Tak si to tak metelím domů z bruslení na rybníčku odnaproti, kde mě právě u dětí vystřídal manžel, poslouchám mlčení Země, cinkání vloček a přemítám, jestli to těsto, které jsem před odchodem zadělala, hezky nakynulo. Otevírám dveře a rovnou mě obejme…
Za okny se snášejí pohádkové vločky, na které se zasněně tak ráda dívám a záhy se mnou stejně tiše nesou slova, která Vás zavedou do zákulisí toho, jak vznikají nové svíčky. Přičemž mě jen tak mimochodem napadá, že jsem nejednou…
Užívám si ten nádherný čas, který je opředený vláknem kouzel a zázraků, tak jako jindy a přesto mnohem více, než kdy jindy. V tichém spočinutí, v pokojném míru jakéhosi završení uvnitř sebe sama vstřebávám dary, které k nám všem…
