V lese, na louce, u vody, kdekoli v přírodě, jsme si vždycky tak trochu blíže. V tichu, odpojeni od každodenních povinností, získáváme prostor jít do svého nitra, propojit se sami se sebou. Více se vnímat, porozumět si, naslouchat svému srdci a čerpat jeho vedení. Co opravdu potřebujeme, kým skutečně jsme – a to je právě v nynějším obdobím zásadním úkolem každého z nás, které nás bude provázet řadu týdnů a měsíců. Být v sobě, vnímat se a cítit. Zřít odpovědi, které nejsou nikde vně okolo nás, nýbrž je nosíme v sobě samých, ať už se týkají otázek našeho života anebo o tom, kým jsme a jaké je naše poslání.
Jsme silně voláni na určitá místa do přírody, ať už samotnou Matkou Zemí, či konkrétními jemnými Bytostmi a to proto, že se v těchto dnech otevírají zásadní energetická místa oživující nesmírně obrovské dary. Posunem Vědomí, kterým jsme jako lidstvo prošli a celoplanetárním zrychlením energií, které vnímáme už řadu let, došlo k vibračnímu překódování naší planety. Dochází k nádherným zážehům – probuzení velice cenných potenciálů konkrétních míst, jejichž síla dosud spala (vzhledem k našemu vývinu a omezené zralosti nemohla naše planeta vibrovat ve své plnosti). A právě nyní si nás mnoho takovýchto míst kdekoliv v přírodě volá do své blízkosti a my můžeme pocítit jejich magicky tryskající víry královských darů.
A nemusíme je vnímat jen pozitivně a s nadšením, protože nám letošní jaro otevřelo velmi silně téma našeho rodu, sebe sama, matky – mateřské téma. Každý z nás se na svět narodil skrze svoji matku, ona skrze svoji a tak dále, a toto téma se týká naprosto všech nezávisle na vlastním vývinu a způsobu bytí.
Nyní můžeme (nejen) v přírodě pociťovat, jak se otevírají naše bolesti, smutky, trápení, určitá prázdnota. Jsou to momenty, kdy vnímáme svou celistvost, či neúplnost. Stromy, kameny, voda, lesní bytosti, Matka Země, ti všichni k nám promlouvají nebo mohou promlouvat, pokud jim chceme naslouchat. V tichu přírody, v objetí stromů, země a nebe také intenzivněji vnímáme napojení na své předky. Na mnohé i na sebe sami můžeme hledět nově – bez hodnocení, kritiky. Naopak s křehkým soucitem a hlubokou empatií, v nichž cítíme nesmírně mnoho laskavého pochopení. Jsme vedeni na místa nejen energetických portálů, které zmiňuji výše, ale rovněž i na místa, která jsou spjatá (ať už víme, či nikoliv) s energetickým tahem sil prožitků a odkazu našich předků a to jak v pozitivním, tak zatěžkávajícím smyslu.
Skrze napojení na tato energetická místa můžeme naslouchat moudrosti žen, které tu byly před námi. Čerpat z poznání (jak spirituálního, tak pozemského) našich matek v celé rodové linii. Oddat se tichu a jako je dítě pupeční šňůrou spojené se svou matkou, která mu dává výživu, čerpat obohacující dary tohoto propojení. Všichni jsme propojeni s linií žen našeho rodu (ať už jsme ženy nebo muži). Dávají nám výživu. Můžeme vnímat, jak se cítily, co prožívaly a to se hluboko propsalo i v našem nitru a ožívá v příbězích našeho života.
Možná nevědomě a možná více vědomě neseme dále jejich prožitky. Jak ty nádherné, plné porozumění, lásky, něhy a soucitu, tak i ty bolestné, protkané utrpením, nepřijetím, odmítnutím, ublížením, zneuctěním apod.
💗💗💗
Ano, mnohé bolesti, které neseme, nejsou naše, ale patří našim matkám, babičkám a dalším ženám. Přesto nás tvoří a tisknou se do našich každodenností více, než si mnohdy uvědomujeme a zásadně tvoří náš život.
💗💗💗
Nyní máme možnost je odložit, přepsat utrpení předchozích generací žen a znovu obnovit důvěru, laskavost, ženskost, měkkost a uvolnění. Přijmout jejich odkaz, uvědomit si, že ony nemohly nebo neuměly jednat jinak, poděkovat jim a vědomě tu tíhu s úctou odložit.
