Pokračování článku Dotek modré civilizace.
Přeji si napsat něco, o čem jsem nikdy předtím tak důvěrně nemluvila. Přeji si dát otisk nesmírné hloubce svých prožitků do slov, jimiž bych zachytila bezbřehou krásu všeho, čeho se mi dostalo. A přesto vím, že mé přání je bláhové a nesplnitelné. Vím, že v celém Vesmíru neexistují slova, která by dala autentickou, syrovou, a přesto jemnou podobu tomu všemu, co jsem prožila.
Ale i tak se o to pokouším a nechávám svým srdcem proplouvat esence svých prožitků s nadějí, že je vynesu na světlo světa.
A přestože to jsou pouhé kapičky z moře všeho, čeho se mi dostalo, toužím se podělit se srdcem každého člověka, kterého mé řádky zavolají.
Egypt a jeho prastaré, modře zářící energie, se probouzí.
Vděčná Radana
Obrovská záře, na kterou hledím ze vzdálenosti několika kilometrů, mě přitahuje jako ty nejsilnější magnetické pulsy, které mnou nekonečně procházejí.
Celým mým tělem proudí intenzivní vlny energií, které každou minutou zvyšují svoji sílu, jenž mě víc a víc přibližují ke Zdroji, odkud prýští. Je to nádherné a já prožívající hlubokou slast se stále intenzivněji koupu v blahodárné síle přítomnosti prostého bytí tady a teď, které je syrové, ryzí a vše dávající.
Stále hlouběji se plním proudícími vibracemi a téměř pět tisíc kilometrů od domova mě řidič taxíku veze k posvátnému chrámu.
Každým momentem vdechuji jeho stále hmatatelnější sílu, která jej jako majestátní fluidum obklopuje a nekonečně se rozpíjí na všechny strany. Je to jako kdybych se přibližovala k nekonečnému Slunci, jehož zlaté paprsky se neomezeně rozpíjejí celým světem.
Přibližujeme se po rozlehlé, neudržované a velmi prašné cestě, která je lemována polorozpadlými domy a různými podobami malých skládek, a přesto má nenapodobitelné kouzlo.
Procházím bezpečnostní bránou, hlásím se ozbrojeným mužům u kontroly a se zatajeným dechem zvedám hlavu. V tichém úžasu a s široce otevřeným zrakem hledím vzhůru a celou svojí bytostí nasávám přítomnou energii, která je nepopsatelná.
Cítím, že jsem přišla na místo, kde žije On. Byla jsem dovedena na unikátní místo, o jehož existenci jsem ještě před několika hodinami neměla tušení, a přesto se mě energeticky jeho nezaměnitelně nádherná Božská vlákna již dotkla. Nyní je důvěrně poznávám a rozpíjím se v jejich zavinutí.
Pomalým krokem jdu dál a vstříc mi vychází starý kněží, který mě vede ke vchodu svatyně. Udělám jeden jediný krok do tohoto místa a zastavuji se a jen s posvátnou úctou nasávám směsici vůni kadidla, vosku a příjemně teplého vzduchu. Každou svojí buňkou zažívám hlubokou a všedávající Boží blízkost. Splývám s Ním.
Celý svět se za mnou zavřel a jsem jen já a toto místo, v němž cítím Jeho posvátný dech, který se mísí s mým. Je to výsostně nádherné a plní mě to tak hlubokými dary, že pro ně nenacházím slova. Cítím dojetí i nekončící štěstí a uvědomuji si, že se mě dotýká požehnaná dlaň Otce.
Ne jako jeden dotek na mém rameni, či kdekoliv jinde, ale jako nekončící Světelné zavinutí, v němž se jako malá kapka rozpíjím.
Koupu se v nekončícím oceánu Božího dechu, živé síly Stvořitele. Sytím se Jeho nesmírnou láskou a stávám se Jím.
