Užívám si ten nádherný čas, který je opředený vláknem kouzel a zázraků, tak jako jindy a přesto mnohem více, než kdy jindy. V tichém spočinutí, v pokojném míru jakéhosi završení uvnitř sebe sama, vstřebávám dary, které k nám všem v těchto dnech přicházejí.
Ve sdílnosti s nejbližšími, jiskřivé radosti našich dětí, nádherného bytí v přírodě i sněhových radovánek. Mezi jasem svící, nekonečným čtení pohádek, skládáním dílků puzzle a mnoha her prožíváme sváteční čas, který je prostý (zdvořilostních) návštěv a dáváme jej sobě vzájemně.
Je jako nekončící nádech pána Času, který se u nás zastavil a je jen okamžikem teď… Mé myšlenky se kutálejí do mnoha momentů předchozích týdnů a já do nich nahlížím.
Je 22. prosince večer a já po několika měsících dnes poprvé zase ležím v posteli naší ložnice. Rozhlížím se, obdivuji krásu, která mě obklopuje, a nemohu uvěřit tomu, že po několika měsících provizorního spaní, které uplynuly od našeho požáru, jsem doopravdy ve vlastní posteli.
Dotýkám se jejího dřeva, hovořím s duchem Stromu a děkuji mu. Cítím, jak se celým prostorem hebce rozptyluje a šeptá mi hlubší moudrosti a poznání, než má slova dovedou vyjádřit. Zároveň mě dnes po tak dlouhé době neobjímají dětské ručičky spících synů, ani blažené vrnění. Jen hudba jejich spokojeného oddychování se ke mně nese od jejich pokojíčku prostorem místností, jimž zatím chybí dveře, a dává mi pocity štěstí.
S tajuplným očekáváním, jaké asi bude, to první spaní v novém pokojíčku nekonečně dlouze švitořili, nemohli štěstím usnout a dlouze jsme si naplněni blahem povídali. Jsme domluveni, že když budou chtít, tak přijdou do naší velké postele a já vím, že při prvním zaťapkání budu okamžitě vzhůru. Jsem plna vnitřního klidu a mám dojem, jako kdyby mnou svítil Mír celého Vesmíru.
Mé myšlenky se rozbíhají ještě dál.
Jedno listopadové pondělí jedu s naloženým autem balíčků až po střechu, poslouchám švitoření dětí a přetékám vděčností.
Rozhlížím se po kraji, vzpomínám, kudy jsem chodívala na procházky (i s batohy nákupů, když jsem ještě neměla auto) a říkám si, že by mě nikdy nenapadlo, že budu prožívat tolik štěstí.
Modlím se a děkuji Bohu. Děkuji, že jsem navzdory všemu, šla za hlasem své duše v upřímné touze plnit své poslání, přestože jsem netušila, co vše mě čeká (a lehké to nebylo).
Napadá mě, že tento okamžik, tento můj pocit, spolu se vším poznáním, která mu předchází, bych si přála předat dalším lidem. Všem těm, kteří hledají své poslání, či docela obyčejný směr svého života a touží poznat nepoznané, darovat tento můj pocit.
💗💗💗
Lidé, kteří si přejí znát odpovědi na své otázky dříve, než vyjdou na svoji cestu, je ve skutečnosti znát nepotřebují. Potřebují se sytit Světlem své Duše, které s důvěrou následují a které až na samotné cestě našich kroků rozsvěcuje poznání. Nechtít hledět za roh, ale bděle vnímat momenty své cesty nyní je úlohou každého z nás.
Uvědomuji si, že spatřit krásy Života i Boží záměry spočívá v naší ochotě je zřít.
💗💗💗
Před pár lety jsem žila skromně sama s dcerou a malovala své první mandaly, aniž jsem tušila proč. Vnímala jsem rozechvívající se Světelné vibrace, které skrze mě pracovaly, a současně můj život tvořila pilná práce, abych nás uživila.
