fbpx

Milí zákazníci, děkuji Vám za Vaši přízeň a oznamuji, že poslední objednávky, s dodáním do Vánoc, přijímám v neděli 17. 12. 2023 do půlnoci.

Objednávky přijaté od pondělí 18. 12. 2023 budeme odesílat až počátkem roku 2024.

Nákupní košík

Příběh mého Anděla

Choulím se pod dekou a nořím hluboko do sebe sama, své dělohy, ve které je v té samé poloze jako já v klubíčku schoulené miminko, se kterým jsem od okamžiku jeho přítomnosti propojena. Svoji pozorností se dotýkám hedvábného tělíčka, které je v mém těle něžně zanořeno, a povídáme si. Předeme rozhovor, kterému rozumíme jen my dva v mnoha rovinách hluboké vzájemnosti, a já přes své břicho hladím tělíčko, ve kterém život sfoukl své jiskření, a tečou mi tiché slzy.

Má holčička Jasmínka, jak jí od první chvíle co „je“ říkám, je několik dní neživá a obě se připravujeme na okamžik svého setkání tváří v tvář, abychom se záhy rozloučily. Několik dnů, které se slévají v nekonečno, se loučíme, malujeme obrázky, povídáme si. I když životní síla utichla, tak cítím její světlem přetékající nádhernou duši, která mi je útěchou, jak to slovy nedokážu popsat. Její nádherné paprsky se mě dotýkají, my si dojemně v hlubokém pochopení povídáme, jsme prolnuté a stále propojené. Dává mi to klid a smíření. Cítím vše přesahující a nesmrtelnou lásku, která je „živá“ a je mi v tuto chvíli úlevou a nadějí.

Vyprávím ji o sourozencích, světě, životě a sobě sama. Říkám ji, že jsem pro ni několik týdnů s láskou tvořila domov a až bude připravena, společně půjdeme cestou, na jejímž konci se setkáme. Povídám ji o tom, že jsem a navždy budu její maminkou a ona mým třetím dítětem. Hladím ji přes břicho, zaplavuji láskou, něhou a tečou mi obrovské slzy, které polštáře pode mnou dočista máčejí. Několik dlouhých dní, od chvíle kdy její život vyhasl, jako kdyby se čas rozpil v nekonečném prázdnu bolesti, která je více, nebo méně snesitelná.

Oddala jsem se přirozenému průběhu jejího odchodu s důvěrou a pokorou a vnímám, že naše těla vedena moudrostí přírody „vědí“ naprosto dokonale co mají dělat. Cítím, že žádný vnější zásah a ovlivňování není potřeba a kromě vědomého prožívání tohoto bolestného času a pití bylinek nechávám dění v úctě dít.  S pokorou ctím chrám svého těla i ztichlý život, který objímá a s úctou k sobě i Jasmíně prožívám čas spolu s ní. Čas Loučení.

Vím, že až bude připravena, opustí teplý svět mé dělohy, která ji naposledy pohladí a s láskou pustí. Vlastně si ani neumím představit, že by to bylo jinak a já práci, která je jen a jen má, přenechala lékařům. Je pro mě dočista přirozené a normální, že to prožívám právě tak. Tiché tělíčko bez života je ve mně asi už týden a já necítím, že bych měla na odchod naléhat. Nejsem vůbec žádná hrdinka, otřásá mnou nejhlubší bolest, kterou jsem kdy cítila. Nejkrutější ztráta života. Chvílemi mám pocit, jako kdyby mnou tekly bezedné studnice nesmírného žalu. Po nekonečných hodinách pláče a truchlení přichází klid, ticho, přijetí, úleva, smíření…

💗🖤💗🖤💗

Loučíme se celá rodina a můj úžasný muž mi je nesmírnou podporou. Dvouletý Vojtíšek je dojemně empatický a bděle zúčastněný v ději, ve kterém jsme. Celou situaci citlivě a přirozeně prožívá a já mu jsem vděčná. Současně prožívám, jací mistři děti jsou a přirozeně vnímají vše, co v rámci rodiny přijde jako normální součást. Jak bláhově si myslíváme, že jsou nezralé, co vše je musíme učit, nebo jim dokonce v mylném domnění, že je „ochráníme“ lžeme, přičemž vědí o mnoho více než dospělí. Není třeba upravovat, co je pravdivou součástí životů a rodiny, ve které žijí. Slovy, která  jsou pro Vojtíška, pochopitelná mu vysvětluji co se děje a cítím, jak mu to dává jasnost, klid a pocit jeho role a důležitosti v celém příběhu.