Toužím svým prožitkům vdechnout slova, dát jim podobu života tak, abych je směla přiblížit druhým a přesto vím, že ani zrníčkem je přiblížit nedokážu.
Skrze mé rty vycházejí slova modlitby, která je jako ta nejsladší píseň.
Přicházející slova v prajazyce jsou z hlubin, o jejichž existenci jsem dosud neměla tušení, a i když vlastně netuším, co říkám, tak cítím jejich nekončící přesah prastaré síly.
Kódy staré lidské civilizace uložené v tomto poli se probudily a derou se na povrch v nepopsatelné síle, která mě zcela podmaňuje, je to jako kdyby mnou procházely ty nejmocnější porodní vlny celé planety.
Milost lidstvu ožila a přichází skrze nádherný Světelný ornament tepající celým chrámem.
S noblesou sestupuje Panna Marie a zavinuje mě do baldachýnu nejněžnějšího Světla své hluboké náklonosti a já zažívám celobytostné ohromující zření – vlákna rozvibrovaného ornamentu tohoto prostoru se pojí s Posvátným portálem Panny Marie v Chorvatsku.
Tehdy jsem tam před několika měsíci byla nástrojem pro přenos frekvencí z tehdy pro mě neznámého místa, o němž píšu v tomto článku. Tehdy jsem netušila odkud přesně přichází a jen prožívala velkolepé spojení světů. A nyní vím, že v něm stojím.
Zaplavuje mě vděčnost, ve které se klaním.
Splývám s Bohem a prožívám, jak ve mně žije bezedná láska ke všemu stvořenému. Z nádherného prostoru nepředstavitelně skvostných závojů Světla odcházím ruku v ruce s požehnanou dlaní Otce.
♥♥♥♥♥
Mé každodenní ranní spočinutí mezi paprsky probouzejícího se slunce je hluboké, a přesto zcela jednoduché, bez okázalosti a já, vypadající jako normální turistka, cestou mávám na nejednoho člověka, který mě zdraví.
Namlouvám své přítelkyni hlasovou zprávu, že si připadám, jak kdybych každý den vstávala do fabriky ( a jako vždy tu tvrdě pracuji ) sdílím s ní své zážitky a záhy už vstupuji do hlubin předchozích prožitků.
Poklekám na kolena a vstřebávám dary milosti, které se probudily a naplněná bezednou, velkolepou láskou ke všemu stvořenému cítím, jak mě prostupuje dech Otce.
Každá má buňka se rozpíná Sílou, které se klaním a oddávám.
Neviditelná a silně roztepaná síla chrámu mě během dne nesmlouvavě volá opět do svého blízkosti a já se spojuji s tímto Záměrem, v němž vnímám jeho přesah, ale i potřebu toho, abych přišla znova. Bez spěchu, plánování jí v průběhu dne jen v tichosti naslouchám a až večer dozrávám do rozhodnutí, že mám jet až následující den.
Opětovně projíždím městem, které skýtá neuvěřitelné zážitky arabského světa a tou nejobyčejnější cestou, která je současně vznešená se přibližuji k chrámu. Taxikář mi ukazuje torza staveb, kterými je cesta lemována a říká, že to jsou velmi staré památky jeho předků.
Rozzářené vakuum celého prostoru mě zaplavuje polibky, v nichž se rozpíjím, vystupuji z auta a hluboce se nadechnu oné esence. Jsem vděčná a šťastná že tu smím být.
Muži z ochranky na mě volají vítej zpět a odkudsi mě přichází přivítat muž v dlouhé tradiční košili, který mě vede k chrámu, z něhož se vinou zvuky jakési ceremonie, o které jsem neměla tušení. Domnívala jsem se, že účelem této mé cesty je mé vnitřní pohroužení a práce o samotě, tak, jak tomu bylo při předchozí návštěvě a nyní zjišťuji, že je vše jinak.
