vystěhování, aby stáhl žalobu, že vše zaplatím. Jeho kanceláří se v nesmírné dojemnosti rozvlnilo tisíce růžových vln Andělů, kteří obměkčili jeho srdce, zatímco jsem svýma kostlivýma rukama svírala kamínek, který mi dával sílu, a třesoucím se hlasem vyjednávala splátky. Podobnými situacemi jsem procházela s mnoha úřady a institucemi. Styděla jsem se, že mám takového muže, že za něj chodím prosit, a přesto jsem v sobě cítila vytrysknutý pramen Světla, který byl mojí sílou. Zažívala jsem, že má vnitřní práce má smysl a v nitru jsem sílila.

Mojí houževnatostí mě provázeli Andělé a další Světelné Bytosti, které mé nemocné tělo zaplavovali hojivými balzámy Světla a vyživovali vším, co jsem potřebovala. Zcela jsem se jim oddala. Mé vnímání se zjemňovalo. Zprávy, které mi Andělé dávali, jsem viděla stále jasněji. Jejich vedení přesahovalo všechny scénáře rozumu, ale vše do sebe vždy hladce zapadlo a má důvěra v sebe, v Boha, v Život a Vesmír rostla.

V den svých 25. narozenin jsem se probudila a věděla jsem, že dnešek je dnem, ve kterém mám požehnání udělat patřičné kroky. Šla jsem požádat o rozvod, který proběhl o dva měsíce později, na první jarní den. Nikdy na ten den nezapomenu.

Úlevu a svobodu brzy vystřídalo stále přítomné ohrožení pohledávkami a exekutory, jimž jsem musela dokazovat, že jsem rozvedená a bývalý muž s námi nežije. Přesto mě potkal nepříjemný, mnohaletý soudní proces, v němž jsem si nejednou sáhla na dno svých sil, ale i na zázračnou vše-Moc sebe samé. Pocítila jsem, jakou Sílu má víra, a několikrát prožila zásah Vyšší Božské spravedlnosti. Ta nakonec zvítězila.

První roky po rozvodu byly těžkým obdobím, ve kterém jsme s dcerou zažily mnoho forem strádání, přesto to bylo období krásné Naděje, na které s vděčností vzpomínám.

Tvrdě jsem pracovala, abych splatila vše, co bylo potřeba, uživila nás a tu a tam něco koupila do prázdného bytu. Mé lekce cvičení byly stále úspěšné a já ještě přibrala úklid studeného schodiště třípatrového domu. Prožívala jsem při něm okamžiky hrdosti, že mám sílu uklízet, a děkovala, „že mohu“. Ani jednou mě nenapadlo se za takovou práci stydět.

Často jsem se u mytí schodů modlila, aby mnou procházelo Světlo a skrze mě proudilo k dalším lidem.

Několik let jsem tvrdě pracovala takřka sedm dní v týdnu, sama se starala o dceru a mnohdy únavou sotva stála. Den co den jsem se obracela do svého Srdce, k Bohu a Vyšší pomoci, které se mi hojně dostávalo. Přesto mě zpětně nepřestává udivovat, že jsem to zvládla.

Došla jsem do období, ve kterém se má cesta otevřela v rozkvetlou a voňavou louku, na které jsem byla šťastná. Rozvinula se mnou hluboká Důvěra a nespoutaná Síla mé Duše ožila. Věděla jsem, že teď už zvládnu dočista vše. Věděla jsem, že se uzdravím (stále mě sužovaly velké fyzické bolesti).

Zažívala jsem, jak se má Duše otevírá Síle celého Vesmíru, který mnou tiše odvíjel „své“ Záměry. Nazrál čas, abych se s úctou rozloučila s úklidem domu, a přestože jsem racionálně nevěděla, zda nás „jen“ mé cvičení uživí, udělala jsem to. Dodnes si pamatuji, jak královsky jsem se cítila, když jsem po několika letech „měla neděli“ a neuklízela špinavé schody.

A dodnes, přestože je to už tolik let a přestože třeba i některé neděle maluji nebo chystám víkendové objednávky, přemítám, jak se mám královsky.

Během několika dnů, kdy jsem se poklonila této etapě, se rozvinuly nové Cesty, o nichž jsem neměla tušení. Přirozeně dnes vím, že ožily, protože jsem se nebála, důvěřovala a vykročila.

Jednou jsem ženy, které ke mně chodily na cvičení, v závěru relaxace uvedla do stavu meditace, aniž jsem ten záměr měla. Neudělala jsem to já, ale Andělé, kteří je obklopovali a říkali mi, jaká slova k nim mám vyslovovat. Tímto způsobem vlastně provádím meditacemi dodnes.

Od toho dne byly součástí cvičení krátké meditace, které byly pro všechny balzámem pro tělo i duši. Záhy jsem začala pořádat lekce, které byly na meditace zaměřené cíleně. Ty se později vyvinuly v individuální Andělské terapie, v nichž jsem jak v hladké hladině viděla vše, co klienti potřebovali.

Neusnula jsem na vavřínech a stále na sobě pracovala. S dcerkou jsme často po večerech místo televize, kterou jsme neměly, zpívaly mantry, zapalovaly svíčky, aniž jsem tušila, že během pár let budu mít dům plný svíček a budu mít tak velký podíl na trhu. I když jsme vlastně stále žily skromně a dcera neměla většinu toho, co její spolužačky, tak to bylo nádherné období, na které obě moc rády vzpomínáme.

