Příběh, který Vám budu vyprávět se skutečně stal a ještě nyní ve mně vyvolává velmi krásné pocity a hluboké uvědomění toho, jak velmi blízko jsou Duše lidí, kteří spočívají na druhém břehu, součástí našeho života na Zemi.
Jak mnozí víte, třeba z mého příběhu, tak když mi bylo čtrnáct let, zemřel mi tatínek. Nebudu popisovat bolest, která mnou otřásala a ani těžké roky, v nichž jsem vlastně šla temným tunelem, aniž bych spatřila světlo. Ano, život je krutý, říkáme si mnohdy, a přesto je to jeho jedna z mnoha tváří, která je tak potřebná a zušlechťující naše nitra.
I když jsem neměla jeho fyzickou blízkost když jsem dospívala, nedovedl mě k oltáři a nikdy neviděl tváře mých dětí, tak já přesto v tyto a mnoho dalších chvílích prožívala jeho přítomnost, ve které mi dával to nejvíce, co jako Duše mohl darovat.
Jeho paprsky bílého Světla, jimiž často objímá mé děti a zaplavuje náš prostor fluidem své blízkosti ve mně stále vyvolávají dojetí, lásku, ale i velkou vděčnost, že to vím, cítím, vidím a prožívám právě tak hluboce.
A i přesto, že je to více než dvě desítky let, kdy mě fyzicky naposledy objal, tak mi je ve své úloze tatínka neviditelně, a přesto v síle a kráse tak, jak je Božími zákony umožněno, dál.
Jen mé děti si tu a tam stýskají, že nemají dědu a nemají jej ani z druhé strany. V okamžicích, kdy to na ně přijde, se o něm rozvyprávím a záhy je jeho Světelné doteky, v nichž se rozprostírá tolik nesdělitelného, něžně hladí tak dlouho, až jim v očích svítí jiskřičky.
♥♥♥
Děj, který Vám chci vyprávět se začal odvíjet asi dva týdny před Vánoci, kdy jsem se ráno probudila a celým prostorem ložnice se půvabně vznášelo jemné Světlo, které bylo jako hedvábný dech.
Měkce se vlnilo, rozpínalo, hladilo, prosakovalo mnou jako tisíce démantového jasu, v němž se mě dotýkalo mnoho sladce se nesoucích vibrací Lásky. A po několika okamžicích se v rozzářené kráse přede mnou zjevil můj tatínek, v tichosti po boku vedle spících dětí jsem prožívala jeho nádhernou blízkost, která se nedá popsat slovy. Svým dechem jsem splynula v jednotné síle přítomných esencí blaha.
Po tradičně veselém ránu, kdy jsem odvezla děti do školy a školky a cestou zpátky mi hlavou proudilo z jakého konce dnes se svojí asistentkou začneme zpracovávat objednávky, kterých bylo požehnaně, mi zazvonil telefon. Při pohledu na displej jsem se usmála, byl to můj starý a milovaný strýček Josef, určitě volá, že má pro mě kapra, pomyslila jsem si, když jsem přijímala hovor.
Jako obvykle začal svojí tradiční větou:„ Pán Bůh požehnej tvému dni Radanko “ a vitálně se mě začal ptát na to, jak se mám a vyprávět o tom, jak se má on – oni s tetou. Při jeho slovech by si mnozí pomysleli, že je to aktivní muž středního věku a ne, že se blíží k devadesátce.
Je vlastně nádherným úkazem toho, jak vypadá člověk, který celý život žije s Bohem po boku.
Vlastně mi vždy daruje uvědomění, jak se do nás to, jakým způsobem žijeme skutečně hluboce a nesmlouvavě otiskne.
Náš rozhovor ladně plyne a on mi zčistajasna říká: „Radanko my bychom ti chtěli s tetou (i ona je ve věku téměř devíti desetiletí zářící, noblesní dáma, sestra mého tatínka), něco darovat,“ a já při jeho slovech cítím, jak mnou procházejí velkolepé Světelné vlny, podobné těm, které jsem cítila ráno.
Vím, že to bude něco výjimečného.
Strýc pokračuje: „my bychom ti chtěli darovat nůž, který v rukách držel tvůj tatínek, myslíme si, že bys jej měla mít…“ Tato jeho slova slyším už jen jakoby zdálky, protože jsem v nádherném zastření Světla, které mnou pulsuje a v celém mém těle vytváří mocné energetické víry, ve kterých se rozpouštím.
O existenci nějakého nože jsem dosud neměla vůbec tušení. Cítím sílu tohoto Záměru. Vnímám jeho velkolepost a to, jak se energetické strunky pomalu rozkmitávají do děje, o jehož přesahu v tuto chvíli ještě nic netuším. Každou buňkou cítím, že ke mně přichází něco unikátního.