V jeho doprovodu vstupuji do lidmi naplněného chrámu a usedám na nejbližší volné místo. V čele stojí kázající kněz a já, přestože jeho slovům nerozumím, tak je cítím a prostupuje mě nádherný mír.
Uvědomuji si, jak slavnostní tento okamžik je.
Já, obyčejná žena z Evropy sedím v Arabské zemi v chrámu, kde probíhá obřad, do kterého jsem byla přijatá a spolu se zdejšími lidmi se modlím.
Bezvýhradně, bez předsudků a v lidské pospolitosti. Jako kdyby všichni ostatní, spolu se mnou prožívali výjimečnost těchto okamžiků, v nichž je přítomno prapůvodní čisté lidství i spirituální propojení.
Jsem součástí tohoto kruhu a prožívám ohromující Boží přítomnost, ve které se doslova rozpouštím a současně celou bytostí prožívám laskající tóny slov kněze, za nimiž je tak nádherně ryzí záměr, že mi bere dech.
Ve vzájemné jednotě a porozumění se záhy před mým zrakem jako sametová vlákna rozvíjejí strunky přenádherného děje a já vidím, jak srdci všech žen, mužů i dětí protéká přenádherné Světlo, které posléze vplouvá hluboko do zemských vrstev, kde rozechvívá velmi jasné tóny vysokých frekvencí, které plní celý prostor nesmírnou Sílou.
Velkolepá Síla, která čekala na vzkříšení, se stále intenzivněji naplno roztáčí a doslova rozechvívá Zemi a právě v těchto silných momentech nás kněz vyzývá, abychom povstali. Sám pozvedává ruce dlaněmi vzhůru a zvučnou arabskou řečí vynáší slova požehnání, které se jako jiskřivý opar Světla vlní chrámem a záhy rozpíjejí na všechny strany světa.
Vyzývá nás všechny přítomné, abychom rovněž pozvedli své paže a opakovali slova modlitby. Je to velkolepé, nesmlouvavě opravdové završení ceremonie, ve které se mě dotýká mystérium Božích záměrů, které mě sem dovedly.
Uvědomuji si jedinečnou propracovanost Celku a klaním se Jeho DÍLU.
Zdejší lidé v tichosti odcházejí, naše oči se setkávají a já prožívám vzájemnost, ale i jejich shovívavost, neboť jsem si ve svém příchodu, kdy jsem prožila překvapení, kam to vlastně přicházím sedla na první volné místo a vůbec jsem si neuvědomila, že bořím jejich zvyky.
V jejich zemi to je tak, že v kostele sedí na jedné straně ženy a na druhé muži a já po celou dobu seděla mezi muži. A přesto jsem pocítila respekt a to, že to všichni přijali jako samozřejmé – ať si sedím, kde si sedím.
Samozřejmě, že druhý den tento můj přesed poveselil každého s kým jsem to sdílela a bavili se tím, že já tu mohu naprosto vše.
Víte co, já si ale uvědomila, že tady nešlo jen o obyčejné sednutí si na nesprávné místo, protože to místo bylo vlastně tím nejlepším. Skrze tento omyl jsem seděla na straně mužů ne sama za sebe, ale jako zástupce všech dalších žen a co si budeme povídat – oni tam potřebují mnoho témat s ženami uzdravovat.
Ještě chvíli sedím a nechávám v sobě doznívat nádheru všech momentů, jdu poděkovat knězi, se kterým se fotím a on mi říká, že je velká pocta, že jsem jejich chrám navštívila. Pocta je, že jsem směla říkám si v duchu.
Záhy se loučí a odchází. A já za sebou cítím silnou Světelnou rodinu našich předků.
Modré vlákno prastaré egyptské civilizace, která nám nechala tolik nádherných viditelných odkazů rozkmitalo frekvence, jejichž polibky probouzejí kódy v celém poli lidstva nezávisle na barvě pleti, či kultuře.