Klokotal mnou silný pramen nekonečné síly, i když zpětně si říkám, jak jsem to vše mohla vůbec zvládnout. A přesto jsem byla šťastná a cítila jsem, že to, že je to má cesta a Bůh mi na ni žehná.
Celý rok jsem šetřila, abych mohla vydat svůj první diář, několik měsíců mi trvala příprava mé první výstavy obrazů, na kterou mi přátelé pomáhali mnoho věcí odvézt, a přesto jsem mnohé nosila několik kilometrů pěšky. Ne, nepovažovala jsem se za chudinku, ani oběť. Naopak, vše co jsem dělala, bylo v lásce, pokoře a hrdosti.
Mé cesty byly prozářené modlitbami, ne abych měla na boty pro dceru, nebo bylo něco jinak, ale za to, aby mojí cestou po Zemi zářilo Světlo mé duše. Za to, aby Boží dary, které mnou procházely, směly proudit k dalším a dalším lidem a zářily jim i na jejich cesty.
Vzpomínám, když jsem nosívala první balíčky s obrázky na poštu, jaký to byl obřad, a já s každým procházela portálem velkého požehnání.
Uvědomuji si, že přestože jich je mnohonásobně víc, tak se nic nezměnilo a zatáčím na cestu do energeticky úžasných míst k lesnímu chrámu. Nádherné klenby stromů, jako kdyby čekaly, až s dětmi přijedeme a zatímco se noříme do našich skřítkovských míst, tak energie okolo našeho auta se zjemňuje, průzrační a přicházejí brilantní Andělé, kteří s dojemnou péčí vlévají tichá požehnání do balíčků. Vím, že lidé, pro které balíčky dnes vezu, to velmi mnoho potřebují…
Ve svém srdci cítím nesmírnou pokoru, vděčnost a pomalu se s dětmi vzdalujeme. Radujeme se, když objevíme naši lesní mandalu, děti poupraví domečky, já nasávám přítomnou energii a za chvíli nám je zima.
Vracíme se k autu, dětem dávám teplý čaj a pokračujeme ještě pár minut v cestě. Jsme v cíli a moji pomocníci se mnou vynáší plné auto balíčků a posíláme je dál… Je to tak krásné a radostné!
Napadá nás, že bychom si teď mohli zajet koupit oblíbené (zdravé) mlsání, tak pokračujeme dál.
Kluci se radostně rozbíhají od auta a u vchodu stojí košík s cedulí, která informuje, že můžeme nakoupit do košíku Pomoci potřebným dětem.
Zaplavuje mě soucit a velmi se mě to dotýká. Vždyť já sama, když jsem žila s dcerou, jsem okusila jaké to je nemít z čeho nakoupit. Vedu děti od košíku do uličky a vysvětluji jim, že kromě slíbené dobroty, budeme nakupovat i pro děti jejichž maminky nemají dost peněz.
Pozorně naslouchají, dumají nad tím, co by těm dětem udělalo asi největší radost a záhy se rozbíhají po obchodě a přináší první dárky, až je náš košík štědře naplněný. U pokladny nám všem svítí radostí oči a my plníme připravený košík Pomoci nejen tím co je potřeba, ale taky tím co udělá radost, které není nikdy dost. Nastartuji auto a z rádia zní „Má láska kolem nás zas všechno rozsvítí… Jsou Vánoce, jsou Vánoce, jsou Vánoce, čas kdy nikdo z nás nemusí se bát….“
Cestou kluci zpívají také a já se dívám do modrého nebe a děkuji, že jsem ve svém životě došla do okamžiků, kdy smím (nejen neviditelně) pomáhat také.
Vlastně nevím, jak se to vše stalo, vždyť já si nikdy netroufala se modlit za cokoliv hmotného a modlila jsem za mnoho neviditelného. Být Světlem a nechat skrze sebe Světlo v Nejvyšší Boží koncentraci proudit na naši Zemi pro mě bylo a je to nejvíc.
