fbpx
skip to Main Content
+420 775 029 666 info@pramensvetla.cz

Královna národů

Tak je to tu zase, říkám si a vlastně tomu nemohu věřit. Tak rychle a se spontánní přirozeností se vše seběhlo, letí mi hlavou, dávám blinkr, pořádně to sešlápnu a svištím pod majestátními horami Chorvatska s plně naloženým autem a mými milovanými.

 

Minulý týden v neděli u oběda můj muž jen tak mimochodem prohodil, že bychom mohli zajet na skok za Maruškou do Chorvatska (tím myslel k portálu Panny Marie) mrknout na moře, dát si dobrou rybu, potěšit se sluncem a zase jet domů.
Zprvu na něj nechápavě koukám, trochu uvnitř sebe hledám argumenty, proč bychom jet neměli (přeci jen mám tolik rozpracovaných věcí na které se potřebuji soustředit), skleník a vůbec celá zahrádka v plném rozpuku…. ale jak rychle to přišlo, tak rychle je to pryč.

A já přesně vím, že můj bdělý muž právě vyslovil Vyšší záměr, který mu – jak říká mladší syn Maxík, zrovna spadl do hlavy.

 

Vždyť on vůbec netuší, že kromě rozpracované xy záležitosti s Marií (doplňte si sami –
je to zatím tajné) mám také ve vývoji skvostné návrhy pro portálové svíce Panny Marie.
Okamžitě v tu chvíli vím, že především  kvůli nim se máme vydat na cestu a vidím sebe samu jak s nimi kráčím k ohromující
a té největší soše Panny Marie na světě, která není jen pouhou viditelnou krásou, nýbrž hluboce silným místem její živé přítomnosti.

 

Manžel má dny před odjezdem našlapané k prasknutí – jeho profese zahrnuje cestování do zahraničí a odjíždí tisíc kilometrů daleko.  A abychom mohli v domluvený den jet, vyráží znovu plnit své závazky, a to po pouhých pár hodinách doma.

Přestože má neuvěřitelnou zásobárnu energie a oproti mně stonásobně vyšší, tak na něm vidím únavu a vůbec se mi nelíbí, že se ještě 24 hodin před naším odjezdem vydává na cestu, před kterou jej vybavuji pomocníky pro tělo i duši, vysílám za ním modlitby a s důvěrou, že sám ví nejlépe, se s ním rozloučím.

Sama mám parádně plný program od balení, péči o děti i zahrádku, až po pracovní povinnosti, navíc už několikátý den cítím, jak se mé tělo zpomaluje a chystá na menstruaci.
Jako kdyby v něm kulminovala obrovská síla a vřídla Velké Matky uvolňovala svůj tichý zpěv završení.

S ničím nespěchám, dopřávám si jemný rytmus a než se naději je druhý den navečer.
Vše potřebné je hotové, věci jsou sbalené, doklady připravené, přemítám a do toho mi volá muž, že to má domu ještě 150 km a cca na tři až čtyři hodiny práci doma, než budeme moct jet.
V klidu říkám, tak pojedeme až pojedeme, třeba až ráno…vždyť není kam spěchat.

 

Přesně vím, že už je doma, když slyším jak v druhé části domu, kde je jeho pracovní zázemí lítá sem a tam. Právě když za mnou přibíhá s pusou, jdu já za ním s mističkou, ve které mu nesu tkáňové soli při vyčerpání.  Vyjmenuje mi, co vše ještě “musí” a nemá čas tohle teď právě jíst.
Fajn. Jdu s ním a misku pokládám do jeho blízkosti, až bude mít čas.

Odjíždíme po desáté večer právě ve chvíli, kdy se k nám blíží bouřka a protože jedeme na druhou stranu, tak jí ujíždíme.

Navrhuji, že budu rovnou řídit, což muž odmítá se slovy, že je přeci úplně svěží (za posledních 24 hodin spal dvě hodiny a předchozí dny podobně tak).
Dětem pouštíme pohádku, my si příjemně povídáme a frčíme.
Nechápu, (ostatně jako vždy) vitalitu svého muže, já být na jeho místě, tak ani nevím čí jsem.

Děti usínají a dlouho po půlnoci usínám i já. Probouzím se do růžova v půl sedmé těsně před hraničním přechodem Chorvatska, kam nás muž během noci stihl dopravit.
Domlouváme se, že jakmile projedeme hranice, vyměníme se v šoférování.

