Víla Vděčnosti

Tak jsem jela s plně naloženým autem od fotografky, která u sebe předchozí týdny měla veškeré mé tvoření, aby jej nafotila na nový web, který už několik měsíců připravuji.  (Ano, skutečně je několik měsíců rozpracovaný a v úžasu spolupracujících na to vůbec netlačím, zkrátka až dozraje, tak bude). V rozjímání jsem svižně frčela, když se mnou rozeznělo veliké a překvapující uvědomění o mé práci – mém poslání.

Totiž, já vám v tom autě prožívala nádhernou Boží přítomnost, díky které jsem právě otevřela oči a pochopila, kolik jsem toho za svůj život vytvořila. Prostě rozbřesknutí.

Možná se usmíváte, ale já si vlastně nikdy předtím neuvědomila, že vlak svého života řídím s mnoha velkolepými vagóny, a už vůbec ne, že bych toho nějak moc udělala, nebo dokonce měla nějaké výjimečné zásluhy.

Vždyť já si tak v lehkosti a pocitově, jak jsem právě vedena, tvořím to, co cítím, že dělat mám. Neříkám, že to jde samo a cesta je růžová – často naopak a vlastně lidé, s nimiž spolupracuji mnohdy, až když nahlédnou do zákulisí, tak žasnou, co vše na pozadí mé práce je. (Protože z venku prostě vypadá vše nádherně).

Má oddaná služba Duchu, do které dávám kus sebe, je pro mě to nejvíc. A tak nehledím příliš vpřed, neohlížím se příliš dozadu, nebaví mě počítat, přemýšlet a už vůbec ne plánovat (čímž někdy ostatní doháním k šílenství).

Mnoho věcí, které jsou pro normální lidi normální, si neuvědomuji, nebo o nich vůbec nevím, ne snad protože bych nechtěla, ale nemám na to kapacitu.

To nejvíc pro mě je, když svojí cestou jdu ve stopách Božích a mezi jemným a hmotným světem jsem právě takovým nástrojem jak je třeba a je Vyšší záměr.

Zkrátka prožiju tvůrčí děje okamžiků přítomnosti, završím to, či ono a ve svobodné lehkosti dál plynu svým bytím. A tak je vlastně i možná pochopitelné, že nemám ponětí o mnohém o čem bych mít měla.

Tak to na vysvětlenou k mému uvědomění o tom, že nesleduji množství svíček a mé další tvorby, které jsem přivedla na světlo světa. Ne snad, že bych to dělala vědomě, ale prostě na to nemám prostor, ani mě to nebaví a je pro mě zcela přirozené to prožít a jít dál.

♥♥♥

A najednou já vám v tom autě, v zádech cítím tu dýchající velkolepost všech těch svící, knih, mandal a dalšího tvoření. Jako kdyby mě každé slovo mých knih hladilo a každý milimetr obrázku zavinoval do toho nejkrásnějšího objetí a prožívám velmi hluboké rozbřesknutí, ve kterém najednou teď vidím, co vše jsem vytvořila. Zkrátka jsem překvapená a ještě lépe fascinována, že toho je vlastně docela dost.

Uvědomuji si, kolik nádherně naplněných vagónů řídím, s jakým množstvím lidí spolupracuji a kolik mnoho lidí – Vás všech, je vlastně součástí mého vlaku a zažívám jímavé chvíle velké vděčnosti.

Jako by se má vnitřní vděčnost právě proměnila v kouzelnou Vílu, která se stává moji spolucestující a poodhaluje závoje mé minulosti, ve které vidím samu sebe tolikrát zlomenou, na padrť zesláblou.

Vidím se bez jiskry, jak jsem se životem sotva vlekla, jak jsem se tolikrát rozpadala v prach a bořil se mi život.

Jak ode mě bylo zas a znovu nekompromisně vyžadováno, abych procházela mnoha tvrdými lekcemi, do nichž jsem (až se sama sobě divím) statečně, s vírou a bez okolků, prostě s důvěrou skočila.

Víla Vděčnosti se na mě láskyplně usmívá, jako by četla mé myšlenky,
v nichž si říkám „Bože to snad není možné, že tady a teď jsem pořád já, jako tehdy když ….to přece není možné…“

Cítím její soucitnou blízkost a najednou si uvědomuji, kolik práce za mnou vlastně je a především, kolik práce mnoha bytostí Světla a celého Vesmíru je na pozadí mého života. Na všem co dělám a co vidí okolí.

Přirozeně se mé oči plní jiskřením, které přichází ze směsice štěstí, lásky i pokory, ale i obrovské úcty k Bohu ve mně.

