Dotek moudrosti

Moment hlubokého nádechu a výdechu.

Svět se zastavuje a upadá do mlhy zastření.

Ještě před pár okamžiky jsem v dynamickém tempu letěla za svými dětmi, které byly jako obvykle o velký kus přede mnou a dostihla je až jako obvykle na dominantě pěší zóny našeho města.

Na drakovi, který je lákadlem místních i přespolních lidí a kde se obvykle tvoří hloučky postávající rodičů trpělivě čekajících na to, až jejich dítko pokoří silného draka.

Dnes, když tam dobíhám a děti jsou již na jeho hřbetě, zatímco já zpomaluji své kroky, abych jim dopřála čas na jejich radovánky, pohlédne jejich směrem babička – vypadající jako stařenka z kouzelné pohádky.

Otočí na mě pomněnkové oči a povídá „to máte na světě radost tak nádherné kluky máte“ a její esence mě prostoupí jako dotek Anděla.

Mizí svět, všech shon okolo utichá a mezi tím tichem hledím do tváře, ve které se zračí něco, co ve mně probouzí úctu. 

Vidím tam mnoho odžitého, pochopeného a velmi obdivuhodného a přesto ta paní celou svojí bytostí vyzařuje nesmírnou pokoru a ten nejhlubší mír, do něhož mě právě v tyto okamžiky zahalila.

Jako tekoucí Světlo se z jejího srdce odvíjejí strunky, které svítí hlubokým blahobytem její Duše, k němuž došla.

Svrchované naplnění skrze ni září samotným Světlem Stvořitelem.

Naše energetická pole se prolínají a já v sobě sama cítím, že hledím do vrásčité tváře ženy, které je hodno se poklonit.

Plní mě směsice úcty, pokory, respektu, ale i obyčejné lidskosti a uvědomuji si, že tato paní je vyjádřením skutečného Mistrovství života.

Jsem vděčná, že tam právě jen tak sedí a uvědomuji si, že je pravdivým nástrojem Ducha.
Zdánlivě obyčejným, a přesto vznešeně hmatatelným.

V tichosti, a aniž by cokoliv vyslovila, se skrze její přítomnost rozprostírají Nebeské klenby až na Zemi.

Naše oči spolu beze slov hovoří a já se cítím požehnaná blízkostí té stařenky a celým mým srdcem, které je v tuto chvíli jako otevřená okenice k Bohu, prožívám bezmezně protékající Láskyplnou upřímnost, ve které svůj život prožila.

Uvědomuji si, že to je onen magický prostor, který tu je a který žije v její přítomnosti, neboť to je hmatatelná Síla Ducha v nás.

♥♥♥

Děti zdolajíc draka se rozbíhají dál a já po krátkém rozloučení s pomněnkovýma očima běžím za nimi.

V každém úderu svého srdce cítím, jak se mě silně dotklo fluidum stařenky, které na té úplně obyčejně všední ulici zářilo výjímečností, která byla přesto docela přirozená.

Bez lesku, okázalosti, ale skutečně přítomná.

Když se s dětmi vracím zpět, tak už z dálky vyhlížím, jestli tam ještě je – není.

Děti opět běží zdolat draka a já vdechujíc prameny vinoucího se Světla, které tam (snad záměrně?) nechala, ťukám tento článek.

Ještě stále prožívám, jak je celý prostor plný nádherné esence, díky které se mi tají dech, svět je zastřen a já právě v tomto poli v tomto ději zachycuji do svých vláken slov hlubokou poklonu.

Zase se rozbíhám, ťukaje poslední řádky, za dětmi a napadne mě, jestli ta paní byla skutečná?

Ano, myslím, že ano – právě v ní totiž byla lidskost, která se i beze slov umí dotknout srdce druhých.

Tento článek bych chtěla věnovat právě té neznámé stařence, která se mě během pár okamžiků ve své přirozené skromnosti, která byla současně vznešenou přítomností Stvořitele nezapomenutelně dotkla.