Za okny se snášejí pohádkové vločky, na které se zasněně tak ráda dívám a záhy se mnou stejně tiše nesou slova, která Vás zavedou do zákulisí toho, jak vznikají nové svíčky. Přičemž mě jen tak mimochodem napadá, že jsem nejednou povídala (anebo psala), že Vás zasvětím do toho, co se děje pod pokličkou v mé dílně.
Upřímně Vám musím říct, že proces zrození nové svíčky je pomalý a jemný, ve kterém se děje tisíce drobných nuancí, které spolutvoří velkolepé dílo. Tím vlastně zodpovídám otázku, jak to, že mé svíčky jsou ty nejkrásnější a nejsilnější na světě. A jak je možné, že umí zázraky. (Neskromně cituji slova, paní, která mi je před pár dny napsala).
Občas se mi stává, že se mě někdo zeptá: „Paní Radano, prosím, nemohla byste vytvořit svíčku tu a tu“ (dosaďte si jakoukoliv Světelnou Bytost).
Má odpověď je obvykle s úsměvem na rtech asi taková: „Já jsem tady ta poslední, kdo rozhoduje o tom, jakou svíčku budu tvořit. Vlastně netuším a nedohlédnu, jestli někdy svíci v těchto frekvencích vůbec někdy vynesu na světlo světa.“
Což mnoho lidí velmi udivuje, neboť se domnívají, že to jsem já, kdo si prostě nějakou vymyslí tak, aby se mi hodila do party, což je doopravdy úplně jinak. A s úsměvem vzpomínám na slova mé kamarádky Katky, která mi před několika dny v rámci vzájemného sdílení povídala: „Tak myslím, že ono je už dávno všem jasný, že z Tvé vůle tady není vůbec nic“…
Jak jsem psala výše, je to děj tisíce drobných záchvěvů, který je řízen Vyšším záměrem, Bohem, Vesmírem, či samotnou Bytostí Světla (vyberte si, co s Vámi rezonuje) která skrze svíci přichází a zhmotňuje se.
Bytost Světla, kterou mám a posléze i smím zhmotnit na svíci, zprvu přicházívá do mého energetického pole a naše vibrace se vzájemně propojují a slaďují. To se děje několik týdnů i měsíců. Přichází zcela nevyzpytatelně dnem i nocí a pak se zase třeba i na nějaký čas odmlčí. Vždy je to jiné, nepředvídatelné, nádherné i náročné současně.
Během této fáze já sama obvykle procházím jednak tím, že pokud mi je dovoleno, tak tvořím v přímé přítomnosti konkrétní Bytosti první nákresy obrázků a také, a to především, se mým životem velmi silně na fyzické i spirituální rovině odehrávají děje, které rezonují s vibracemi dotyčné Světelné bytosti. (Snad to píšu srozumitelně a třeba také svíce Panny Marie, o které jsem napsala článek, Vám ledacos napoví).
Abych popsala konkrétní děj, tak Vám povím o tom, jak přišel na Zemi skrze moji svíci Jan Křtitel – neboť právě Jeho si pro záhadnost celého procesu, který nebyl jen příjemným, pamatuji velmi dobře.
V průběhu Posvátných dvanácti nocí od Štědrého dne v roce 2019 se ke zhmotnění nové svíčky rozvolnily energie Ježíše Krista, který mě provází již dlouho a spolu s ním se právě v tomto období počaly uvolňovat i vibrace Jana Křtitele.
Přicházel za mnou jemně, noblesně, jeho přítomností se rozpínala laskavá, něžná péče, která byla jemná jako pavučinka a dávala mi pocítit velmi krásné prožitky. Jan Křtitel mě mnohokrát zavedl do jemných světů Nekončící Boží milosti vzkříšení a daroval mi prožitky, na které sotva lze najít slova. Až po nějakém čase jsem si plna úžasu z Jeho poselství uvědomila, že mě žádá o projevení na svíčku, tajil se mi dech a nedokázala jsem si představit, že bych toto uměla přenést do hmoty. Tím nemyslím Jej jen namalovat a napsat Jeho poselství, ale především, aby skrze svíci tekla Jeho živá síla. Ano, skrze každou svíčku z mé dílny proudí živé frekvence konkrétní Bytosti, které jsou hmatatelné a díky tomu jsou mé svíčky mnohem více, než jen svíčky.