K Božské tvůrčí Síle, která se mnou rozhořela a plní můj Život Světlem. Ve velké vděčnosti procházím zřením, kterým mě Víla provází, a vidím svůj minulý svět. To, jak jsem rozedraná na tisíc kusů a přesto tak hluboce Bohu důvěřující. A přesně tomuto (a mnoha dalším podobným obrazům) se v tyto chvíle spolu s mojí Průvodkyní hluboce a nejhlouběji klaním. Vzdávám úctu okamžikům své zlomenosti a všem těm útrapám.

Ve velké vděčnosti se obracím ke svému minulému Já s Bohem po boku. Klaním se a děkuji sobě i Jemu, že to se mnou nevzdal, že čím více já Jemu důvěřovala, tím více své vroucí Lásky mi projevoval. Čím oddaněji já naslouchala, tím více Jeho zázraků mi prozářilo Život.

Děkuji sobě sama, že jsem se tolikrát rozbolavělá zvedla z prachu a s důvěrou šla dál, jak jsem nejlépe uměla ve stopách Božích…

♥♥♥

Ve stále příjemném rozjímání projíždím Prahou a cítím, jak se mým srdcem rozprostírá nekončící barevná louka Lásky, ve které je obsaženo vše, co jsem kdy prožila a vše, co právě teď cítím. Ráda bych o ní vyprávěla, ale nemám slova, která by to uměla…

Z Prahy mířím domů, do Českého ráje, kde jsem vyrostla a kde žiji dosud a s Vílou Vděčnosti vedu tichý rozhovor, ve kterém, jako by se ladně přelévaly vlny toho nejhlubšího porozumění. Za Prahou zastavuji, abych do telefonu zachytila tyto řádky, než je zcela zapomenu – ano taková jsem já, prožívám vše v plnosti. V pohroužení i spontánní radosti přítomného okamžiku a pak to pouštím dál do proudění řeky Života a nevím vůbec nic.

Napadá mě, že jsem vlastně před pár dny, aniž jsem tušila proč, napsala pár řádků o tom, co jsem si jako dítě přála a že bych je vlastně mohla spojit s mými dnešními prožitky.

Znovu se rozjíždím, cestou volám svému muži, který je s dětmi na výletě a podle zvuků v pozadí si to všichni skvěle užívají a rozjímám o tom, jak jsou záměry Boží velkolepým dějem každého našeho kroku, ve kterém s Ním jdeme po boku.

♥♥♥

Víte, když jsem byla malá, bylo mým velkým přáním, až jednou budu velká, psát knihy.

Nevěděla jsem o čem budu psát a ani hlubší smysl toho, proč to tak chci.

Chodila jsem do knihovny a vstřebávala vůně knih, četla jsem pořád a stále a nasávala kouzla, která umí darovat jen knihy a přála jsem si, aby mé knihy byly právě v takových knihovnách.

Mé přání bylo možná dětinsky pošetilé, ale já ho brala velmi vážně a nikdy jsem jej žádnému člověku neřekla. Jen Bůh jej znal.

Cítila jsem jeho křehkost a ve svém srdci o něj pečovala.

Někdy jsem si myslela, že je to jen má bláhová domněnka, která se rozplyne.

Snění dítěte, které samo hledalo útěchu v knihách.

Tíha mého života, na kterou jsem zapomínala, když jsem četla, mi byla cestou od dětství, až po dospělost.

A cívka mého osudu se odvíjela.

♥♥♥

Někdy to bylo těžké, přetěžké a přesto to byla ta nejdokonalejší cesta, na které jsem sama v sobě nacházela mnoho darů, které jsem více, či méně viditelně, za podpory celého Vesmíru, bez něhož bych to nikdy nedokázala, nechávala rozkvétat.

Vnímajíc nekonečnou a nadčasovou realitu na pozadí svého života (pro kterou není nic nemožné) se křehkost mého přání proměňovala. Sílilo a mým srdcem rostlo v nádherně košatý strom, o který jsem se láskyplně mnoho let v tichosti starala.

Jeho tepající míza mnou jednoho dne rozprostřela svá vlákna a já v ten moment celou svojí bytostí prožila,  že to není bláhový sen, ale moje cesta, kterou jsem vším, co jsem do tohoto okamžiku prožila, ať to bylo jakékoliv, byla vedena.

A právě tak tiše, jako se vlákna mého osudu rozpíjela mým životem, jsem začala tkát vlákna slov a obrázků, kterými posílám dál bohatství svého někdejšího bláhového přání, v jehož pozadí svítí má nejhlubší víra a vděčnost.

S velkou Láskou skrze svoji práci posílám dál všechna kouzla, kterých se mi dostává a děkuji za sdílení Vašich nekonečně mnoho prožitků o tom, že se dějí i Vám.

S velkou Láskou děkuji Božím záměrům pro všechny z nás.