Procházím všemi směry chrámem, tak jak mám pocit, že jít mám a uvědomuji si, že mé kroky tvoří krásný ornament, který je jako otevřená okenice do prastarého světa Boží milosti.
Ochranka na mě u brány mává se slovy, tak zase brzy přijeď a já usedám do taxíku. Řidič se několikrát ujistí, že opravdu jedeme zpátky do hotelu. Se smíchem se podivuje, že jsem neobvyklá Evropanka, která neshoppinguje. 😀
Dívám se z okénka do typicky nočního ruchu orientální země, pozoruji lidi, hladím je svým zrakem a v duchu k nim mluvím slova svého srdce. Slova své hluboké lásky k nim a této Zemi. Loučím se ve velkém štěstí, které zkrápí mé slzy i touha tam být s nimi. Přestože vím, že mé místo je nyní jinde, tak si uvědomuji, jak je každý můj další odjezd těžší a těžší a vlastně rozumově nepochopitelný. Má láska a cit k tomuto místu se opravdu pochopit nedá, to se musí prožít srdcem.
♥♥♥♥♥
Ve vzdušném prostoru Chorvatska otevírám oči a s překvapením zjišťuji, že jsem v letadle a celou dobu jsem spala hlubokým spánkem, což se mi nikdy předtím nestalo. Jsem za ten spánek vděčná, protože jsem opravdu po té několikadenní a velmi intenzivní práci unavená.
Letadlo pomalu klesá a já cítím, jak je plynutí přítomného času jiné. Prožívám hmatatelnou proměnu substancí, ve které je nekonečně propojené lásky mezi světy. Mám dojem, že tímto příběhem dopisuji určitou kapitolu svého života a vlastně pro celou knihu lidstva začíná nový příběh.
Přilétáme do apokalypsy větrného běsnění, padají stromy, nefunguje elektrika. Nekonečně dlouho kroužíme nad Prahou, prožíváme, jak si s námi ohromující síla větru jen hraje a pilot ze všech sil zas a znovu zkouší pokořit tento mocný element.
V celém letadle je soustředěné hrobové ticho. Modlíme se všichni. Uvědomuji si, že před pár hodinami jsem se modlila s jedněmi a nyní druhými lidmi. Asi jsem jediná, která se nemodlí za přežití, ale za Milost pro lidstvo. Děkuji Bohu za svůj život se slovy, že kdybych právě teď měla zemřít, tak můj život měl velký smysl, a právě ty poslední okamžiky byly jedny z nejkrásnějších.
Cítím zavinutí náručemi Otce a prožívám, jak se skrze modlitby lidí naší vlasti a dost možná těch, kteří se běžně nemodlí zastavuje čas (zpětně si uvědomuji, jak je úžasné, že Bůh našel nástroj, jak tolik lidí přimět ke společné modlitbě). Osy lidstva se prolínají, hranice mezi světy mizí a my jsme v noblesním vakuu Světla, v němž se měkce chvěje Boží dech.
Prolétáváme skvostným chrámem, jehož klenby se právě otevřely z modliteb přítomných lidí v letadle a Živá síla Stvořitele nás zaplavuje polibky Milosti.
Po nekonečně dlouhé době letadlo prudce dosedá na Zemi naší vlasti a já prožívám, jak se do našeho pole skrze velmi silné prožitky plného letadla lidí dostává otisk bezbřehé Boží milosti. Jsme jí zahaleni jako nekončícími opary Světelného chvění a současně se nese na všechny strany naší Země.
Cítím nádherné završení a uvědomuji si, jak každý moment, který jsem na této cestě prožila byl do poslední kapky dokonalým dílem Stvořitele, jemuž nepřestávám děkovat. Tyto řádky dopisuji třetí den po svém návratu a nepřetržitě prožívám nepopsatelnou Sílu Boží blízkosti a budu se opakovat, ale nemám slova, která by to dokázala popsat.
Svrchovaně naplněná Radana
