Otevírám svou náruč vodě a nořím se do hlubin jejích láskyplných pramenů. Objímaná jejími doteky naslouchám šepotu pradávné moudrosti, kterou po tisíce let stráží, a v jejím kouzlu se rozprostírám.
Sleduji tanec slunečních paprsků, které pronikají vodní hladinou a které jako by tvořily závoje, v nichž mizí můj běžný svět, a já smím plynout v laskající synchronii vodního království.
Rozpouštím své vědomí a mezi tancem mnoha desítek nádherných ryb naslouchám písním i mlčení. Kouzlům vody.
Voda je má důvěrná průvodkyně od dětství a velmi ji miluji, je obdivuhodná učitelka, která na sebe umí brát tolik podob, z nichž jedna je neméně krásná než druhá.
Nasycena mnoha dary vděčně opouštím mořské hlubiny a svým blízkým vyprávím, co jsem prožila.
Druhý den fouká silný horký vítr a mocné dunění moře dává najevo svou nesmírnou moc. Obrovské vlny burácí jedna za druhou a děti je v bezpečí menší, mělké a plavčíky hlídané laguny vítají v nekonečném dovádění.
Po očku sleduji nedaleké molo, kde září vlajka dávající najevo, že dnes je moře nepřístupné. A já přesto toužím alespoň na pár okamžiků splynout s jeho probuzenou sílou. Uplyne pár hodin a já zjišťuji, že se na molu pohybují lidé, a tak se starším synem také vyrážíme.
V úžasu se z jeho bezpečí díváme na velkolepý rej mocných vln, které jím cloumají tak, že se celé chvěje, jako kdyby chtěly všem přítomným předat svoji nespoutanou divokost. Je to nepopsatelně nádherná podívaná a já, vdechujíc kouzelné mořské vůně, slyším jasné tóny, které mě volají, abych vstoupila do mořských hlubin.
Zprvu se usměji nad svojí bláhovostí a sama sobě vysvětlím, že mi je jednak už z toho celodenního cákání trochu zima, a také, že to vůbec není bezpečné. Vzápětí cítím, že to jsou „jen“ výmluvy, a celou svojí bytostí vím, že musím následovat nevysvětlitelnou Sílu, která mě volá a snad mi touží i cosi předat. Nezkoumám, co a jak, proč a nač – jen cítím nezpochybnitelné pozvání Vyšší moci.
Upřeně se dívám do zpěněných vln, které v tuto chvíli prožívám jako velkolepé mystérium, a uvědomuji si, kolik podob Božská tvůrčí síla umí veškerému Životu dát. Klaním se jí a klaním se i divokému moři.
Tiše s ním o mnohém rozmlouvám a posléze mu povídám, že ano, že vlastně toužím do jeho nespoutané divokosti vstoupit celou svojí bytostí a splynout s ním v Jedno.
Ne proto, abych jej pokořila nebo si něco dokazovala, na nic z toho bych si netroufla ani pomyslet, ale proto, abych se já sama rozprostřela v jeho nespoutanosti tak hluboce a celistvě, že splyneme v Jedno.
Bez potřeby být silnější, bez potřeby řídit běh věcí se odevzdat tepajícímu ději v důvěře i bdělosti, kdy není třeba být silnější, ale být synchronickou součástí Celku.
Plavčíci, ještě než začnu cokoliv říkat, mi sdělují, že do vody v žádném případě nepustí mého syna. (Ten tam ani jít nechce.) A já, jestliže jsem dobrý plavec, tak tedy na chvilku, ale opravdu malou chvilku, jít mohu, neb moře je dnes nebezpečné, a navíc před několika hodinami tam tonula výborná plavkyně.
Vysvětlují mi, ať dávám pozor při sestupování z vysokých kovových schodů dolů, neboť moře má takovou sílu, že mě na ně může mrštit zpět. Dávám pusu synovi, pohlédnu do nespoutaných vln a směrem do jejich divokého tance dělám první kroky.
Má chodidla obejmou rozpěněné vlny moře a během mžiku se celá nořím do jejich moci. Cítím vlastní připravenost to udělat jako něco absolutně přirozeného – právě v tento jedinečný okamžik. Každou svojí buňkou zažívám pocit hluboké přítomnosti, kdy pro mě neexistuje nic jiného než tento moment.
Jako kdyby se velkolepý chrám podvodní hladiny za Božského zpěvu otevřel a celé mé tělo objala nesmírná síla.
Nádherný korál se stovkami ryb, který jsem jindy pozorovala, není v divoce zpěněné vodě vidět a vlny mě unášejí do nekonečných hlubin temné modři.
Vnímám jejich mistrovské umění, poddávám se síle vody, a přesto s Ní spolupracuji.
Tak krásné a tak velkolepé dílo Přírody, které se mě divoce, a přesto láskyplně dotýká, mě unáší ve svém vlastním rytmu. Každá krůpěj vody mě sytí vibracemi nesdělitelné síly, na které se zcela bez úsilí během chvíle přeladím.