💗💗💗
Přemýšlím, čím to je, že jsem dnes odesílala mnohonásobně víc balíčku než jindy. Možná za to může experiment mé dcery, která pracuje v marketingu a vytvořila mi na Facebookovou reklamu (to bych sama nesvedla). Mimochodem, když mi ji vytvářela, zavolala mi a povídá:
💗 „Mamko moc tě chválím, jak máš hezký web Placentový rituál, to je tedy nádhera! Ale teda Pramen Světla – co to tam máš za příšerné fotky, vždyť ve skutečnosti máš svíčky o moc hezčí a ta titulní strana je fakt úplně out.“
💗 Směju se a říkám: „No jo, já vím, asi moji zákazníci i bez hezkých fotek navnímají energii a kupují to. Taky se jim (s nadsázkou) divím, ale máš pravdu. Vždyť tu mám rozfocené svíčky, jen je teď tolik práce, že není na webové úpravy prostor.“
💗 „Jojo to mi je jasný, ale musela jsem ti to říct, a ještě něco, jsem na tebe pyšná.“
💗 „To já na tebe taky.“
💗💗💗
Mé domnívání o tom, že plně naložené auto balíčků byl jakýsi jednorázový záchvěv, se ukazuje jako mylný. Několik dalších týdnů je to veliká objednávková jízda. Ne a jen díky té reklamě to není. Vždyť mnoho objednávek je od lidí, které už podle jmen znám.
Uvědomuji si, že se mi v mnoha významech (aniž jsem kdy tušila) plní mé modlitby. Nechat skrze sebe proudit Světlo na cesty dalším…
Jednu noc, když maluji svíčky do objednávek, mě objímá tichá blízkost Andělů, kteří tiše žehnají mé práci a dávají mi pocity tolika tichého štěstí. Poslední věcí dne, kterou (v pyžamu) poslední dny dělám je to, že maluji a ráno, ještě než se probudí děti, už zase maluji. A stále mě to baví a naplňuje, říkám si, že tak to má být!
Přestože je to úžasně dobrodružná jízda, mně se daří současně zvládat péči o děti, domácnost i vrcholící práce naší rekonstrukce, neusínám na vavřínech.
Ve velkém respektu rozmlouvám s Bohem a prosím, abych si navzdory lesku úspěchu zachovala Čisté vlastnosti sebe sama a byla dál pokorným poslem Jeho záměrů a nenechala se strhnout proudem pomíjivosti.
Další dny proud nabývá na síle a já cítím, že to je už trochu moc a dceři píšu:
💗 „Okamžitě tu reklamu vypni, nebo z práce můžeš přijet balit balíčky 😁😁😁.“
💗 „Reklama je vypnutá a ty to zvládneš, mamko, jsi šikulka.“
S pomocí Boží, pomyslím si, cítím, jak ke mně v těchto dnech proudí tolik mnoho požehnané síly, že vlastně žasnu, co je možné. Často mi zvoní telefon a lidé se mnou sdílí mnoho krásných dojmů, za které jsem vděčná, a zároveň mě dobíjejí energií.
Zapínám e-mailovou poštu, abych odpověděla paní, které nepřichází balíček, že bude brzy u ní. Ostatně v těchto dnech balíčky chodí s velkým zpožděním a téměř každý den volám do Zásilkovny, několik desítek minut čekám na spojení a dohledáváme balíčky (což mě přirozeně nebaví). A to je právě ono, žít své poslání neznamená, že budeme dělat jen to, co nás baví, jak si mnozí mylně myslí!
V poště mám 70 e-mailů – jeden krásnější než druhý (až na to, že jsme v jednom balíčku zapomněli na svíčku, což další den napravujeme) a já se, se zatajeným dechem usmívám do monitoru a každému člověku odpovídám. Nad ránem jdu spokojeně spát a říkám si, že ten rozepsaný článek snad do Vánoc ani nestihnu na web vložit (nestihla jsem).
Druhý den všichni zaspíme a probouzím se pár minut před tím, než přijedou mé drahé pomocnice na balení balíčků. Pěkně rozcuchaná jim běžím jiskřivým ranním vzduchem vysvětlit situaci a společně nosíme hromady prázdných krabic, které všechny průběžně svážíme pro balíčky. Snažím se recyklovat a i když by krabice s vlastním logem vypadaly krásně, tak proč kvůli takovému rozmaru zatěžovat naší planetu.
