fbpx
skip to Main Content
+420 775 029 666 info@pramensvetla.cz

Paní, vy si tu v klidu píšete…

 

Tak jsem si tak včera u krájení cuket (kterých se letos urodilo opravdu hodně) s kulisami zvuků probíhající rekonstrukce v patře nade mnou bilancovala a říkala si, co vše mi letošní léto dalo a rozhodně ke mně a mé rodině  nebylo skromné.

Sklonek léta – období vrcholící sklizně, vůně prvních záchvěvů podzimu, rok co rok prožívám hluboce.

Pro mě má tento čas nezaměnitelné kouzlo a cítím v něm uzavírající se kruh mnoha životních cyklů uvnitř i vně, v osobním i kolektivním poli. V Přírodě i kosmu.

Neustálý pohyb a proměna tance Života právě v tyto dny vrcholí a učí nás, jak je potřebné pochopit rozpadávání a jak důležitá je smrt staré formy, aby se mohla zrodit nová.

Sklonek léta je časem, kdy opouštíme to, čím jsme kdysi byli proto, abychom mohli být tím, kým jsme nyní. Neustálý vývin a proměnlivost Přírody se přirozeně zrcadlí ve všech našich aspektech (neboť jsme její přirozenou součástí) a vedou nás k proměně.

Nádherné, zářící a završující. A právě tak tomu je nyní – kdy životadárná energie Slunce, šťavnatost léta prosytila svým dechem dočista vše v Přírodě.

 

V kruhu Života a jeho neustálému pohybu nepřichází nic nazmar a vše má své dokonalé poslání, i to co zaniká, záhy v jiné formě povstává.  Stačí se jen poohlédnout okolo sebe a spatříme velkorysý děj, v němž smrt střídá zrození a cyklicky tančí koloběhem Života.

Právě v těchto dnech k nám sestupuje učení, které říká, že je třeba se nejprve nechat prostoupit esencí Života a až poté tvořit v síle svého Božství. Není třeba udělat mnoho, chtít urvat co jde, anebo dělat to, co druzí, ale vtisknout do svého počínání sebe sama a díky tomu to, co tvoříme je jedinečné. A nejen to. Díky tomu roztančíme nejdokonalejší frekvence Vesmíru, které udávají požehnaný rytmus.

Ať už se rozhlížím po krajině vdechujíc vůně blížícího se podzimu, anebo porovnávám lahvičky rozmanitých darů léta ve své špajzce, tak si nad jejich krásou uvědomuji, že to je ono – jejich úloha pokračuje – novou formou. Vzpomínám, jak jsem vařila jahodovou marmeládu a jak ta úžasná vůně lákala děti s manželem k ochutnávání, jak jsem s dětmi tvořila pěkné hromádky ovocných knedlíků do mrazáku, zatímco u nás bylo několik řemeslníků a já s rukama od těsta běhala úplně všude…jak jsem krájela papriky a zavařovala…

 

Děkuji všemu, co skrze moji práci smělo dostat novou formu a uvědomuji si, že se s létem loučím oproštěna od mnoha hmotných věcí, které si vzalo ohnivé požehnání, přesto zaplavena bohatstvím tak velikým, že sotva hledám slova.

Po své cestě procházím bránou léta k podzimu ve veliké pokoře a říkám si, že snad ani není možné, co vše jsem prožila.

 

Zamilovaně se dívám na své děti, které pozorně naslouchají mému vyprávění o vílách a skřítcích – o tom, co se nyní děje v Přírodě. Hřeje mě pocit, že o nové svíčky Jana Křtitele je takový zájem, že jsou téměř vyprodané a to, že za celé léto jsem poslala tolik balíčků, jako kdyby byly vánoce.

 

Nahlížím do svého skicáku a zápisků, do nichž vetkávám kouzla, která mi přichází pro další – nové svíčky, pročítám si stránky knihy, kterou jsem dopsala (netěšte se, ještě aspoň rok práce na ní mám). Jsem vděčná, že pomalu opětovně mám téměř obnovené zásoby, které jsem měla před požárem a to i přesto, že ještě nemám dílnu.

 

Rozesmála jsem se jako malá, když mi má dospělá dcera, coby první čtenářka mého článku v zářijovém vydání časopisu Meduňka pověděla, že je to faaaakt dobrýýýý a jsem fakt hustá. Smála jsem se o to víc, protože jsem jí vyprávěla, jak jsem na jeho korekci se šéfredaktorkou pracovala den po požáru na schůdku u naší vany (protože nám jinde nešel internet), což mnoho čtenářů vůbec netuší.