Nedokázala jsem si představit, do jakého frekvenčního pole je třeba, abych vstoupila k tomu, abych zhmotnila alespoň záblesk té silně transformační síly Jana Křtitele.
Nechopila jsem se toho hned a nedočkavě, ale nechala celý proces pracovat a zrát. Tichá trpělivost a současně i píle (obojího je zapotřebí při tvoření nové svíce opravdu mnoho) mi jsou naštěstí darovány do vínku.
V období okolo mých narozenin, které mám v lednu, se rozvinul mocný a velmi silný portál, z něhož teklo hebké Světlo, dávajíce mi silné impulzy po celý den, že jsem věděla, že dnes nastává ten okamžik.
💗💗💗
Když večer děti usnuly, vzala jsem si skicák, pastelky spočinula jsem na svém oblíbeném místě a On v plné nádheře přede mě sestoupil a Jeho paprskovitě sršící Světlo se mnou jako příjemně hladivé teplo začalo jemně rozprostírat a já se stala nástrojem pro Jeho zhmotnění.
Nevnímala jsem samotnou fyzickou podobu toho, co maluji, nýbrž jsem cítila vibrace, které skrze mě tvořily. Tento děj trval několik desítek minut a já šla spokojeně spát. Celou noc jsem byla v zahalení jemné Světelné síly a bylo mi moc krásně.
To, že jsem Jej začala tvořit, jsem nikomu neřekla. Obvykle nikdy nikomu neříkám (ani svému muži), že přichází nová svíce, až do té doby, než skutečně – fyzicky Je.
Druhý den mi telefonoval můj kamarád, se kterým současně spolupracuji a zeptal se mě, jestli bych nechtěla vytvořit svíci Jana Křtitele! Mé překvapení bylo obrovské, okamžitě jsem se ho ptala, jak na to přišel? A samozřejmě ( když už si o to řekl ) jsem mu prozradila, že je to sotva pár hodin, kdy vznikly první linie.
Možná si myslíte, jak jednoduše to jde, ale opak je pravdou. Další večer jsem si říkala, že bych se mohla k obrázku vrátit, ale cítila jsem, že ne – pokud bych to udělala, bylo by to z mého chtění a tak já pracovat nemohu a nechci. Netoužím dělat cokoliv, co nemá Vyšší podporu a tím pádem se mnou v není souladu. Vždyť taková práce je zbytečná. Namísto tvoření svíčky jsem tento večer dělala to, co kterákoliv jiná žena – prostě a obyčejně skládala prádlo a jak mi to šlo nádherně od ruky.
💗💗💗
Další a další dny jsem nedostala žádný signál pro pokračování práce a já obrázek láskyplně uložila do šuplíku a věnovala se jiným tvůrčím věcem s vědomím, že ve správný okamžik se opětovně proces rozproudí.
Uplynulo několik týdnů, během kterých mě Jan Křtitel provázel, přičemž mě ani nenapadlo, že bych měla pracovat na jeho svíci – zkrátka nebyl ten ryzí okamžik.
Přišel březen a s ním i první opatření související s covidem. Byli jsme všichni pospolu doma a příjemně jsme si ten čas užívali. Malovala jsem mnoho zakázkových svící, balila balíčky a věnovala se individuálním terapiím (přes skype, či telefon) posléze i on-line živým meditacím.
Na naší zahrádce jsme začali budovat skleník a já v radosti a velké úctě pečovala o ten kousek Země a tehdy jsem si nad voňavou hlínou pomyslela, že Jan Křtitel čeká na správný čas svého zhmotnění.
Uplynulo pár týdnů a přišlo zrušení zákazů a tím i pro nás všechny opětovné volné nadechnutí a já po tak dlouhé době měla zase osobní terapii s paní, která ke mně jela úplně poprvé. Po pozdravení jsem ji zavedla na místo, zavřela jsem oči a začala jsem se modlit.