Holkám podávám připravené faktury, dvě krabice pytlíčků se vzkazy a dárečky, které dávám ke každé objednávce, říkám základní instrukce a povídám, že jakmile obstarám děti, uvařím nám kávu a běžím za nimi do dílny. Kafe cestou trochu (jako vždy) vyliji a vstupuji do království balíčků, svíček, radosti a to je prostě nepopsatelné energie.
💗 „No zrovna si říkáme, kde seš, paní Andělská, tady potřebujeme vědět jestli…“
💗 „A taky nám chybí vytisknuté štítky na balíčky.“
💗 „A tady ta paní má mít dle tvé poznámky speciální svíčku…“
Za celé dopoledne se nezastavíme a v poledne první várku balíčků odváží manžel. Já z dílny odcházím domů vařit oběd, holky to teď zvládnou samy, a kdyby něco, houknou na mě. Věnuji se dětem, u toho vyřizuji faktury a navečer nakládám auto.
Teď mě tak napadá Vám napsat (co jsem vůbec psát nechtěla) a tím je to, že mnohdy v sobě máme program, který nám říká, že musíme mít dokonalé podmínky, abychom mohli dělat, to či ono. Už jsem někde psala, jak velká mýlka to je a že Vesmír pro nás tvoří vždy ty nejlepší okolnosti (i když se nám to někdy „nezdá“ ) a musím se s Vámi podělit o svoji nynější „dokonalost“, kterou dokumentuje obrázek s kávou. Prostě fotka ze života 😊.
V létě po našem vyhoření se mi povedlo velmi rychle (s pomocí Boží) obnovit veškeré zásoby, ale ouha nábytek do mé dílny truhlář prostě ještě nevyrobil. Měla jsem možnost čekat až to bude dokonalé, anebo si poradit a hrát s kartami, které mi právě život rozdal a já si vybrala to druhé a jsem moc ráda! Takže mezi krabicemi, v krabicích, bez stolu a přesto v té nekrásněsnější atmosféře jsme s holkama balily balíčky pro Vás!
Ráno jedeme s dětmi poslat balíčky. Cestou pokojně rozjímám a přemýšlím, jestli jsem na někoho nezapomněla.
Rázem se mé myšlenky rozpouští a já vidím otevřené Nebe před námi a v něm nádherný portál, z něhož proudí tekuté zlaté Světlo objímající Zemi. Vjíždím přímo do něj a vidím, jak Andělé okolo našeho auta rozpínají nádherně purpurově zlatá křídla, ze kterých tryská jemné jiskření, jež měkce rozptylují skrze balíčky. Projíždíme portálem milosti, portálem Světla.
💗💗💗
Zažívám ohromující vděčnost a cítím živě pulsující energii požehnání. Vím, že do každého balíčku přichází přesně v takové koncentraci a léčivé síle, jak je z vůle Boží pro každého potřebné.
💗💗💗
Plní mě to velkou pokorou, klidem, úctou a respektem. Zase mam před očima samu sebe jak jsem pěšky nosila balíčky a procházela obřady požehnání. Jsem svrchovaně naplněna a uvědomuji, že ne já, ale Vesmír odhaluje své mistrovské umění. V jemném hemžení něžného Světla, které objímá každý balíček, mé chlapečky a proudí mým srdcem, slyším, že teď je ten moment, kdy je nazrál čas stanovit hranici.
Pozorně naslouchám svým Průvodcům a ještě ten den oznamuji, že objednávky pro letošní rok budou uzavřeny 12. 12. 2000.
Pro někoho je to pošetilé (proč jako tak brzy, když ostatní e-shopy prodávají), já ale potřebuji žít v souladu se svým nastavením. Nemohu dělat něco, co je v rozporu s mojí Pravdou, či vnímání jemných nuancí, které tvoří velkolepé děje našich Životů. Rozjímám o tom, kam se poděla pravá Podstata vánoc. Běsnění nakupujících, až po lidi, kteří v gigantických e-shopech spěšně balí balíky, až po kolabující přepravce. Ne, do toho se já zapojit nechci.