♥♥♥

Když zvesela uháním první kilometry dálnicí, velmi hluboce tyto chvíle prožívám.
Nebesy se vinou velké, těžké, šedé mraky (ano jsme v Chorvatsku) jimiž Slunce maluje nádhernou scenérii svých paprsků.
Je to úchvatná podívaná, která se do mě vpíjí a já trochu lituji, že jako řidič nemohu štrachat telefon a fotit.
Děti oddychují, já mluvím s mraky, sluncem, Bohem a děkuji za to, že tu jsem.
Vnímám nádhernou plnost svého lůna, v němž se chvěje rubínová síla posvátné tekutiny Života a říkám si, jak je mé tělo uvnitř dokonale sladěné s tím, co se děje vně.

Při pohledu na majestátní hory si Uvědomuji, jak hluboce se záměry Celku odráží v našich životech a tělech.

Z rozjímání mě vyruší Maxík s tím, že potřebuje hodně moc čůrat.
Navigace ukazuje, že nejbližší pumpa je 38km a není, kde bych z dálnice odbočila. Povídáme si, odpočítáváme kilometry, po chvíli ječí, že to už nevydrží.
Probouzí se muž, povídají si, odpočítávají kilometry spolu a záhy za ječení syna, že to už ale fakt nevydrží odbočuji a na prvním možném místě benzínky zastavuji. (Vydržel to).

Rozjíždím se a během chvíle se probouzí Vojtíšek a situace se opakuje s tím rozdílem, že pumpa je blíž. Než k ní dojedeme muž neví o světě. Kluci vybíhají z auta, které nechávám nastartované i se spícím mužem a běžím s dětmi čůrat.

Dál cesta proudí svižně a bez zastávek a já bez okolků šustím levým pruhem.
Po pár set kilometrech se probouzí muž, zjišťuje, kde vlastně jsme a komentuje to slovy, že to paní Andělská teda pěkně kotlovala. Střídáme se v řízení, sjíždíme z dálnice a před námi se otevírá kouzelný výhled na moře.

První koupání a objetí s mořem je jako vždy fascinující, velmi silné a otevírající mi vřídla svého bohatství mě vrací
do těchto momentů.

♥♥♥

 

 

 

Navečer manžel vnímá moji potřebu být sama a tak bere děti a jedou do blízkého města a já, přestože jsem po cestě nesmírně unavená, tak vnímaje Síly Vyššího volání posbírám pár věcí a oddaná službám Světla odcházím.

 

 

Se západem slunce přicházím na opuštěné místo k moři, kde se oddávám tichému spočinutí a modlitbě za svět.
Prosím za prozření lidstva, za celou naši planetu, která nám co chvíli ukazuje, jak zoufale touží po obnovení rovnováhy.
Pozvedávám oči od moře a vidím, jak portál Panny Marie vibruje mlhovinou Světla, které se jako tekutá emulze měkce rozprostírá do všech stran za stále intenzivnějšího reje zpěněných vln. Je to velkolepé, oslnivé, velmi mystické a nepopsatelně silné. Ukazuje mi to sílu Celku a dává mi to prožít, jak o mnoho více, než si kdy myslíme, je spirituální říše prolnutá s fyzickým světem.

Následující den ráno mi přichází zpráva o tom, že u nás byla obrovská bouřka a přímo nad naším domem byly téměř hodinu v kuse velkolepé blesky. Přichází i otázka, zda jsem u moře nějak nepracovala, neboť to, co se dělo, nebylo normální.

Teprve v tu chvíli mám nádherné zření, díky kterému si uvědomuji, jak velká družina Bytostí Světla odvíjela vlákna své neskonale milující práce pro lidstvo. Usmívám se, děkuji a prožívám veliký respekt.

 

Přestože jsem tak blízko portálu Marie a kdykoliv zvednu zrak, tak jej vidím, tak ani druhý den necítím, že bych tam směla a měla jít. Nechávám ději, jak už mi je vlastní, odvíjet svůj vlastní rytmus, aniž bych se kamkoliv hnala, neřeším smysl naší cesty a užívám si ve své autentičnosti (o které Vám budu někdy taky vyprávět) všech darů bytí s rodinou.

Vyhřívám se v sálavých paprscích slunce a naslouchám tanci mořských vln, které zpívají Láskou, jež v pravidelném rytmu prýští tisíce krůpějí na všechny strany. Přestože mám zavřené oči a ležím na břiše, cítím, že ke mně přichází. Noblesně zářící opar chvějícího se Světla je nezaměnitelný. Královna všech národů v jemné síle naplňuje celý prostor a mým srdcem se rozlévá láska.