Mé ruce, které jsem se stále učila přijímat, se jednoho dne samy rozkreslily. Styděla jsem se za to, co maluji, ale současně pokračovala dál a jediný, komu jsem měla odvahu své výtvory ukázat, byla právě dcera. Mé obrázky se jí vždy líbily a já jí byla tak vděčná! Stále jsem žila v přesvědčení o své nešikovnosti, tento vzorec se do mě v dětství velmi silně otiskl. Nepřetržitě jsem procházela jedním intenzivním transformačním procesem za druhým a musím říct, že mnohdy to byly chvíle přetěžké.

Procházela jsem lekcemi, zkušenostmi a poznáním jak v rovině spirituální, tak pozemské. Opakovaně jsem byla tvrdě zkoušena ve své důvěře a oddanosti. Byly chvíle, jimiž jsem procházela v dřině, potu a doslova krvi. Mělo to samozřejmě i krásnou stranu mince: stále více a více jsem se otevírala lásce, přijetí, důvěře a prostě milující energii k sobě samé.

Ani nevím, jak se to stalo, ale v mých rukou začaly rozkvétat obrázky, za které jsem se nestyděla, ale byla na ně hrdá. Jednoho dne jsem je donesla do bylinkářství své kamarádce Růžence, která rovněž komunikovala (nejen) s Anděly. Dohodly jsme se, že je zkusí v obchodě vystavit. Po pár dnech se skoro všechny vyprodaly a měla na ně nádherné zpětné vazby. Má tvůrčí energie se rozproudila a další a další obrázky si nacházely své zákazníky, kteří se k nim s důvěrou obraceli pro jejich zázračnost. Začalo se jim říkat Léčivé obrázky Andělů. Má vděčnost byla nepředstavitelná.

Přišla má první Andělská výstava, po které jsem šla lipovou alejí pěšky domů, cítila „svoji“ družinu Andělů v zádech a plakala štěstím. Klientů, aniž bych se propagovala (ani na internet a počítač nebyly peníze), přibývalo a já vím, že se o to postarali právě Andělé.

Přišla druhá výstava a byla vydaná má první kniha, pak druhá, Andělské karty… Svůj volný čas jsem trávila hovory s Anděly, tvořením, obyčejnými okamžiky s dcerou, modlitbami za lidi, kteří to potřebovali, za Matku Zemi…

Žila jsem, jak se mi ani nesnilo, v nesmírné spokojenosti, harmonii a souladu. Myslela jsem si, že to tak už bude navždy, až do mého snu vstoupil můj současný muž. To díky němu jsem začala malovat první Andělské svíčky. Na svíčky přibývaly pozitivní odezvy od lidí ze všech stran a můj ekzém takřka zmizel.

Zanedlouho k nám přišla Duše našeho prvního syna Vojtíška Gabriela. Těhotenství jsem prožila ve velmi intenzivních transformačních vlnách, které mě v mnohém proměnily a otevřely dalším sférám jemných světů. Užívala jsem si okamžiky s Vojtíškem, který má dar vidění Andělů a dalších Bytostí průzračně vyvinutý, a já ho od malička podporuji v jeho rozvíjení. Mezitím jsem stále v rovnováze pracovala.

Mé tělo se za nějaký čas daru požehnání otevřelo opětovně. Prožila jsem velmi silné období, na jehož konci jsem doma porodila mrtvé miminko, které se mi vešlo do dlaně. Z našeho příběhu jsem vyšla pokorná, silná, smířená, plná nesmírné důvěry v sebe, své tělo a Přírodu a také neuvěřitelně proměněná. Přesto to bylo těžké. Tento příběh je hoden samostatného vyprávění a najdete jej tady – Příběh mého Anděla.

Z temného období po ztrátě miminka jsem se s pomocí Andělů a dalších Světelných bytostí opět postavila do pevnosti sebe sama, prožila překrásné těhotenství, jímž mě provedl můj chlapeček Maxmilián Michael, kterého jsem plánovaně porodila sama doma. Skrze hluboké prožitky výjimečných těhotenství a porodů jsem se prolnula s nesmírnou láskou Matky Země a ožila mnou její živá Síla natolik, že jsem začala slyšet její moudrá poselství. Matka Země ke mně promlouvala nejposvátnějším pra-jazykem a já její tiché modlitby i požehnání zaznamenávala. Aniž jsem to tehdy tušila, začala vznikat kniha Placentový rituál.

Knihu jsem pokřtila na stejném místě, kde kdysi proběhla má první výstava obrazů. Okamžiky před samotným křtem jsem navzdory přítomným hostům odešla do ticha pod stromy, které mě tak důvěrně znají, hovořila jsem k nim, k Zemi, Bohu a nepřestávala děkovat za zázraky, kterými je můj život protkán.

Kdybych jako malá holčička běhající pod stejnými stromy nahlédla do tohoto okamžiku, viděla bych, jak bezpodmínečně a hluboce jsem přijala samu sebe. To že jsem na světě moc ráda, přetékám láskou ke všemu stvořenému a ve svém bytí nacházím mnoho nádherného.

Spatřila bych ženu stejným dílem hrdou i pokornou, statečnou i vděčnou, křehkou i silnou, a především úplně obyčejně šťastnou.

Každý okamžik mého příběhu měl a má Jedinečný smysl a já bych jej s nikým za nic na světě nevyměnila. Když na něj pohlédnete srdcem, nespatříte příkoří, ale nesmírné požehnání, kterého jsem si vědoma. A Bohu za ně děkuji.

Všichni lidé a i můj tehdejší muž, se kterým mám dlouhodobě přátelský a laskavý vztah, pro mě stvořili dokonalé podmínky prožitků, díky kterým jsem rozhýbala tisíce zázraků.

Díky svému příběhu jsem právě taková, jaká jsem, a i za to Životu děkuji.

S láskou Radana