Nacházíme se v bodě zásadního obratu. Kolikrát jsme tuto, či podobnou větu předchozí dny, měsíce, roky slyšeli? A přestože je velmi těžce definovatelné a naším rozumem pochopitelné, tak
Prostor ničeho. Není zima a není ještě jaro. Je něco mezi tím a v tomtéž rovněž stojíme i my. Jsou chvíle, kdy nabíráme dech ve spočinutí a čerpáme dary těchto okamžiků,
Příběh, který Vám budu vyprávět se skutečně stal a ještě nyní ve mně vyvolává velmi krásné pocity a hluboké uvědomění toho, jak velmi blízko jsou Duše lidí,
„Ještě kousek, ještě kousek vydrž,“ říkám si, „to dáš,“ zatímco běžím po xyté k autu s pořádnou pyramidou balíků, které jsou neposedné, a ještě navíc jsem přecenila
Pokračování článku Dotek modré civilizace. Přeji si napsat něco, o čem jsem nikdy předtím tak důvěrně nemluvila. Přeji si dát otisk nesmírné hloubce svých prožitků
Přeji si napsat něco, o čem jsem nikdy předtím tak důvěrně nemluvila. Přeji si dát otisk nesmírné hloubce svých prožitků do slov, jimiž bych zachytila bezbřehou krásu
Moment hlubokého nádechu a výdechu. Svět se zastavuje a upadá do mlhy zastření. Ještě před pár okamžiky jsem v dynamickém tempu letěla za svými dětmi, které byly jako
Tak je to tu zase, říkám si a vlastně tomu nemohu věřit. Tak rychle a se spontánní přirozeností se vše seběhlo, letí mi hlavou, dávám blinkr, pořádně
„Jste naše světlo, Radanko“, slyším v závěru telefonátu slova ženy, která prochází nesnadným obdobím a oslovila mě o podporu. Loučíme se, pokládám telefon a napadá mě, že ne já
Za oknem pozoruji první sněženky, které se navzdory právě vydatné fujavici, plny odhodlání ve své křehkosti, ale i nesmírné síle, ve větru chvějí a po chvíli se