Tak jako vždy jsem vnímala, jak k nám přicházejí různé Bytosti Světla a přestože je to vždy a s každým člověkem jiné, tak je pro mě nezaměnitelné, kdo je s námi přítomen a tak, jak neomylně poznáváme své blízké, já poznávám Světelné Bytosti.
Poté jsem ztichla a vnímala ten nádherný Posvátný prostor, krásu, která bere dech a ve které by člověk byl navždy a v tu chvíli jsem pocítila, jak mi někdo ťuká na rameno a říká Je čas.
Překvapeně jsem otevřela oči a stál tam On – Jan a trochu pobaveně se usmíval. (Zpětně jsem si samozřejmě uvědomila, proč se usmíval právě tak pobaveně, ale v tu chvíli jsem ještě netušila, co mě čeká)…
A okamžitě jsem věděla, co míní slovy je čas – dokončení zhmotnění Jeho svíce. Následně se rozpil v nazlátlém oparu Světla a celá má pozornost patřila dotyčné paní…
Když jsem se s paní rozloučila, měla jsem v telefonu několik nepřijatých hovorů, tak jsem na daná čísla volala zpátky, abych vše vyřídila. A když jsem telefonovala na poslední číslo, krátce po zazvonění se ozval milý hlas jakési paní (kterou osobně neznám) a dotyčná paní mi pověděla, že má nesmělou a možná troufalou otázku…a tou bylo, jestli bych nemohla vytvořit svíčku Jana Křtitele.
Doslova jsem zalapala po dechu a dotyčné paní v krátkosti odvyprávěla, že je již dlouho v procesu a právě před momentem mě Jan navštívil…
Odpoledne jsem s dětmi byla na procházce v našem krásném lese a s pokorou jsem prosila Boží síly o požehnání pro novou svíčku.
Cestou jsem dětem povídala, že až přijdeme domů, budu chystat rovnou večeři, abychom ji dnes měli včas, protože až půjdou spinkat, tak já ještě budu tvořit novou svíčku. A protože jsou naše večery dlouhé a téměř nikdy neskončíme u jedné ani dvou pohádek, tak jsem si chtěla udělat náskok, abych nešla spát nad ránem.
Mimochodem večerní čtení pohádek mě baví úplně stejně jako děti, zkrátka je to takové kouzelné uzavření dne. Obvykle, když si dosyta přečteme z právě rozečtených knih (míváme rozečteno více) si ještě vyprávíme, děkujeme za to, co nám den daroval a pak třeba dětem ještě šeptám pohádky z kouzelných světů, které mě zrovna napadají. (Ty jsou prý ze všech nejlepší).
Při vaření večeře ke mně přibíhá Vojtíšek a s jiskřičkami v očích se mě vyptává, jakou svíčku dnes budu tvořit, moc ho zajímají všechny detaily a tak si vyprávíme a já si v duchu říkám, copak obrázek, ten mám možná tak z poloviny hotový, ale kdepak vezmu poselství? Nemám ani písmenko.
No a to jsem ještě netušila, že se to semele úplně jinak, jen ne tak, jak jsem si myslela.
Když jsem nesla z vany rozdováděného Maxíka, všimla jsem si, že má cosi na vzadu za krčkem a zjistila jsem, že je to klíště!
Nechtěl si ho ode mě, ani muže nechat vyndat, že prý jedině od Hanky (to je naše sousedka, která umí zručně vyndávat klíšťata).
Tedy manžel v pyžamu nesl Maxíka v županu k sousedům na vyndání klíštěte a já mezitím obstarávala staršího Vojtíška. Mrkla jsem na hodinky a říkala jsem si, že máme skvělý čas a vše bezesporu krásně poplyne. Omyl!
Když se vrátil manžel s Maxíkem v náruči, tak namísto plynulého pokračování tam, kde jsme skončili, se v muži probudil jakýsi průzkumník, který si přinesl klíště ve sklence a odešel s ním pro lupu a rovnou se pro jistotu zavřel v garáži, kde jej začal zkoumat.