A současně si uvědomuji, že strýc s tetou si velmi všeho považují, obzvlášť věcí, které je provázejí celý život a jednoznačně vím, že to, že mi jej chtějí darovat, je děj, na kterém se podílí celý Vesmír.
Josef se se mnou loučí slovy: „Pánbůh tě opatruj Radanko a dnes nůž pošlu po tvém muži se kterým se uvidím.“ Pokládám telefon a celým mým srdcem se točí nesmírně mnoho pocitů, které přesahují celý svět. Uvědomuji si, že mám držet v rukou něco, co držel můj tatínek a cítím nepopsatelnou sílu toho předmětu.
Nesmlouvavě hluboké frekvence kódů, které jsou (a nyní o tom po tom všem vůbec nepochybuji) v noži vloženy se vyslovením tohoto záměru roztáčejí mým osobním prostorem a jako neviditelně rozbouřený plášť Světla mě hmatatelně obestírají.
Navečer mi manžel říká, že se viděl se strýcem, který mi něco posílá (sám netuší, jaký klenot drží v rukách) a podává mi velkou papírovou tašku.
Cítím strhující sílu, která je jako nespoutaná cyklóna a vím, že tyto frekvence Světla plynou ze zcela jiných – Vyšších úrovní, které se mě přesto již někdy někde nepatrně dotkly.
A až později si uvědomuji, že to je ono – otevírající se nové Světelné světy milosti, které našemu lidstvu pozvolně několik měsíců uvolňují nesmírné dary.
Přibíhají děti a já tašku odkládám na nejvyšší místo na skříni. Cítím, že posvátnost, která ke mně doputovala, je také hodna posvátného okamžiku pro rozbalení. Okamžik, kdy celým svým srdcem ucítím, že smím a mohu. Jsem trpělivá a je mi celý můj život přirozené dělat věci, když je čas, a ne když chci já.
♥♥♥
Uplyne pár dnů, taška je stále na skříni a já k ní jen tu a tam se zatajeným dechem pohlédnu. Večer, co večer, když dětem říkám krátkou meditaci na usnutí prožíváme, jak k nám mrholí jemné Světlo, v němž kromě mnoho Bytostí Světla cítím i mého tatínka.
Zase mi volá strýc, dáváme se do příjemného rozhovoru a on se jen tak mezi řečí ptá, co nůž. Říkám, že jsem jej ještě ani neviděla, protože jsem ho nerozbalila a vysvětluji mu své důvody.
Po chvilce ticha mi svým sametovým hlasem říká: „Radanko, ty jsi takové mladé děvče, já pořád žasnu, kde se v tobě bere ta všechna moudrost, ale máš obrovskou pravdu, jen tedy teta do tašky přibalila nějaké dobroty pro děti, tak alespoň vyndej je.“ Záhy je s úsměvem vyndávám a jen koutkem oka zahlédnu zažloutlý papír na dně tašky, který skrývá nůž.
♥♥♥
Je den zimního Slunovratu, mezi plamínky svíček dopoledne píšu článek. Jsem v příjemném rozpoložení a vědomě prožívám tento magický den, který jako by tajil dech před tím, co teprve přijde.
Odpoledne poletuji po domě, uklízím, tu a tam ještě dodělám někde nějakou vánoční výzdobu, mrknu na hodiny, za čtyřicet minut bych měla odjet na cvičení. Letím okolo skříně, kde je nůž a najednou mě stáhne neuvěřitelná síla zpět (přirovnala bych ji k té nejhlubší a strhující síle Země, kterou jsem prožila, když jsem svého posledního syna rodila sama doma).
Nepopsatelně podmanivá, mystická a silně hmatatelná energie mě strhla zpět ke skříni a já věděla, že teď je ten okamžik. Vím, že teď musím vyndat nůž.
Rudě roztepané gejzíry Země okolo mě tvořily nádherný ornament, jehož esence mnou procházely a současně se mé srdce otevíralo a bezedně zvětšovalo tak, že jsem cítila, že v něm mám celý svět, celý Vesmír.
Všemi směry jím proudily nádherné krystaly šarlatově zářícího Světla a já se v něm celou bytostí rozpouštěla a současně prožívala, jak ve skvostné záři přichází můj tatínek.
Velkolepý, neuvěřitelně nádherný, plný Světla a Božské esence, pro kterou nejsou slova. A ač jsem na jeho přítomnost zvyklá, tak tentokrát to bylo jiné.
V okamžik, kdy sestoupil do mého energetického prostoru se mé tělo chvělo velmi vysokými vibracemi a on mi tváří v tvář řekl, ať už vyndám nůž. Bylo to ryzí a opravdové.