Navíc mi do toho přišla nabídka být součástí jiné knihy, kterou jsem rovněž ze stejného místa v koupelně ladila s korektorkou. (Paní Vám vyhoří barák a Vy si tu v klidu píšete, nebudete nějaký guru? Povídal jeden z řemeslníků… „ale řeknu Vám u Vás je člověku hezky i po tom Vašem vyhoření“…)

Ne, ne guru nejsem, ale zažila jsem o mnoho horší věci, než je požár…a víte co, ono je důležité dělat věci v klidu a popořádku – nejprve se nechat prostoupit esencí Života a až poté tvořit.

 

 

S mužem jsme navzdory naší situaci prožili nádherné léto, plné štědrých okamžiků lásky, spolutvoření nového domova, ale i času pro sebe vzájemně.

Poslední srpnový den máme svatební výročí a já cítím, jako kdyby naše kořeny a koruny byly propleteny a my byli Jedním.

Je snad hříčkou Vesmíru, že právě na počátku našeho vztahu nám velký, ručně vyskládaný Strom Života daroval obdivuhodný člověk a v den, kdy píšu tyto řádky jej muž (aniž tuší, co Vám tady píšu) 🙂 vsadil do brány našeho domu. A tak do dalšího roku manželství vstupujeme symbolicky – s novou bránou, na které je usazen náš společný strom.

 

Již druhý týden vdechujeme úžasnou vůni dřeva, které připraveno pro podlahy v našem domě jen leží, a přesto dělá to nejdůležitější – uvolňuje nám své dary.

Vědomě jej u nás necháváme jen ležet proto, že se s ním propojujeme a bez násilí a spěchu mu umožňujeme vstřebávat esence našeho domova – nás všech a na oplátku se otevíráme jeho darům.

Vnímám to jako důležitý akt, ve kterém umožňujeme koloběhu Života, aby proudil tak, jak je přirozené, aniž bychom do toho dávali své lidské chtění (a chtěli to už mít hotové).

 

Uvědomuji si, kolik požehnání Matky Země kresbou v prknech naší budoucí podlahy tiše šumí, a když položím tvář k oněm darům tak slyším nádherné vyprávění Života. Plní mě vděčnost větší, než mohu povědět… a já těm nádherným esencí, v nichž je rozptýlen duch Stromu, který jednu formu svého působení uzavřel a otevírá se nové šeptám, že si přeji, aby se nám spolu hezky žilo a jeden druhému a všichni vzájemně jsme si byli laskavými průvodci.

Uvědomuji si, jak Životem neustále proudí zánik a zrození projevujíc se ve všech možných podobách a to, jak je důležité tento děj nechat svobodně dít a v lásce do jeho koloběhu nezasahovat.

Ne chytat, zachraňovat, spořit a naříkat, ale bez ohledu na to co nám Život servíruje se mu odevzdat a tančit zimou i létem, celým širým světem… (jak se zpívá v písničce, kterou rády doma zpívají děti).

Prožívám, kolik pravdy a moudrosti v ní je a jak přes pózy „jdu duchovní cestou“ je největší umění Života žít v přirozenosti se vším, co přichází a nechat svoji Duši tančit zimou i létem, neboť ona nás povzbuzuje v tom, abychom došli dál, než sami vůbec dohlédneme.

 

Jsem si vědoma, že jsem dostala do vínku velkou Sílu a ať mi Život servíroval cokoliv, tak jsem vždy do posledního dechu chovala víru k Bohu a oddanost ke své Duši a všem úlohám svého poslání.

Mnohokrát by bylo snadnější polevit, a přesto jsem pevně, v hrdosti, i kdyby to mělo být mé poslední nadechnutí, vzpřímeně stála ve Světle a Pravdě své DUŠE.

Uvědomuji si, že bez této své vlastnosti by mnohé z toho, co jsem kdy udělala, neexistovalo a možná ani já už bych nebyla, protože právě toto mé nastavení mi v okamžicích, kdy můj život (mnohokrát) visel na vlásku, podpořilo, že jsem se bez sebelitování zas a znovu postavila, abych do posledního dechu plnila své poslání na této planetě.

A tak tančím zimou i létem…

Nechytám, nezachraňuji, nenaříkám, ale důvěřuji Životu, k němuž chovám úctu a vděčnost, a vím, že ať už mi dává prožitky jakékoliv, tak jsou projevem Božského umění, mezi kterými tančím. Nechávám sebou zářit Život ve všech podobách koloběhu stále proudící energie Stvořitele s vděčností, která je medicínou zotavující svět…

 

0 komentářů k zobrazení

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back To Top