Tak senzační událost samozřejmě lákala děti, které se za ním rozeběhly a toužily být při tom. Fajn, tak je chvíli nechám, říkám si, zatím jsem poklidila a pořád nikde nikdo, až se za okny ozvaly divné zvuky a já zjistila, že zatímco manžel zkoumá klíště, tak naši nezbedníci se prohánějí na kolech zpola oblečení v pyžamech venku.
Volám na ně. Oni mě přes svoji báječnou zábavu vůbec neslyší a vlastně neví o světě.
V tu chvíli zjišťuji kolik je hodin a v tu samou chvíli se příšerně rozzlobím! Jestli jste si dosud mysleli, že jsem za každé situace půvabná, éterická bytost a tak, tak, že nemám křídla, tak vězte, že tomu tak není. Jsem úplně obyčejný člověk! A píšu Vám to, protože vím, že si mnoho lidí myslí, že jsem dokonalá a mnohdy se tím pádem cítí ve svých očích méně. Vězte, že ani já a ani nikdo jiný není dokonalý a přesto je každý z nás nejdokonalejší právě takový, jaký je.
A ač jsem za mnoho svých vlastností vděčná, tak schopnost proměnit se z laskavé ženy v pořádně rozohněnou fúrii mi rozhodně nechybí. Samozřejmě, že jsem děti nechala dětmi a letěla jsem jako ohnivý blesk za manželem (který rovněž nevěděl o světě) a nechápavě na mě zíral, co ječím jako siréna. Posléze jsem letěla ven pro děti, které se (samozřejmě) stihly parádně umazat tak, že mohly jít rovnou znovu do vany a sršela hromy blesky na všechny strany.
Jindy bych se tomu smála a vůbec, s těmi mými nezbedníky jsem docela otrlá a zvyklá na ledasjaké příhody a taková situace by mě nechala v klidu. Dnes ale ne! Vlastně jsem ještě v tu chvíli vůbec nechápala, odkud se to bere, co se to děje, do jakého pole jsem to vstoupila a proč v takové situaci jsem.
Když jsme odcházeli společně i s mužem do pokojíčku (je naším rituálem být večer při čtení spolu) tak se mnou rozlomcoval smutek a ještě stále emotivně jsem muži říkala, že jsem dnes večer měla dodělat novou svíčku a v tomhle rozpoložení přeci nemohu dělat něco tak výsostného.
Rozplakala jsem se, protože mi to bylo nesmírně líto – to, že jsem na své milované křičela a to, že nemohu dodělat svíčku a netuším, jestli ji někdy vůbec budu smět udělat, když se to tak pokazilo. (Což jsem ještě netušila, že právě to jsou dokonalé podmínky, pro její dokončení).
Po pohádkách se dětem klížily očička a já každého jednou rukou hladila a setrvávala, jako obvykle – dokud neusnou. Cítila jsem, jak mnou vibrují výbuchy silné a nezkrotné energie. Mé ruce se sepjaly a já se oddala pokorné modlitbě, ve které jsem prosila své milé, Boha i sebe sama o odpuštění…
Po dlouhém čase jsem procitla a rozhodla jsem se, že dnes svíčku nedokončím. V takovém rozpoložení zkrátka nemohu.
Sešla jsem do kuchyně, kde jsem poklízela a záhy se šla nadýchat voňavého vzduchu a přesto jsem byla pořád nesvá. Klidné ticho našeho domu, jako kdyby se spolu se mnou modlilo a já posléze zamířila k posteli. Jako každý večer jsem sáhla po knize, abych si přečetla pár stran, a záhy se tak, jako každý večer před spaním odevzdala tiché modlitbě.
Spánek však nepřicházel. Modlila jsem se a modlila a současně mnou proběhla myšlenka, že ještě chvilku zůstanu v posteli, a když neusnu, půjdu vydrbat koupelnu, ať to nespaní alespoň nějak využiji.
Když se v tom rozzářila celá místnost noblesním Světlem, které půvabně objímalo celý prostor, a z něj vystoupil Jan. Překvapeně jsem snad několik minut zírala na jeho neokázalou krásu i mocnou důstojnost, kterou se rozpínal a on mi v rozechvění velmi nádherných frekvencí pokynul, že Je čas.