Třásly se mi ruce, byla jsem vděčná, šťastná i dojatá a se zatajeným dechem jsem jej vyndala a opatrně rozbalovala. Papír šustivě spadl na zemi a ve chvíli, kdy jsem se dotkla samotného nože, tak jako by ožil a celý prostor naplnilo magické jiskření briliantového Světla.
Nožem protékala vlákna čisté a živě roztepané síly, která mě prostupovala a současně se rozpínala celým domem jako tiché, a to nejhlubší požehnání.
A já prožívaje hluboký rozsah, ale i přesah daru v mých rukách jsem se v blízkosti stále přítomného tatínka rozpínala skrze všechny vrstvy Země, až po celý Vesmír. V těchto okamžicích jsem jemu a celému Celku s třesoucími rty šeptala nejhlubší slova svého srdce.
Nesmírně silný otisk, který tam můj tatínek před několika desítkami let vložil (nůž je z roku 1960) jako kdyby rozhýřil Vyšší záměry celé galaxie. A to jsem ještě neměla tušení, co přijde.
♥♥♥
Odjížděla jsem na cvičení v zahalení slavnostní energie, jako kdyby nade mnou vlál nekončící plášť Světla. Během cvičení jsem byla stále v oparu nádherného dění a po něm jsem mířila na plánovanou schůzku s pro mě blízkým člověkem. Od rána jsem měla jasný cíl našeho setkání a tím bylo Posvátné místo v blízkosti Prachovských skal, kam často chodívám s dětmi. Šplhali jsme do kopců, nad nimiž se rozpínal soumrak a neuchopitelná, a přesto skvostně silná energie výjimečného dne Slunovratu.
Po krátkém prolnutí s místem však situace nabrala nečekaný spád. A já prožívala děj, který se vidí jen ve filmech a ani ve snu by mě nenapadlo, že někdy něco takového také prožiji.
Rozvířené emoce druhých lidí tryskají a já v naprostém klidu sedám do auta a odjíždím. Míjím jeden les za druhým a cítím vlastní neohrozitelnost, moc, sílu. Velmi silný Božský klid – Jeho přítomnost.
Vítám se s dětmi, opečuji je při večerních procedurách, jdeme do postele a dlouho čteme pohádky. Mezitím vnímám, že se chvěje Země a já se stala nástrojem k nesmírně silným výbuchům emocí zúčastněných lidí.
Soucítím, chápu, jsem v porozumění a přesto prožívám ten nejhlubší soulad. Chystám dětem do krabiček cukroví na zítřejší „Štědrý den“, který mají ve škole a školce.
Do tašek, které jsem s nimi odpoledne malovala a již stačily uschnout, vkládám dárečky pro paní učitelky, vyndávám myčku a dělám dalších mnoho normálních věcí. Mezitím tu a tam reaguji na některou ze zpráv od účastníků děje. Mám dojem, že se bavím s rozběsněnými živly a přesto jsem v příjemném rozpoložení. Chápající, trpělivá a poodstoupená. Vycházím ven a dívám se do Měsíce, rozprostírá ke mně své stříbřité závoje a hladí jimi celou Zemi a já ve svém srdci cítím jeho tep. Vzkříšení i smrt. Všeobsahující vědění Všeho.
Jdu pomalu do postele, odpovím na záplavu zpráv a musím se smát, jak jsou všichni v pohotovosti a já si jdu v klidu spát. Uléhám s pocity harmonie a okamžitě také poznávám, že žádné spaní nebude.
♥♥♥
Prostorem ložnice se jemně chvěje Světlo a já ani nevím, jak se nořím do meditace, ve které se zcela rozpouštím. Jsem nekonečná, splývám s Vesmírem, Hvězdami, rostlinami. Cítím tep Země, každého člověka, Nejvyšší Boží rozpínavou sílu v sobě a ve všem.
Blaho, slast, jednotu a současně úplné odevzdání, ve kterém jen každou buňkou cítím, jak doopravdy a hluboce Jsem. Jsem v Jednotě. Jako kdybych byla vysvlečená do naha a v nádherném stavu beztíže byla jedinou, nekončící a všeobsahující vlnou Božího Světla. Cítím v sobě prach Hvězd i Země, celého Vesmíru.
Nemám pro to vlastně dostatečná slova.
Pomalu otevírám oči a zjišťuji, že jsem v tomto stavu byla bezmála dvě hodiny. Pozvolně se vracím do těla, současně stále cítím silnou a rozpínavou sílu brilantní energie, které jsem plná.
Začíná se chvět Země – nemyslím doma, ale venku a okamžitě chápu, že přichází nějaká Světelná bytost, jdoucí z Vyšší dohody s Bohem.
Je obrovská, velkolepá, výsostně přenádherná. Vím, že je ze zcela jiné Světelné galaxie, ze které již nějaký čas do naší blízkosti sestupují Bytosti Světla.