Vlnící se lemování Jejích lehoučkých šatů, které jako letmé doteky cítím na své kůži, se chvěje a já prožívám koupel Její Posvátné přítomnosti.

Je to skvostné, noblesní, přesahuje to veškerá má slova a přece se svým prožitkům nějakou podobu slov dát snažím.

Panna Marie v bělostně zářícím rouchu, které okolo ní jemně vlaje, ke mně medově sametovým hlasem hovoří a já během chvíle chápu, že si mám psát. Beru do ruky telefon, a protože na slunci nevidím, tak ťukám popaměti. (Přišlo mi poselství na svíčku 2022 – ostatně na stejném místě, jako pro rok 2021).

Její slova se nesmlouvavě a s velkou sílou nesou a přesto jsou tak ladně něžná. Částečně vstřebávám jejich význam a především je pozorně zapisuji.

Radostný křik dětí “mamííí pojď s námi do vody” mě vrací zpátky.  Otáčím se k moři a vidím průzračně se klenoucí most směrem k portálu na vrcholu kopce, k němuž Marie stoupá.

 

Jako závoj se za ní rozpíjejí její slova, v nichž mi s nesmírnou láskou říká, že jsem očekávaná. Ve vděčném rozechvění běžím za dětmi do vody.

 

♥♥♥

 

 

Nádherné kouzlo těsně před setměním, aniž bych to plánovala, je svědkem mých kroků, jimiž pomalu přicházím k portálu Panny Marie. V rukách držím Její svíčku – přesně tu, pro kterou jsem na toto místo byla před rokem dovedena, aniž jsem tušila o jeho existenci. Ve velké pokoře za ni děkuji. Děkuji nejen za to, že jsem ji vůbec směla stvořit, ale také za všechny lidi, kterým skrze ni přichází Její velkolepá milost.

Ve velkém rozechvění s sebou také nesu papíry rozpracovaného tvoření, kterým mě Panna Marie provází (je toho více) a tiše prosím o instrukce pro mé další kroky. Mám s sebou i dokončený Andělský Osobní šperk pro ženu, která měla důležitou úlohu (aniž bychom se někdy viděly) v mém přijetí poselství od Marie ve vzdušném prostoru Chorvatska před pár týdny (můžete se dočíst v závěru tohoto článku). Aniž by ona sama měla tušení, že bude mít nějaký šperk, který navíc projde tímto místem ( její kamarádka jí jej náhodou objednala a já jej náhodou dokončila před touto cestou) jej mám nyní s sebou.

Láskyplné esence Královny národů se jako hedvábný dech rozpíjejí prostorem celé krajiny a v milosrdenství, jímž prochází nesdělitelná krása, která mě zas a znovu plní obrovským respektem, se klaním.

 

Procházím skvostnou bránou do jiného světa, který se mi pro tuto chvíli otevírá.

Půvabně se vinoucí energie mě objímají a mnou prochází nesmírně silné pocity blaha, v němž celou svojí bytostí vstřebávám nesdělitelně přenádherné zachvívání čiré Posvátnosti. Dotek Domova.

Odcházím hluboce naplněná a šťastná. Jako kdyby se za mnou lehce chvěl noblesní závoj onoho světa, v jehož esencích plynou další dny, v nichž si dopřávám čas pro sebe i rodinu.

 

♥♥♥

 

Tak jako minulý rok navštěvujeme kostel Svatého Jiří, který je silně spjatý s portálem Marie. Starými uličkami, ve kterých jsou otisky nezaměnitelného půvabu, stoupáme jeho směrem.

Jakoby kameny, strážící historii tohoto místa i prožitky lidí, otevřely svá tajemství, do jejichž klenotů mi dávají nahlédnout. A já prožívám všeříkající sílu tohoto místa i smysl mé přítomnosti tam. Je to krátké, velmi intenzivní a vyživující.

Jak se blížíme ke kostelu, tak mladší syn rozmrzele ječí, že ho bolí nohy a jelikož je manžel se starším synem kdesi za námi, vstupuji s ním v náručí do kostela, kde nás vítá hřejivý zrak jeptišky.

Uvnitř je mnoho modlících se lidí i stále přítomný tichý šum turistů, který nepostrádá úctu. Spočinu a hluboce vdechuji nádhernou energii, než to syna přestane bavit a chce lítat po kostele. Míříme tedy do přilehlé zeleně, kde s podobnými dětmi běhá.

