Jakoby všechny hvězdy, které během tisíců eónů kdy zářily nad naší Zemí, spojily svůj jas, paměť i vědomí do jediného bodu Stvoření.
Z jejich tichého souznění se přede mnou otevřená Hvězdná pyramida – živý chrám Božího dechu, do něhož se zatajeným dechem vstupuji.
Pulsující Hvězdný chrám zářící jako diamantový obsidián, jehož vlákna Světla se splétají do nádherných krajin a vytvářejí monumentální dílo duchovního světa, jaké jsem dosud nikdy nespatřila se přede noblesně otevírá.
A já skrz naskrz vnímám, jak každá jeho linie dýchá živou inteligencí. Každý paprsek v sobě nese paměť dávných věků. Každá jiskra se mě dotýká pulsujícím jiskření tajemství, které má být viděné.
Hvězdná pyramida je utkána z nekonečného množství tepajících pyramid, které se v jemném rytmu neustále pohybují. Rozpínají se všemi směry do nádherných geometrických struktur živého organismu Světla.
Náhle si uvědomuji, že jejich pohyb neurčuje čas ani prostor. Udává jej Boží dech – prastarý rytmus Stvoření. Rytmus, který odemyká starobylou píseň ukrytou za hranicemi lidské paměti. Píseň, která nikdy neutichla. Jen čekala, až ji lidstvo bude znovu schopné slyšet…
Přicházejí bytosti Atlantidy, Arkturu, Síria, Lyry i dalších hvězdných civilizací. Do světelných uzlů Hvězdné pyramidy vkládají zářivé části vědomí svých civilizací. Gejzíry Světla se spojují v jediný proud, ve kterém mizí oddělenost. Zůstává pouze Jednota.
Jsem vedena přijmout Knihu Světla.
Otevírám její listy a čtu proroctví Hvězdné pyramidy. Ještě netuším, že slova, která skrze ni přijímám, začnu spontánně předávat během meditací, aniž bych se kdy zmínila o samotné existenci této pyramidy. Mezitím, v únoru roku 2026, začínám tvořit první kroky zhmotnění její svíce.Děje se to skrze její ukotvení v těle Země – Nové Země, kdy Hvězdné civilizace pracují na jejím usazení. Světelné kotvy jsou spouštěny do bodu síly v jejím těžišti a já v toto období držím v rukou její první pozemskou podobu.
Nicméně nefunguje tak, jak má.
Neproudí v přirozenosti. Připomíná rozhrkaný mechanismus, který ještě nenalezl svůj vlastní dech. Byla by sice hezká pro oči, ale za svoji práci si stojím a musí nést mnohem víc, než jen krásu.
Nenese plný koncentrát Hvězdné pyramidy a proto ji do světa neposílám. Přesto důvěřuji, že jestliže smí být skrze mě stvořena, že si ji Mistři povedou k vlastní dokonalosti.
Mým úkolem není řídit to, co tvořím, ale následovat niť, po které mám jít.
Tehdy jsem ještě netušila, že přichází jedna z nejnáročnějších cest mého života.
Jako by se přede mnou objevili samotní Boží učitelé. Den za dnem, hodinu za hodinou, mě vedli přes zkoušky, které odhalovaly každé místo mých nejhlubších rovin.
Byla jsem vedena do frekvence, která rezonuje s Hvězdnou pyramidou natolik, aby skrze mě mohla projít její hvězdná receptura – Čisté Světlo Hvězdných říši.
Každou buňkou svého těla jsem byla důsledně směřována tisíci neviditelnými vlákny Kosmického tkaniva. Vědoma si, jak jsou přesná a moudrá, laskavá i nekompromisní zároveň. Nikdy nechybují, protože slouží záměru Zdroje.
Mezi Slunovratem a Lví branou, kdy mnozí Světelní pracovníci přijímají zprávy o otevření mocné Kosmické brány, ji znovu držím ve svých rukou.
Cítím její tep. Prastarý tlukot Věčnosti.
Snoubí se v ní paměť hvězd i prach galaxií. Otisky Lyranů, Atlantské kódy, moudrost dávných civilizací i požehnání bytostí, jejichž jména lidský jazyk ani nezná.
Dotýkám se zlaté síly určené Nové generaci. Síly, která nepřichází vyvolené oddělit od ostatních, ale připomenout každému jeho původní Světlo.
Mlčky zavírám oči a obracím se k Prameni věčného Zdroje.
K Prameni, který nikomu z nás nikdy nemůže patřit…
Nelze jej vlastnit, jen chránit, nést a nechat skrze sebe zářit.
S láskou vnímám Světlo tlukoucí srdcem Věčnosti, přelévající se do nové epochy, které je připraveno plynout k těm, jejichž duše jsou připraveny si vzpomenout…
❤️❤️❤️
Často si uvědomuji s že žádná posvátná stavba nevznikla z kamene. Kniha z papíru a proroctví ze slov.
Svym dětem často vyprávím, kolik požehnaného vedení stojí za tím, abychom vstoupili do staré horské boudy, světoznámého chrámu, anebo se začetli do knihy…
To nejposvátnější se rodí v okamžiku, kdy se člověk stane natolik průzračným, že skrze něj může proudit samotný Zdroj.
Skutečné Světlo není něco, co člověk vytvoří.
Je to něco, čím se stane ve chvíli, kdy v něm definitivně umlkne potřeba zářit a zůstane jen čistá oddanost být průchodem pro Lásku, která přesahuje jeho samotného…
A já si s pokorou uvědomuji, že každá další svíčka je je mnohem víc, než dílo.
Je to otisk Nebe do života.
A pokud jsme požehnáni stát se jeho nositeli, pak naším největším úkolem není zazářit, ale zůstat natolik čistými, aby Světlo nikdy neztratilo svou pravou podobu, když prochází skrze nás…
Ať nám žehná…
S láskou, Radana