V tichosti jsem vyklouzla z postele a rovnou mířila na své místečko, kde jsem vzala do ruky obrázek, který rozpracovaný odpočíval několik měsíců v šuplíku a já si jej po návratu z lesa odpoledne připravila.
💗💗💗
Okolo mě se rozpíjelo sametové Světlo přítomnosti Jana, které mě obestíralo, a já cítila Jeho mocnou Sílu, která neomylně vedla moji ruku. S posvátnou bázní jsem tvořila tahy i jemné nuance droboučkého stínování a teček (na samotné svíčce poté nejsou jemné tahy vidět a přesto tam jsou) a ani jsem nedutala z té ohromující nádhery překrásného portálu v jehož středu jsem se ocitla. Tisíce démantů Božího Světla vzkříšení svítilo celým prostorem a tvořilo živou energii přenádherného a soucitného milosrdenství. A v tu chvíli jsem pocítila, že to je ono – celý děj, který tomuto okamžiku předcházel, byl součástí samotného zhmotnění Jana Křtitele, jež s sebou přináší tak unikátní přesah silných energetických frekvencí.
Ano, samozřejmě! Vždyť já jsem si potřebovala stoupnout do pole těch těžkých energií proto, abych se plně skrze nejvyšší rozcitlivění otevřela Jeho plynoucímu Světlu milosti. Každou svojí buňkou jsem cítila, jak mnou proplouvá Jeho požehnaná energie, které se měkce rozpíjela v nádherném ději.
Celou svoji bytostí jsem láskyplně děkovala svému muži, který se nepochybně z Boží vůle zhostil takového úkolu a vytvořil pro mě ty nejdokonalejší podmínky, které mi umožnily právě takový prožitek, který mě vedl ke zhmotnění svíčky.
Nádherný tanec rozprouděného Světla okolo mě pomalu dozníval a já hleděla na obrázek Jana Křtitele, který svítil nesmírností své jedinečné Moci. Byl hotový. Překrásný a hluboce silný.
V tu chvíli jako kdyby se rozezvučely celým Vesmírem mantry milosti, které mě volaly ven do tiché noci, ve které zářilo tisíce hvězd. Byla už hodina a půl po půlnoci a ke mně se od Nebeských bran počaly snášet první slova poselství Jana Křtitele.
Okamžitě jsem je v tom kouzelném ději voňavé noci začala zapisovat, a jak tehdy přišly, tak jsou ve své celé kráse na visačce Jeho svíčky. Když utichla poslední slova, tak jsem se hluboce nadechla, podívala se k tiché záplavě Hvězd a zavinula mě tak nádherně završující a pospolitá síla, jako kdyby sám Otec z Nebe sestoupil.
Uvědomila jsem si, že slyším zpěv prvních ranních ptáků a za jejich písně oslavující nový den jsem se s hlubokou vděčností poklonila Všemu, co je stvořeno. S vědomím, že v lepší okamžik jsem svíčku vzkříšení, než při znovuzrození nového dne ani nemohla dokončit.
Ulehla jsem téměř za svítání a ještě než jsem usnula, jsem pocítila zavinutí do vzácné Otcovské lásky mého tatínka (který odešel do Nebe, ještě když jsem byla dítě).
💗💗💗
Ráno na mě skočili dva rozcuchaní rarášci, kteří jsou právě po ránu nejroztomilejší, pomalu jsem ve znění jejich smíchu procitala a záhy jim jako prvním na světě (tak je to nejčastěji) ukazovala obrázek na novou svíčku.
„Mami, hele já jsem rád, že mám takovou maminku, která dělá tak krásné svíčky a fakt sem na tebe pyšnej“, rozzářil se Vojtíšek a dodal: „A doufám, že ses pěkně vyspala.“ A já jim povyprávěla do hlubších souvislostí o tom, jak důležitou úlohu vlastně to titěrné klíště sehrálo a jak nám všem Vesmír ukázal svoji Sílu, ale i precizní synchronii každého svého záchvěvu i v nepatrném stvoření.