 

Vzhlížím k portálu Marie a vidím, jak na čtyři světové strany – v počtu stejného množství cest, které k ní vedou a symbolizují čtyři svaté řeky – Eufrat, Tigris, Bílý a Modrý Nil, tepe temně rudá energie. Hemží se v ní tisíce zlatě zářících jisker Světla, jejichž jantarové světlo zalévá svět svým objetím. Je to dechberoucí krása. Se synem v náručí přicházím zpátky ke kostelu, z něhož právě vychází duchovně občerstvený manžel.

♥♥♥

Den před odjezdem od rána vnímám hluboké zachvívání Země. Cítím slavnostní děj a prochází mnou nesmírné množství energie. Zemí se rozprostírá neuchopitelně nádherný ornament, jakoby samotnými dlaněmi Stvořitele poskládaný.  Cítím nesmírnou lásku a uvědomuji si, jak hluboký cit – k nám lidstvu z naší Země vyvěrá. Naplňuje mě to snad ještě víc než kdy jindy pocitem pokory, respektu, ale i velké zodpovědnosti.

Dnem proplouváme v lehkosti, bez plánu a jak je pro nás všechny radostné. Jediné co vím, je to, že musím ještě jednou navštívit kostel Svatého Jiří a to nejlépe sama.

U večeře v přímořské restauraci se dívám do moře, krájím dětem jídlo, mluvíme spolu s manželem, uklízím následky vylité minerálky (všude je to stejné) a užívám si všechny ty dary.

Nyní už celou svojí bytostí vím, že do kostela půjdu sama, nicméně manžel si to zatím nemyslí a o mém rozhodnutí ještě nemá tušení. Záměrně nic neříkám a nechávám pracovat Vyšší záměry.

 

Snaží se domluvit s dětmi, že po večeři půjdeme všichni společně do kostela a pak se uvidí co dál, zatímco já se potutelně usmívám a neříkám mu, že právě teď jsou Vesmírné plány docela jiné. Kluci (a to je neobvyklé) rezolutně kostel odmítají, jeden víc než druhý a překřikují se v tom, že by šli na raději na hřiště, takže tam posléze všichni spokojeně odcházejí. Mezitím já s taškou, ve které nesu svíčky Panny Marie, které jsem byla vedena s sebou vzít a od prvního okamžiku vím, že právě pro tento kostel, mířím zase tou krásnou cestou vzhůru.

Vychutnávám si krůček po krůčku, vdechuji nádhernou vůni a raduji se z těchto okamžiků. Čím více se ke kostelu blížím, tím více magické síly prožívám. Tajuplně vcházím, v úctě se na okamžik zastavuji a teprve poté jdu tiše dál. V kostele není obvyklý tichý šum, ale naprostý a hluboký klid. Nechápu, jak je možné, že tam NIKDO není, když tam stále NĚKDO je.

Žádný šum lidí ve stále plném kostele není přítomen a já tomu nemohu uvěřit. Jak kdyby jeho dokořán otevřené dveře měly v tyto okamžiky pro ostatní lidi clonu, skrze kterou nemohou projít.

Upřeně hledím k oltáři a rozmlouvám s Bohem, Anděly, Pannou Marií a dalšími Bytostmi. Děje se to přirozeně a bez okázalosti.

Opět se přede mnou otevírá mlhovina Světla, ze které na mě hledí Její nádherně milující oči, které mě doslova prostupují. Modlím se k ní za celý svět a říkám, že jsem sem přinesla Její svíce.

Naslouchám Jí a pokládám je přesně tam, kde mi ukazuje. Když nesu poslední k Jejímu nádhernému obrazu, který je právě spjatý s portálem, tak si uvědomuji, že v kostele pořád nikdo není a otáčím se, jestli jsou přeci jen ty dveře otevřené. Jsou.

Děkuji za to, že mi je vytvořený prostor, abych v tomto místě vykonala vše, co udělat mám a považuji to za velmi nádherné dílo Celku.

V tichosti a sotva dýchající, abych nerušila ten Posvátný klid, neslyšně odcházím.

Kráčím dolů a spolu se mnou plyne nádherný závoj Světla, který  hladí celý ten kraj a měkce se rozpíjí celým světem. Jsem ve hluboké vděčnosti.

 

1 komentář k zobrazení

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back To Top