Ležím na obřím plochém kameni a cítím prastarý tep, který mnou prostupuje jako třpyt démantů odhaleného tajemství.
Hebce se nořím do jejich souzvuku, do posvátné krásy zářících vláken, která mou krví uvolňují kód Kosmického vědomí. Pomalu mnou rozprostírá tichý, hluboký a nekonečně živý dech Věčnosti.
Je jako pevný stisk Světelné ruky, který mě drží a kotví mě do Čistého prostoru, který je připravený na nový zápis. Do Světelné mřížky Nové Země.
Klesám do jejího ticha, nechávám se unášet hloubkou, kde nejsou třeba slova, zatímco hledím do jasných hvězd nade mnou. Jejich záře na mě dopadá jako jemný déšť a z jejich rtů se nese šepot magické řeči Domova.
Naslouchám těm sladkým tónům, jež otevírají nebeské klenby, z nichž vystupuje moje Kosmická rodina. V půvabném pohybu, připomínajícím noblesní tanec, se ke mně přibližují a v jejich tvářích se zračí nekonečná láska.
Boží, všeprostupující láska, v níž mě objímají a vítají.
Hluboce a s dojetím prožívám společenství svého Světelného rodu. Mé Kosmické sestry a bratři nesou drahokamy zářících frekvencí, které přede mnou tiše tvoří cestu. A já skrze jejich požehnaný dech vstupuji do stavu bytí, ve kterém mi otevírají svůj svět….
Vzali mě mezi sebe – s něhou a beze slov.
Rozprostřeli mě do tisíců jemných částic Světla a každá z nich se stala průzračným nosičem vědomí, který se vpíjel do síly Hvězd, aby si znovu připomínal pradávnou píseň bytí…
Kódovanou a přesto zcela jednoduchou řeč Božího Světla.
Zářící nebeské klenby se vrstvy za vrstvami otevíraly a z jejich hlubin se vznášela slavnostní mlhovina Kosmu – impozantní, oslnivá, královsky klidná…
Domovina, kterou jsem nepoznávala pamětí, ale Duší, která si vzpomíná.
Cítila jsem vůně Božích zahrad a mezi někonečnem jejich tónů i esenci vůně sebe sama – své Podstaty.
Rozvířený Kosmický vítr, strážce bran věčnosti, se mě lehce a téměř neznatelně dotkl a daroval mi polibek rozpomenutí.
V tom doteku se začaly otevírat skryté labyrinty Zlatého věku lidstva na Zemi.
Jako skutečná krajina — dimenze, kde se myšlenka stává požehnáním a záměr živou silou. Chladivá, tekutá esence Světla přelévala své vlny, přes které jsem vstupovala hlouběji. Až mě její noblesa, utkaná z čiré záře pevně objala a já s ní oddaně splynula…
A tehdy mi bylo dovoleno vstoupit do tajemného zátiší Posvátných síní.
Do míst, kde se neptají, kdo jsme, protože nás znají… a naplněni čirou láskou nás očekávají pro naplnění úkolu Světla jemuž jsme se zaslíbili.
Prostupuje mnou Kosmický pohyb – neviditelná síla, která je jako tlaková vlna. Nese pohyb a já se stávám živou kotvou. Mé tělo hoří pod tahem vysokých frekvencí, které si samy – vedeny Vyšší inteligencí nachází skrze mě cestu.
Stávám se přemostěním mezi tím, co bylo zapomenuto, a tím, co se znovu probouzí.
Cítím, jak všechny mé částice dýchají jednotným dechem Světla, které se tiskne do Posvátné geometrie Nové Země.
Rytmus, který není slyšet, a přesto utváří vše…
Tichem kamenného kruhu v jehož středu ležím se náhle rozléhá, nádherný, sladký zpěv ženy. Pod temnou oblohou vstoupila do kamenného kruhu paní, kterou jsem nikdy předtím neviděla.
Vnímám její čirou krásu. Světlo, které z ní proudí. Vůni její Duše, připomínající dávno zapomenuté chrámy mezi světy. Lehce a pomalu kračí okolo kruhu, jako by ji nesl samotný závoj noci a zpívá nádherné mantry.
Netuším, kdo ta paní byla. A dodnes to nevím….
Po dlouhém putování, hlubokém zrání Světlo Nové Země dosedá na Zemi. A já převozník Světla Kosmických síní přijímám požehnání dechu Hvězd tak učinit – Boží objetí ukryté ve svících, z nichž jsou na světě některé roky, jiné měsíce přinesla světu.