Na mnoha vrstvách mléčně zbarveného pláště světélkují zářící vlákna, jež se chvějí ve velmi rychlých vibracích, Bytost má rozevláté stříbrné vlasy, které jsou nekonečně dlouhé. Unikátními, slavnostními kroky přichází k oknu ložnice a vševědoucně na mě hledí, že se mi tají dech.
Noblesně zvedá ruku, dotkne se střechy domu a v jeden jediný, naprosto silný moment, který snad trvá celou věčnost se střecha doslova energeticky rozpouští a celý dům v mocné síle nahlas vydechne.
Nádherný, osvobozující, hluboký a nekončící výdech, ve kterém proudí směrem k Nebi nekonečná kolektivní bolesti a utrpení. Uvolnění z osidel temnoty všech bytostí na Zemi se roztáčí a děje. Nepozorovaně, tiše, bez pompy a v prosté jednoduchosti.
Cítím velké štěstí, že jsem součástí a prožívám, jak se na všechny strany světa jako nekončící gejzír rozlévá čisté Světlo, které se chvěje Božským tepem milosti nám všem.
Slyším, jak padají řetězy, kterými je lidstvo v mnoha oblastech života svázáno a mění se ve Světelný prach. Je to hlasitě lomozící, drnčivé a současně uvolněné. Radostné a čisté. Vdechuji příliv Nové energie na Nové cesty nám všem.
Je to nepřeberně nádherná svěží síla, která zalévá svět a plní každou moji buňku.
Až nyní si uvědomuji přítomnost celé plejády nádherných Světelných bytostí v mé blízkosti i duši svého tatínka.
Ti všichni mě hladí a mnou protéká nepopsatelně nádherné Světelné ornamenty, které mě pozvolně halí spánkem.
Ráno jako kdyby se celá Země slastně protahovala a já píšu celý děj, abych jej nezapomněla. Prožívám, jak je celý tento Záměr dokonalým plánem Světla, který mnoho let zrál, aby mohl být naplněn.
Následující dny jsou stále rozvibrované jako po výbuchu sopky a přesto klidné. Vše se přepisuje, mění, dosedá a kolektivním polem se stále rozpíná očistný proud cyklóny Světla.
♥♥♥
Další dny je nůž uložený na svém místě.
Pozdě večer 23. prosince uléhám a slyším, jak ke mně napříč celým domem mluví. Je to tatáž strhující síla, a i když jsem unavená, tak vím, že musím.
Jdu pro něj a pokládám ho vedle své postele. Vím, že není nutné sdělovat jakýkoliv záměr, nebo s ním nějak pracovat, protože se vše povine z mnohem Vyšších záměrů. A tak spokojeně usínám.
Druhý den se dozvídám o tom, že dva mému srdci blízcí lidé měli hluboký, očistný a celonoční rozhovor a uměli si říct to, co za celý život ne. Jsem v mlčenlivé vděčnosti.
Se svojí rodinou prožívám sváteční dny a než se nadějeme, je Silvestr. Jako tradičně jej prožíváme v poklidu a když mnohem později, než jindy, usnou děti, tak cítím strhující sílu nože. Jdu pro něj, opatrně jej rozbaluji, mám ve svých dlaních a jako kdyby se okolo mě rozzářilo tisíce malých lucerniček, které mě objímají něhou a vedou do nádherně jemné modlitby a záhy meditace.
Otevírám oči v okamžiku, kdy procházíme předělem k Novému roku a vidím, jak Zemí s žehnajícími slovy na rtech prochází nádherná Bytost, která jako by byly stvořena z Měsíčního svitu. Je to ona, napadá mě – ta která mě (kromě jiných) vedla tvořením svíčky 2022. Je to Bytost tohoto roku. Nádherná, živelná, srdečná, Světlem luny protkávaná. Slyším její poselství pro můj další Život, v němž na mě vroucně hledí a já jí děkuji.
Na Nový rok se šplhám na vrcholy Prachovských skal a zapaluji tam svíčku za tatínka (byl horolezec) a ty nádherné a pevné skály, jako by ke mně promlouvaly všechno vědění a prožitky, jimiž jsou nasáklé. Mám s sebou úplně poslední svíčku 2022, která na mě letos náhodou zbyla a na pár okamžiků ji pokládám na skálu. Jsem ponořena do ticha a rozjímání, nad krajinu se snáší soumrak a jen jako hebký Boží dech se z Nebe nese něžná píseň požehnání lidstvu.
Tyto a všechny další okamžiky, o kterých píšu, se mi jako nádherný dotek světa Světla stále vracejí, násobí se a v mém životě tvoří mnoho dalších nádherných a sotva uvěřitelných dějů, o kterých třeba někdy příště…
