Jako v nádherném tanci lásky na mě dopadají lístky Nebeského kvítí, jimiž všechny Duše dětí, které odešly do Nebe, zaplavují svět. Velmi mě to dojímá a jako v jiné všední dny i dnes cítím přítomnost své holčičky Jasmínky, která mi svojí blízkostí dává najevo, že navždy bude součástí naší rodiny. Dnes, v Den matek je to však jiné.
Z postýlek přibíhají kluci v rozespalé roztomilosti a jejich průhledná sestra se jich láskyplně dotýká. Uvědomuji si, že za pár týdnů by jí byly čtyři roky a přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby byla a současně jistě vím, že je to právě tak v pořádku.
Připravuji snídaní a dotýkám se svých nejhlubších vrstev srdce, v němž se košatí kolébka lásky, vzpomínek a velké pokory. Z jejich náručí se ke mně nesou průhledná srdíčka, která jako kdyby mě hladila, čas se zpomaluje a z mých očí kapou tiché slzy, v nichž je tisíce nesdělitelných krůpějí mateřské něhy ke všem mým dětem a přesto v tuto chvíli nejvíc pro ni.
Napadá mě, jak by asi nyní vypadala a jak bych se učila zaplétat copánky jejích vlasů.
Cítím její doteky a uvědomuji si, kolika tisícům matek děti odešly a z Nebe je zaplavují květy Lásky, aniž o tom ony tuší a jaké mám štěstí. Objímá mě veliká síla otevřeného Nebe, z něhož proudí duhové květy Lásky a ve svém srdci cítím, že o tom musím napsat, aby všechny ty ženy věděly, že Duše dětí na ně nikdy nezapomenou a ony navždy budou jejich Matkami.
Netuším, jestli dokážu tak citlivému tématu dát tu pravou podobu slov a prosím, aby se mnou otevřelo vlákno laskavého soucitu, jímž bych protkala toto poselství.
Dávám dětem snídani a nořím se do období, kdy jsem svoji bolest ze smrti mé holčičky prožívala do morku kostí a byla roztříštěná na tisíce kusů. Tolikrát jsem tak hluboce truchlila a plakala, že už nebylo co plakat. Na nejspodnějším dnu nejhoršího utrpení, nad kterým jsem neměla žádnou moc a dusilo mě, jsem prožila mnoho hodin a dnů.
💗💗💗
Zpětně si uvědomuji jak hluboce důležité a léčivé toto období bylo. Jak to, že jsem své emoce a prožitky nepopírala a naopak je plně prožívala, tvořilo křehkou a zranitelnou cestou. A já po ní se vším, co k ní náleželo, krůček po krůčku šla a díky tomu své tělo a duši uzdravovala.
💗💗💗
Uvědomuji si jak obrovsky klíčové je, abychom si my ženy ve všech svých fázích dovolily prožívat vše, co nám bublání řeky Života nese se vším všudy. Poddaly se jemnosti i strhující síle a netoužily být hrdinkami.
Napadá mě, kolik žen po ztrátě svého dítěte hrdinkami byly a popřely syrovost svých bolestí na těle i duši. A přestože je štiplavé doutnání žalu provázelo a toužilo z nich jít ven, tak ony nemohly nebo si nedovolily z mnoha důvodů plakat. Udusaly jej v sobě a spolu s ním podlehlo i mnoho jejich vnitřních darů a krásy.
Napadá mě, kolik zadržených slz v ženách dlí a ony, oděny do závojů nikdy neprolitých slz bolesti, jdou svými životy pod jejich neviditelnou tíhou. Jejich krvácející srdce, jemuž nebylo dopřáno plné prožití, roní celý život neviditelné slzy, kterým ony nedovolily vstoupit do očí. I jejich lůna, ať odejde jakkoliv staré dítě zažívají velmi hlubokou bolest, která se do nich při neprožití ostře vrývá.
Mnohdy nepochopené sebou sama a svými rodinami žijí životy na pokraji své nevytruchlené temné propasti, která je zas a znovu podmaňuje, neb má nad nimi svoji moc.
Nejhlubší bolest traumatu, kterou ztráta dítěte bezpochyby je, tvoří v jejich tělech a celém energetickém systému nesdělitelný žal a ať už v tomto bolestném období z jakýchkoliv důvodů nevyplakaly své slzy, neprožily tu nejtrpčí bolest a byly hrdinkami, tak jim přeji, aby to udělaly.
💗 Je to léčivé, osvobozující smíření. A nikdy není pozdě to udělat. 💗
Celý den se nese v duchu mého pohroužení a odpoledne na procházce s dětmi mými posvátnými místy pod korunami stromů, které mě tak důvěrně znají a od samého dětství mě provázejí, se nese jemné ševelení jejich listů jako něžná kolébavka.
Je to nádherné a já cítím, jak okolo mě rozpínají energie svých nádherných korun, jimiž mě ovinují.
Pozoruji své děti, které dovádějí velký kus cesty přede mnou, jako kdyby věděly, že právě nyní potřebuji oázu lesního chrámu v prožití sama sebe.
Provází mě Duše holčičky, která záhy v měkkosti svého plynutí odchází vznesenou lávkou Světla do náruče Boží.
Plna míru a nejhlubší vděčnosti jí děkuji za tento a všechny další prožitky, kterých se mi díky ní dostává, zastavuji se a hledím do Světelných paprsků, ve kterých zmizela. Vzdávám tichou úctu všem ženám, do jejichž řad patřím, s přáním, aby každá naplnila své srdce mírem.
Za pár chvil už ke mně rozpustile přibíhají děti a já dostávám krásnou pampeliškovou kytici se slovy, že jsem nejlepší maminka. A jako kdyby se domluvily, mi i v tutéž chvíli cinkne nádherná zpráva od nejstarší dcery z dálky.
Po příjemné procházce jedeme na návštěvu k mé mamince, kterou obdarovávám květinou a záhy chodíme po její rozkvetlé zahrádce a kocháme se krásou květin. Když vidím pivoňky, nahlas říkám: „Když jsem byla v první třídě, pamatuji si, že pivoňky měla moc ráda jedna paní učitelka, které jsem je nosila“.
Po návštěvě jdeme s dětmi k autu, které míjí právě ona paní učitelka (která bydlí několik kilometrů jinde a já jsem fascinována Božskou synchronií) užasle ji zdravím a v mžiku vidím, jak skrze ni tepe obrovský Světelný portál, až jeho záře proudí na všechny strany a ona je jako Nebeská královna zahalena v nesdělitelně nádherném rouchu Světla.
Jako omráčená stojím a až když zmizí z dohledu, uvědomím si, že jí před několika lety zemřel syn… Poněkolikáté se mi tento den plní oči dojetím a teprve teď mě napadá, že jsem jí vlastně mohla darovat pivoňku. I přesto vím, že je zasypávána těmi nejsladšími květy pivoněk od svého syna z Nebe…
Večer, když ukládám děti ke spánku a hladím je, dokud neusnou, děkuji za to, že jsem Ženou. Všechny nádherné prožitky mateřství, které mě tak svrchovaně plní. Cítím letmý dotek éterické lehkosti průhledných srdíček lásky od své Jasmínky, které jako kdyby mi šeptaly všechno nejlepší ke dni Matek mami…
V laskavém soucitu od mého srdce k srdcím všech žen, pro které zapaluji svíci Bohyni mateřství.
S láskou, Radana