Mocné průvodce, jejichž plameny se rozlévá Čirá jiskra pro ti, kteří cítí, že starý svět jim už nestačí a jsou připraveni tvořit nový.
Tajemné svíce, které mně a dalším desítkám lidí rozzářily (aniž jsme tušili nač jsou, znali jejich energetiku, či jména ) energetické portály Nové reality.
Kolekci čtyř plamínků, které jsou nesené chrámem Hvězd, tvořící Jednotný kruh Božího Světla na Zemi.
Děkuji všem lidem, kteří se stali součástítohoto příběhu. Jsou to bytosti, které vstoupily do mého prostoru třeba poprvé. Přijely na Placentový rituál a spatřily svíčku, která ještě ani neměla své jméno a nebyla v nabídce – a přesto je oslovila tak hluboce, že s ní odjížděly domů….
Pak jsou tu ženy, které se mnou kráčí dlouhodobě, které jsou drahé mému srdci. Ženy, které provázím meditacemi a jejichž dlaně byly první, které se dotkly Arcturiánské perly i Labutího prince…
Mnozí, kteří o těchto Božích klenotech věděli, tak toužili, aby se byli ve stálé nabídce mé dílny už dávno… Nemohla jsem tak učinit, protože jsem tak nebyla vedena a až dnes jsem porozuměla proč – protože ony se měly narodit na Novou Zemi.
Jsem ponořena do tónů mantry té ženy, která pomalu obchází kruh a dlaně Světla mě stále drží.
Mřížka Nové Země rozeznívá své frekvence a já vstupuji do blízkosti Vědmy – Strážkyně Portálu planety.
Prastará strážkyně mi žehná, zatímco na mou tvář dopadá sladký dech Kosmu…
Otevírám oči.
Pomalu usedám do svého těla, pak se posadím na kámen a v hlubokém pohroužení odcházím zabalená do několika dek přes louku k malé chatce, kde jsem ubytovaná.
Právě tam mi dochází plná síla toho poznání. Že opravdu mohu…že smím.
Že klenoty, jejichž receptury nesou hluboce propracované frekvence Portálu Nové Země mohou vstoupit do světa.
Do rána mi jednotlivé světy i rty šeptají svá poselství, které ťukám do mobilu, jako bych zapisovala dech samotných hvězd.
Cítím blízkost dlaní lásky. Bedlivost bytostí, které dohlížejí na správný postup dalších kroků.
Opilá Světlem usínám až nad ránem. S vědomím, že tiché požehnání Kosmu, se skrze mé srdce přišlo dotýkat dalších srdcí….
Uplynulo dalších mnoho týdnů náročné práce zhmotnění než byla Posvátná cesta mezi Hvězdným domovem a Zemí ukotvena.
A zatímco první světlo nového dne hladí po několika dalších týdnech krajinu, planeta se nadechuje novým rytmem a já píšu řádky, do kterých se culím, tak jsem zároveň dojatá…
Dívám se na své ruce, které to píší – protože právě sepjaté ruce byly tím, s čím jsem jako dítě každý večer usínala, když jsem prosila Boha, abych ve své jinakosti našla odpověď – proč jsem na světě.
Už tehdy jsem cítila, že Bůh každému z nás nedává stejný jazyk. Někdo rozumí číslům a vzorcům, které mě drtily natolik, že se spolu se mnou kdysi třásly i zdi.
A jiný rozumí lidským srdcím. Světu, které není vidět očima… Ruce, které se kdysi spínaly v bolesti, nejistotě a byly bez citu rozedrané do krve dnes tvoří Světlo pro druhé, porozuměly Božímu jazyku a narodily se skrze ně Svíčky nové Země…
S každou novou svíčkou se ohlížím zpátky do míst, kdy jsem prožila něco, na co se nezapomíná. Plní mě pokora i hrdá radost a vědomí toho, jak hlubokou Sílu má Boží záměr…když dovolíme, aby se skrze nás odvjíjel…
Lidé mi často píší, že přes svíčky Pramen Světla cítí něco, co znají, je jim blízké a vyvolává v nich silné pocity…to proto, že přicházejí z Hvězdného domova a hluboce děkuji, že mohu být jejich Světelným převozníkem na Zemi.
Miluji Vás❤️