Bez touhy dej řídit „jen“ jsem. Ve velké důvěře, lásce a respektu následuji mocný tanec, jehož jsem součástí. Ve vírech tisíců bublin, které mě obklopují, pozvolna vyplouvají rozzářené jiskry Andělů vod a Strážců jejich tajemství.
Na chvíli zcela zapomínám na celý svět a jen jsem hluboce ponořena v tomto nádherném okamžiku síly. Poznávám, že vlastně procházím obřadem, v němž ožívá veliké požehnání.
Prožívám, jak mnou prochází nekonečně velký, křišťálově zářící ornament, jehož vlákna tvoří měkce tekoucí krůpěje vody, vyzařující nesmírný půvab. Cítím, s jakou něhou se vine celou mojí bytostí, a uvědomuji si, že je jako krajka rozprostřený celým mořem a veškerou vodou na Zemi. Vzápětí cítím probouzející se intenzitu živlů, které střeží dary tekoucího Světla a vyplouvají mezi vlnami jako nádherné vodní Bytosti.
Zmítaná dynamickými přívaly vln se cítím velkolepě a uvědomuji si, že jsem v jejich zavinutí ztratila orientaci a netuším, kam mě vlastně zanesly. Vynořuji se nad hladinu a zjišťuji, že jsem úplně jinde, než jsem myslela. Na molu vidím v pozoru tři plavčíky, kteří mě bděle sledují, a syna, který na mě asi mává.
Cítím, že o mě má strach, a proto ani na moment nepochybuji, nořím se pod hladinu a hlazena tisíci krůpějemi, naslouchaje zvukům veškerého Života, který tu byl přítomný dávno před námi, mířím zpátky. Vlny jako by věděly a cestou zpět mi chtěly darovat maximum ze své velkoleposti, do poslední kapky tepou silnými údery. Pohybuji se v jejich rytmu, jsem součástí jejich jednoty, jako bych tak byla odnepaměti.
Jak se blížím k molu, vidím soustředěné tváře plavčíků. Vím, že mě nyní čeká nejtěžší úkol – chytit se pevně za schody tak, aby mě vlna nehodila pod molo na železné vzpěry. Blížím se a už už natahuji ruku, abych se chytila, když se vlny ve vší síle odrážejí od břehu a berou mě s sebou zpět do moře. Ještě jeden pokus – opět se v jejich objetí přibližuji, natahuji ruku a pevně se chytám chladného zábradlí. Přitáhnu se a má chodidla stojí na schodech.
Pomalu po nich stoupám a zaplavuje mě velmi euforický pocit vděčnosti.
Mystérium, jemuž se klaním, mě na pár momentů přijalo, a já spolu s ním směla být v Jednotě.
Vojtíšek mi dává velkou pusu: „Seš dobrá, mamko“. Směji se a odpovídám, že ne já, ale voda, která mě zavolala a prodchla mě zážitky, jejichž dary se mnou klidně i divoce rozprostřely, a já za to velmi děkuji.
Plavčíci se mě ptají, jaké to bylo, a já při vší úctě ke všem dalším lidem odpovídám, že krásné, ale velmi nebezpečné. A oni pro tento a několik dalších dnů zcela zakazují vstup do hlubin moře.
Večer se mě Vojtíšek ptá, co jsem tam dělala, a že měl o mě trošku strach. Detailně mu vyprávím své prožitky o vodě a mém splynutí s ní…
Znovu se mě zmocňuje posvátná úcta, ale i veliká pokora a následující dny svým zrakem mnohokrát hladím hladinu a ze dna své bytosti jí láskyplně děkuji a opakuji jí, jak moc ji miluji.
Má slova odnáší její šumění a já v sobě cítím silně zapsaný prožitek, kolik hluboce důležitých a našim smyslům skrytých dějů koná voda pro celou naši planetu, pro veškeré její vrstvy.
Uvědomuji si, že křišťálový ornament, který se skrze ni rozpíná, je sladěný s veškerými vodami Země a společně tvoří onen požehnaný Celek. Mystický pohyb, který ani na moment nezastaví a my jej den co den a mnohdy zcela samozřejmě přijímáme, je obrovsky propracovaným, Božským zázrakem pro veškerý život na Zemi.
Posvátné bytosti jemných energií v těchto chvílích vystupují nad hladinu a jejich šat protkávaný laskající něhou i nespoutanou sílou tvoří noblesní portál křišťálového Světla, jež zpívá celému světu svůj Božský chorál. Zažívám znovuzrození.
Hluboce, tak jak nejhlouběji ve své lidskosti umím, se klaním a mlčky dál prožívám to ohromující splynutí…
S láskou a vděčností,
Radana
Tento můj prožitek byl součástí této cesty.
