Prostor ničeho. Není zima a není ještě jaro. Je něco mezi tím a v tomtéž rovněž stojíme i my. Jsou chvíle, kdy nabíráme dech ve spočinutí a čerpáme dary těchto okamžiků,
„Ještě kousek, ještě kousek vydrž,“ říkám si, „to dáš,“ zatímco běžím po xyté k autu s pořádnou pyramidou balíků, které jsou neposedné, a ještě navíc jsem přecenila
Tak je to tu zase, říkám si a vlastně tomu nemohu věřit. Tak rychle a se spontánní přirozeností se vše seběhlo, letí mi hlavou, dávám blinkr, pořádně
Otevírám svou náruč vodě a nořím se do hlubin jejích láskyplných pramenů. Objímaná jejími doteky naslouchám šepotu pradávné moudrosti, kterou po tisíce let stráží, a v jejím kouzlu
Za oknem pozoruji první sněženky, které se navzdory právě vydatné fujavici, plny odhodlání ve své křehkosti, ale i nesmírné síle, ve větru chvějí a po chvíli se
Na procházce nádherně voňavým lesem s dětmi pozoruji, jak se stromy loučí se svojí barevnou krásou a ve svém jemném ševelení dávají sbohem dalšímu cyklu svého bytí.
