Jaké je mé poslání? Je asi nejčastější otázka lidí, kteří mě vyhledávají, a já si při ní vždy uvědomím, nakolik jsme se, jako lidstvo, odklonili od své přirozenosti. A jak stále sílící vlivy zvnějšku ovlivňují to, co si člověk sám o sobě myslí a jak svůj vztah ke svému poslání vnímá.
Uvědomuji si, že na rozdíl od našich předků, svůj Život trávíme hledáním posláním, místo jeho skutečného žití. (Prý by se měla tato má věta tesat do kamene).
Žít své poslání neznamená, že nekonečně hledáme, co to je, nýbrž to, že žijeme, tak jak cítíme a potřebujeme.
Není třeba se srovnávat s kýmkoliv dalším, neboť jejich cesta je taková jaká je, zatímco naše je jiná.
Žijeme v době, která vyvíjí obrovský tlak na co nejlepší výkon a lidem podsouvá to, že pokud nejsou na špičce ve svém oboru, tak by se měli sakra snažit, aby tam byli. A lidé tomu věří.
Bláhově hledají to své poslání, které si obvykle spojují se slávou a leskem, něčím extra co by měli. Zkouší další a další způsoby, vysilují se, chovají se nelaskavě ke svému tělu, vydávají ze sebe maximum, obětují mnoho, jen proto, aby stáli na vrcholu své pomyslné hory poslání.
Zatímco tráví svůj čas nalézáním cest svého poslání, tak si neuvědomují, že jej uvnitř sebe z moudrosti Života mají spolu s veškerými klenoty, které na svých cestách potřebují, a vůbec nic není třeba hledat.
Není třeba svůj Život trávit běháním po dalších a dalších kurzech, hledáním svého poslání, nýbrž se stačí otevřít své Duši, ve které je vše, co potřebujeme. Ne, není to klišé, je tam opravdu vše, co potřebujeme a jemnou linkou záchvěvů Světla naší Duše to námi hovoří. Každý z nás to umí slyšet, není to výsadou lidí duchovních, spirituálních, probuzených a jakkoliv jiných, je to schopností každého člověka.
Aby se nám to skutečně dařilo a my uměli uchopit dary, které rozechvívají struny Světla naší Duše, je třeba toto umění vyživovat a kultivovat. Hluboce, upřímně, s pokorou a ve svém nitru – v jeho pravém sídle. A ono se to začne dít.
💗💗💗
Pod doteky naší péče sílí píseň naší Duše, která námi vypráví a ať jsme jakéhokoliv věku, tak nikdy není pozdě nechat ji znít.
Každý den být ve svém nitru sami se sebou, v hlubinách své Duše, není žádným luxusem, ale primární potřebou, díky které jsme spojeni se Zdrojem svého Světla, z něhož posléze žijeme a tvoříme svůj Život.
Tyto pečující okamžiky jsou Zdrojem naší síly.
💗💗💗
A to se přirozeně promítá do veškerých okamžiků našeho Života, do těch všedních i svátečních a samozřejmě i do našeho poslání, které tvoříme v každém úderu našeho Srdce. V každém okamžiku, který prožíváme, se přirozeně zračí Světlo naší Duše, které skrze sebe vynášíme a to je právě tak silné, jak to umožníme.
Právě z tohoto Světla skládáme paprsky obrazců svých rozmanitých úloh poslání, které prožíváme. Toto Světlo v nás roste kdykoliv se k němu skloníme a toužíme svoji Duši zaplavit laskavostí.
Stačí pár okamžiků ráno po probuzení, či kdykoliv během dne, naše krátké ponoření k sobě, v nichž se v úctě zaposloucháme do zurčení Světelných pramenů své Duše. Je toho tolik, co nás celým dnem rozptyluje a tak málo co nás vede dovnitř. Pamatujme na to, že my jsme tvůrci a naše volba je naše.
Představte si, že svůj ornament Života skládáme z dočista obyčejných věcí, z malých okamžiků, kdy se těšíme z vůně květin, nebo si jen tak pro radost kreslíme obrázek, aniž bychom usilovali o to najít své poslání.
Protože Život sám je poslání a my jej naplňujeme tím, že děláme to, co cítíme, dělá nám radost a s čím jsme v souladu. Pro tuto zkušenost jsme si přišli sem na Zemi – z ní košatíme své poslání.
S úsměvem vzpomínám, jak jsem takřka před dvěma desítky let začala malovat obrázky, aniž bych tušila, že jednoho dne malování bude součást mého poslání. Přestože mé ruce byly poškozené a neuměla jsem malovat, cítila jsem, že má Duše po tom touží, a i když jsem nevěděla proč, tak jsem následovala její píseň.
Každý obrázek, který jsem kdy namalovala, měl svůj hluboký význam a tvořil cestu mého poslání, která se rozvinula a rozvíjí mezi stovky a tisíce lidí. A tak je to s pomyslnými obrázky každého člověka, není podstatné, co z jednoho dílečků vznikne, ale to jak se díky každé i nepatrné části naše cesta rozvíjí.
S pokorou jsem malovala a modlila se nad obrázky k Bohu a přála si žít a dávat druhým lidem skrze sebe uvědomění v krásu Života (i když jsem netušila, jak to udělám) a přála jsem to i nám všem.
Nyní, tímto psaným vláknem dál přeji naději ve veškeré dění na naší planetě, důvěru ve Vesmírný řád, víru v sebe a v to, že každý člověk je hoden nejlepšího naplňování svého poslání, které přišel na Zemi žít.
- To, že jej není třeba hledat, neboť přirozeně je.
- To, že každým jemně hovoří a každý jej umí slyšet.
- To, že není třeba jít za svým posláním po stejné cestě jako kdokoliv jiný (neboť to nefunguje). Ale to, že Duše každého člověka je tak autentická a jedinečně Božská, že zná cestu svého poslání a je dost dobrá na to, aby jej žila právě tak
- To, že orchestr Života hraje každému z nás symfonii podporující naše poslání, když mu prostě a jednoduše věříme.
- To, že si to stačí dovolit a umožnit si, žít své poslání ve své vlastní Pravdě.
Přeji Vám, abyste nehledali vně, ale uvnitř. Ne velké věci, ale v těch malých obyčejných vnímejte, jaká kouzla nesou, může to být nádherná myšlenka při obyčejném zadělávání těsta, nebo hluboký pocit štěstí s Vašimi blízkými.
Právě z takových chvil se rozvíjejí všechny další. Naše poslání.
To je TO ono – Život sám je poslání.
Přeji Vám na Vašich cestách mnoho oddanosti, hluboké vnitřní touhy žít své poslání zevnitř sebe sama v rovnováze a síle, se kterou jste na Zemi přicházeli.
Přeji Vám, abyste se v to pevně rozhodli, každý den pro to něco udělali a především si dovolili své poslání žít.
S láskou,
Radana