💗🖤💗🖤💗

Několik dnů a nocí  mým tělem proudí vlny, které jsou velmi podobné vlnám porodním, podmaňují jej, sílí a zase slábnou. Cítím, jak mnou pracují a současně přinášejí mnoho podporující síly Matky Země. Několik dnů vědomě pracuji s vlnami, fyzickou i niternou bolestí, loučíc se s mimikem cítím stále větší klid, mír a smíření. Jsem ukotvena v důvěře a to je pro mě nesmírně osvobozující, a přestože se fyzicky stále nic neděje, uvědomuji si, že jako vše, čemu necháváme přirozený průběh, se to děje zprvu nepozorovaně, to znamená zevnitř ven. Své holčičce neříkám, že by „už měla jít“ není kam spěchat a cítím, že ona sama ví mnohem lépe, kdy nastane ten správný čas. Loučím se a tiše, oddaně vyčkávám…

Blížím se k okamžiku našeho setkání, těším se a současně prožívám nesdělitelné pocity.  Svému tělu stále pomáhám pitím bylinných čajů, jemnými masážemi podbřišku, teplými obklady, které mu jsou posilou. A celý proces zpovzdálí sleduje má úžasná empatická lékařka, se kterou jsem děj konzultovala telefonicky. Dohodly jsme se, že jestliže by se mi něco nezdálo, mohu kdykoliv přijet a až budu na konci tohoto období, přijedu, aby mi zkontrolovala dělohu, zda odešlo vše. Souzní se mnou, že jestliže to tak cítím, není důvod zasahovat, a já jsem vděčná za to, jaká je.

Od chvíle co jsem těhotná, a vlastně ještě předtím, jsem prolnutá v plynoucích energiích síly, klidu, výživy, tepla, podpory Matky Země. Vnímám tepající zemské jádro, které mi dává absolutně vše, co potřebuji. Od okamžiků, kdy Jasmínky Život přestal pracovat, cítím, jak konejší moji bolest a dávají mi sílu.

Je večer, zapaluji svíčky, povídám si s moji holčičkou a cítím, že se loučí s kolébkou mého těla. Malujeme spolu poslední obrázek, usínám. Během spánku se do mě vlévají energie Matky Země a dávají sílu, útěchu, naději. Pečuje o mě jako milující matka o své dítě a něžně mnou otevírá cestu pro miminko. Proudí do mě teplé jiskry neustále tekoucí podpory plnící má bolestná místa v těle i duši. Uvědomuji si, že bych to bez této skutečné podpory vůbec nezvládla a jsem za toto spojení vděčná.

Ráno je celý svět zahalen do chmuru dušičkového počasí a mnou pulsují vlny, které otevírají ztichlému tělíčku cestu.  Tak je to celý den. Odpoledne jdeme s Vojtíškem a mužem na procházku, kde se vlny dynamicky probouzejí, cítím, že se potřebuji vrátit domů.

Vnímám, jak pulsující vlny něžně děťátko vedou z mého těla, přičemž ve chvíli kdy otevíráme dveře, mé tělo chrlí velké množství krve. Bez ustání ze mě tečou pramínky krve, slzy mé dělohy, která se loučí s miminkem. Množství krve je veliké, přesto mě to neznepokojuje a cítím, že je to v pořádku. Jsem klidná, smířená a cítím úlevu.

Jdu do koupelny a v klidu s důvěrou nechávám své tělo pracovat, jak potřebuje. Jsem plně ponořena v přítomnosti, jako kdyby se zastavil čas. Cítím, že mnou proudí nesmírně silné výbuchy gejzírů energií celého Vesmíru, hluboce propojena se svým tělem a současně rozprostřena ve všem, co existuje, rodím. Plna úcty, pokory, lásky ponořena v ději jsem cestou na Zemi pro naše mrtvé miminko, kterému je asi třináct týdnů.

Za pár okamžiků ze mě v pevných plodových obalech vyklouzne, a ač se mi vejde do dlaně, vypadá jako skutečný člověk. Křehce schoulené tělíčko, na kterém jsou titěrné ručičky a nožičky s náznaky prstíčků, malinká hlavička s korálky v místě očiček, kraťoučká pupeční šňůra, upínající se k placentě o velikosti větší jahody. Naše krásná Jasmína se smířeným výrazem v tvářičce, jak si jej budu pamatovat navždy. Pláču. Nesmírně moc.