Na mé rozhodnutí mi přichází mnoho nádherných ohlasů „kéž by Vás ostatní následovali.“
Při jednom balení běžím se svíčkami, které jsem malovala téměř do rána za děvčaty, které je rovnou budou balit a ony se ptají:
💗 „Radu, to už nemáme žádné svíčky 2021?“
💗 Směju se a říkám: „Nebojte, máme jich dost, tady jsou…“ otáčím se a zjišťuji, že tam žádné nejsou!
💗 „No tyhle odtud jsme už všechny zabalily.“
💗 „Ne, to není možné, vždyť jich bylo takové množství! Kde jen jsou?“
💗 A všechny chvíli hledáme, když si společně uvědomíme: „No, ono se po nich doslova zaprášilo, najednou se všechny prodaly a prostě nejsou!“ Vždyť nezbylo ani na nás a smějeme se.
Mám možnost to na poslední chvíli hrotit a udělat maximum, aby byly, ale vím, že to by nebylo pro nikoho prospěšné a poslouchám intuici, která mě nikdy nezklamala.
Oznamuji, že svíčky 2021 jsou vyprodané. Někteří si myslí, že si dělám legraci a mámí ze mě aspoň jednu. Nechápou, že prostě nejsou. Jiní jsou uraženi, nebo v panice „co proboha budu dělat, když ji na Nový rok nebudu mít“?
Usmívám se a odpovídám, že se vůbec nic nestane. Nový rok otevírá své vibrace pozvolně a ony proudí celým lednem, únorem a v roce 2021 budou pravděpodobně vrcholit v den jarní rovnodennosti.
Takže klid a žádný spěch, času máme dost. A když na to přijde, tak si rituál Nového roku můžeme udělat třeba v červenci 😊, svíčka 2021, která se mnou byla na této cestě pro každého z nás bude kdykoliv zdrojem velké Milosti.
Většina lidí to chápavě přijímá a pro Nový rok si pořizují jiné svíčky, do nichž vkládám frekvence přímo na míru pro tuto příležitost.
Je poslední víkend, kdy mají být objednávky završeny. Procházím objednávky a maluji svíčky, které jsou třeba. S dětmi jsme vyzdobili okna, upekli cukroví, vytvořili nějaké radosti a v nedělní odpoledne usedám k našemu rodinnému stolu, abych pro každého člověka, který má vytvořenou objednávku, napsala vzkaz, vybrala dárek a společně dala do sáčku.
Zapínám počítač, přihlašuji se do systému a u každého člověka se zastavím, naladím se na něj, hluboce se nadechnu, vydechnu a teprve potom píšu řádky jen a jen pro něj. Se stejnou vnímavostí se ladím na dárky a tu a tam odcházím do své dílny odkud nosím to, co cítím, že mám poslat darem navíc.
Nejvíc se mě v tento okamžik dotkne paní, která objednává svíčky pro svoji onkologickou maminku, o kterou pečuje. Musím jít pro úplně něco jiného, než co tu mám a doslova mě volá velmi speciální svíce, kterou cítím, že ji mám poslat jako dárek. Tiše se nad ní pomodlím, spadne mi na ni slza a láskyplně ji vkládám do sáčku. Děti se ptají, proč této paní posílám právě tuto svíčku a starší Vojtíšek, empaticky naslouchající, poodejde k oknu a se zrakem k Nebi dotyčné paní pošle také svá slova on…
Kluci mi chtějí pomáhat, tak tu a tam nejsou pytlíčky dokonale složené a možná je i někde jejich malůvka. Musíme dávat pozor (a v tomto množství obzvlášť), abychom pytlíčky dávali ke správné faktuře a někomu nepřišel chybný balíček.
