Jako Světlušky
Jen den zimního Slunovratu, okamžik, který je magický, jiskřivý a naše rty častěji, než kdy jindy vyslovují slovo Ježíš – Ježíšek. Noříme se do závojů slavnostního
Jen den zimního Slunovratu, okamžik, který je magický, jiskřivý a naše rty častěji, než kdy jindy vyslovují slovo Ježíš – Ježíšek. Noříme se do závojů slavnostního
„Ještě kousek, ještě kousek vydrž,“ říkám si, „to dáš,“ zatímco běžím po xyté k autu s pořádnou pyramidou balíků, které jsou neposedné, a ještě navíc jsem přecenila
Mé myšlenky se rozbíhají do dne, který proměnil náš život a přestože je to téměř rok, mám dojem, jako by to bylo včera. Jako bych
Tak si to tak metelím domů z bruslení na rybníčku odnaproti, kde mě právě u dětí vystřídal manžel, poslouchám mlčení Země, cinkání vloček a přemítám, jestli to těsto,
Užívám si ten nádherný čas, který je opředený vláknem kouzel a zázraků, tak jako jindy a přesto mnohem více, než kdy jindy. V tichém spočinutí, v pokojném míru jakéhosi
Ležím na chodníku před domem se zavřenýma očima, čísi ruce mě drží za mé a mluví na mě laskavý hlas… Když otevírám oči, vidím staletou lípu,
Jako v nádherném tanci lásky na mě dopadají lístky Nebeského kvítí, jimiž všechny Duše dětí, které odešly do Nebe, zaplavují svět. Velmi mě to dojímá a jako