Už nemusíme jejich utrpení dále nést. Není už třeba opakovat staré vzorce tvrdosti a nepřijetí. Stačí se vědomě ROZHODNOUT s pokorou otevřít své srdce, uznat jejich těžkosti, přestat se na ně hněvat a uzdravit si tak jakékoliv své emoce směrem ke svému rodu. Protože jen v laskavém srdci, v našem empatickém pochopení, namísto fňukání a litování se, je místo pro otevřený proud lásky bez souzení. Stačí si zvědomit, co již ke svému vývinu, cestě, zkušenostem, poznání, komplexně ke svému bytí tady a teď nepotřebujeme.
Žijeme v úžasné době, máme tolik informací a spirituálního vědění, možností a zdánlivých obyčejností života, o kterých se našim předkům ani nesnilo. Není to samozřejmost, nýbrž zázrak, k němuž nám, vyšlapali cestičku i naši předci.
Síla našeho rodu je nesmírná, můžeme se o ni kdykoliv opřít, čerpat ze zkušeností, kterými linie před námi protkávaly svůj pozemský život. Uvědomme si, kolik lásky i bolesti muselo být prožito, abychom tu právě teď byli my přesně v této podobě. Kolik výzev, zkoušek, malých i velkých křižovatek, jimiž prošlo tolik lidí, muselo být, aby se na světě jako dokonalý plod objevil kdokoliv z nás. Neseme v sobě mocnou, bohatou, moudrou a neskutečně hlubokou historii svého rodu, o kterou se můžeme opřít a rovněž mnohé z toho, co nepotřebujeme a oslabuje nás, máme možnost pustit do zurčení řeky Života.
Převezměme pochodeň lásky své rodové linie a předávejme ji zase dále, sobě, svým dětem, rodině. Nechme ji svítit tím nejčistším světlem, jehož jiskry rozzařují další cesty – našim dětem, jejich dětem a dalším generacím.
Pracujme s tématem rodu a mateřství v pokoře a s vědomím, že tak, jak byla utkána cesta nám, tak my máme možnost ji nyní, jiskrami létajícími z naší pochodně, tvořit v odrazu sebe sama, své nejhlubší lásky, duchovní zralosti a poznání.
Vědomě tkejme nejkrásnější symboly svého nitra napovrch světa pro pěšinky své i našich potomků.
V opravdovosti své vlastní nádhery, kterou nemusíme skrývat. Na rozdíl od mnoha našich předků, máme výsadní právo a možná až povinnost žít tak, jak oni nemohli a přesto si to tak málo v každodennostech uvědomujeme (a mnohdy si na to, či ono stěžujeme).
💗💗💗
Zažehněme jim plamínek svíčky a poděkujme za předobrazy našeho života,
do něhož nám darovali to nejlepší, co uměli.
💗💗💗
Pokloňme se a vědomě do svého života přijměme ničím nezatíženou svobodnou volbu svého vlastní Já. Spojme se se svým prvotním Božským nastavením a jděme s elegancí, hrdosti a především vlastní vnitřní Pravdě svojí cestou vstříc Světlu, kterou má magickou sílu, moc a díky němu můžeme a je možné naprosto VŠE…
S láskou Radana
💗💗💗
P. S.: Úvodní fotka k tomuto článku vznikla nádhernou shodou okolností až v okamžiku, kdy už byl napsaný a jen tiše zrál. Byla jsem uprostřed velmi nabitého dne, ve kterém jsem plnila jeden úkol za druhým doslova vytažena ze své dílny a doslova jsem cítila, „že musím ven, nasadit svůj svižný krok a jít tam, kam mě nohy ponesou“… Došla jsem na kopec, který se jmenuje Zebín, je spjatý s mým dětstvím a tolika okamžiky! Na jeho vrcholu stojí kaplička, která je zasvěcena Máří Magdaleně, opětovně jsem pocítila mnoho hloubek a darů tohoto místa…A večer zapálila plamínek svíčky Máří Magdaleny, neboť jsem mocně pocítila, jak právě nyní je naše práce s její podporou velice posilňující.