Přichází poslední balení, mezi kterým holkám vyprávím novinky předchozích dnů a taky, že máme malér, jedna paní (už zase další) měla o svíčku míň, tak to musíme napravit a zabalit a poslat obratem. Přesto máme radost, že v tom množství odeslaných balíčků je minimum pochybení a neuvěřitelně mnoho (nejen naší) radosti.
Lidé mi píšou a volají plni neuvěřitelně pozitivní energii radosti a překvapení z toho, co zažívají po otevření balíčků, při zažehnutí svíček…nepopsatelné a nesdělitelné pocity zázraků je objímají a mě naopak objímají jejich nádherné zpětné vazby. Nemám slov vděčnosti.
Někteří se podivují, že mají to, či ono v balíčku navíc a myslí si, že je to omylem a chtějí mi to zpětně doplatit. Já se naopak raduji z lidské dobroty a vysvětluji, že je to opravdu dárek, že to tak dělám vždy a posílám navíc, to co cítím, že poslat mám.
Poslední odeslání balíčků je tady a já s plně naloženým autem a dnes jen mladším synem jedu a modlím se, aby lidem došly včas. Jsem unavená a přesto nesmírně šťastná! Když je nosíme z auta, každý balíček pohladím a požehnám mu. Mé modlitby se naplnily a Světlo, které jsem si vždy přála dalším skrze sebe dávat, posílám v mnoha podobách dál… Když odjíždím s prázdným autem, jímá mě velká vděčnost.
Mám první den, po několika týdnech, kdy jsem pracovala včetně víkendů, volný. Dávám jej sobě sama, jedu do sauny (ještě je otevřeno) a užívám si příjemné teplo i osvěžující ledovou koupel, mezitím popíjím bylinkový čaj a nechávám v sobě rozpouštět všechno dění.
Následující dny pečuji o sebe i svoji rodinu, hodně spím, odpovídám na poslední maily a cítím kouzlo toho Posvátného času, které nám všem rozprostírá dosud nepoznané Dary.
S poděkováním Všemu ukládám barvy a štětec. Nyní i oni potřebují spočinout a vím, že všechny ty objednané Osobní svíčky počkají…
Připravuji se na rituál Slunovratu, kterým provázím skupinku žen. Je Božský. Ne díky mně, nýbrž díky Moci, která proudí děním…
Doma ve zrekonstruovaném patře nám stojí čerstvě smontovaný nábytek, který voní dřevem. Je to Posvátné natolik, že nikdo z nás se zatím neodvažuje chtít tam hned teď honem rychle spát. Energie nových věcí, se jemně mísí s Anděly našeho domova a prostorem pracují Boží poslové.
Hmatatelná přítomnost Světla se rozprostírá naším Domovem a my to v úctě a bez rušení necháváme dít.
Kamarádky se ptají:
💗 „Tak co už jste tam spali? Jaké to bylo?“
💗 „Ještě ne, cítím, že to máme nechat zrát a děti pravděpodobně také, protože ani ony samy netouží jít spinkat do nového a raději spíme v našem provizorním a jednoduchém spaní. A je nám skvěle!“
Chodíváme nahoru po špičkách a s úctou jako do kostela a pomalu tam dotváříme potřebné a praktické věci, jako je věšení záclon…
A pak to přijde, je 22. 12. odpoledne a děti se ptají, jestli dnes už půjdeme spát nahoru. Souhlasně zavoláme ANO.
A tak ve velkém štěstí i dojetí uléháme do míst našeho domova, které políbilo Ohnivé požehnání.
Mám v sobě velkou Lásku i Obdiv ke svému muži, k Životu, který v tom mém rozfoukal tisíce krás Světla, které posílám dál.
Děti usínají, já u nich ještě dlouze zůstávám a modlím se, dotýkám se své niterné podstaty a skláním se až k Zemi všemu co je.
Pomalu se blíží završení Posvátného období – Tři králové a já prožívám smysluplné nasycení své duše, energetickou obnovu těla i radostný soulad své rodiny. Dnes jsem prvně nechala roztančit ve svých rukách štětec a Světlo proudící pro všechny další lidi posílám zase dál…
S láskou,
Radana