S narozeným obrázkem se dál zhmotnění nové svíce skládá z mnoha tajných ingrediencí, ze kterých se v jemné trpělivosti pod pokličkou rodí první nové svíčky. Když maluji úplně tu první, zažívám její silnou aktivaci v mnoha vrstvách a prožívám velmi krásnou blízkost Bytostí Světla. První svíčku si vždy nechávám a zažehávám ji pro Vesmírné záměry všech dalších – jejich sourozenců.
Poté třeba několik dnů, ale i týdnů nechávám plynout jemnou krásu Božího Světla do nových svící v tichosti, aniž bych vykřikovala na všechny strany, že mám novou svíci. Já totiž nemám vůbec nic. Upřímně Vám musím říct, že čím hlouběji prožívám dary jemněhmotného světa, tak si uvědomuji, že má celoživotní cesta JE především prací Vesmírných záměrů, které já jen následuji a nechávám sebou dít.
Mezitím co děj v nových, již fyzicky přítomných svících stále ladně plyne, zpracovávám poselství na visačku a dělám mnoho neviditelné práce, která za novou svíčkou vůbec není vidět. Také se ladím a s pokorou prosím o to, abych věděla, jaká má být její cena tak, aby byla pro všechny v rovnováze. A když dozraje čas a má opustit rodné hnízdo, tak obvykle první kousky putují mimo prodejní web a až posléze se na něm rozzáří.
Když jsem v podzimním čase přivedla na svět svoji poslední a přenádhernou svíci – Panny Marie, cítila jsem určité završení a uzavření. Sobě i lidem v mé blízkosti jsem říkala, že to již stačí, vždyť já se toužím věnovat i jiné tvorbě, než jen svíčkám a proto, už určitě žádná další nebude.
Současně jsem si mnohokrát prožila, že k tomu, abych tolik druhů svíček co jich mám, měla stále a v různě velkém množství kdykoliv dispozici (vždyť je dodávám na tolik nádherných prodejních míst), je třeba mít kromě kouzelného štětce i skvělé manažerské umění a řídit celý chod bez jediného zaváhání.
A co Vám budu povídat je to někdy náročné. Ač opravdu obvykle vše plynule proudí jako po drátkách. A tak jsem si v tom příjemném podzimním završení řekla, že si myslím, že to již stačí a žádnou další svíčku tvořit nebudu. Zkrátka, není třeba mít vše – a s tím jsem vplula do svátečního času, jež jsem prožila opravdu kouzelně.
A co myslíte, že se stalo 😊?
V průběhu Posvátného období dvanácti nocí od Štědrého dne ve výjimečných frekvencích probouzející se brány roku 2021 sestoupil Mistr Mistrů. Jeho svíce mi tu již pár dní září a já prožívám nádherné zavinutí Čistým dotekem ryzího Světla, v němž se v nejskromější velikosti nese mnoho Božského.
Tak se tu dívám do plamínku, v němž ve skromnosti a prostotě Je přítomno samo Božství, usmívám se svým slovům na podzim a říkám si, jak jsem byla pošetilá, když jsem říkala, že už žádná další svíčka nebude (co já vím co bude) a prožívám, jak mnoho v těchto časech tento Božský plamínek vlastně všichni potřebujeme…
Má práce není žádná rychlokvaška, ale Vesmírný proces, ve kterém se snoubí Jeho záměry s mojí oddaností a tak je to Opravdové. Pro mě i lidi požehnané. I když dopředu nevím, kdy a co skrze mě přijde a nemohu Vám slíbit vůbec nic (ani tu Vaši svíčku o kterou mi píšete). A jak vidíte, klidně budu i bláhově říkat, že tato nová svíčka je už opravdu poslední, protože mám dojem, že jich je už dost, tak když Vesmír zvolá…..
Děj nové svíčky byl završený na Tři krále a nyní ji ještě nechám pár momentů zrát pod pokličkou (a co já vlastně vím) kdy bude Vyšším přáním, aby Vás její dotek něžně pohladil…
S láskou k Vám,
Radana