Svítí nesmírnou láskou, že mě to zcela pohlcuje. Její poslání pro naši celou rodinu, ve kterém nám svoji krátkou přítomností předala a vlastně navždy bude předávat živou milující bezpodmínečnost je přesahující. Hledím na křehoučké, jemné tělíčko a bezmocně zpláču. Toužím umět pohnout časem i osudem.

Přichází muž, kterému s třesoucími rukami podávám naši holčičku, pláče a loučí se s ní. Dívám se na své prázdné ruce a uvědomuji si, že ručně dělaný prstýnek s rubínem, který na mě svítí, jsem si objednala záhy po svém otěhotnění, aby mi byl podporou požehnaným časem a domácím porodem. Byl. Jinak než jsem si myslela, ale byl, uvědomuji si a děkuji onomu krystalu.

Hluboce se nadechuji, celá od krve povstávám na nohy a cítím sílu, do které se stavím.

Maluji obrázek, ve kterém vyjadřuji všechny své pocity, emoce. Chvílemi jej tvořím plná klidu a záhy mě podmaňují hlubiny smutku a zoufalství. Emoce se ve mně střídají a tryskají jako dunivé vlny. Obrázek je hotový. Je prosáklý nesmírně silným poselstvím, vyjadřujíc celý můj vnitřní svět, přesahujíc slova. Vím, že děťátko jej zná a ví…

Obrázek spolu s Miminkem vkládáme do hedvábné, temně červené krabičky, kterou s mužem plníme lístky květů a drobnostmi, aby nebylo samo. Slzy tiše tečou, přichází s nimi úleva a další vlny smíření.

Sychravý podvečer nás halí do temnoty, Země je vlhká a voní podzimem. V místě, které jsem vybrala, muž pomalu kope hrobeček. Cítím, že čím hlouběji proniká Zemí, tím více vůně nám ze svých útrob uvolňuje, jako kdyby nás chtěla utěšit, a ze mě se vše vyplavuje, jako kdybych se celá otočila vzhůru nohama. Hledím na hrudkovitou hlínu do temné Země, naslouchám ostrému zvuku rýče a pozoruji kutálející se hrudky hlíny. Nedaleko nás si hraje Vojtíšek, kterému jsme pověděli, že Miminku jdeme dělat hrobeček.

Muž pokládá rýč a společně do Země vkládáme červenou krabičku s naší holčičkou, která v ní září jako Poklad. Hledím na poklad mého srdce, jemně hladím krabičku, tiše se loučím a pláču. Loučím se a současně ji prosím, aby přišla znovu. Tato myšlenka mi je v tuto chvíli útěchou. Pomalu ji zasypáváme vlhkou hlínou, až zcela zmizí v temné náruči Matky Země.

Muž do bílé lucerny zapaluje svíčku, jejíž plamínek jemně září a neslyšně utěšuje naše bolavá srdce.

Zahalila nás sychravá tma, naše tváře zmáčené slzami nekonečně hledí do plamínku svíčky a my se s úctou a vděčností loučíme s naší holčičkou a Zemi děkujeme za její přijetí. Pozoruji chvějící se světlo svíčky a současně slyším hlasy promlouvající ze Země a duše naší holčičky, které slyším jen já.

Manžel jako kdyby „věděl“ pomalu odchází, bere s sebou Vojtíška a nechávají mě samotnou. Celou svoji bytostí, celým svým srdcem se loučím se svým dítětem. Je to hluboké, nekončící, nesdělitelné. Těžké a současně nesmírně krásné, milující. Vojtíšek mi večer hladí prázdné břicho a říkáme spolu modlitbičku za miminko.

Den co den chodím na místo, kde naše holčička odpočívá a nejen v tyto chvíle, ale stále prožívám, jak se celý proces ještě pořád děje a zdaleka není u konce. Mnoho a mnoho dnů, procházím(e) loučením s miminkem a já jej prožívám emočně, fyzicky a spirituálně, absolutně cele ponořená v ději. Jsou chvíle, ve kterých je přítomna úleva, naděje a mír a chvíle, v nichž je zase mnoho smutku, bolesti a křivdy.

Má děloha stále pláče a bolí mě, cítím, že je to tak v pořádku a přirozenou součástí přirozeného potratu, do kterého nebylo zasahováno. I ona potřebuje čas k zotavení a já ji to dopřávám, prozatím nemám potřebu jet na dohodnutý ultrazvuk ke své lékařce a mám důvěru ve své tělo. Nepochybuji o tom, že si umí poradit a pracuje, jak nejlépe umí, nepochybuji o tom, že každé ženské tělo je pro takovou situaci přírodou perfektně vybaveno a jestliže mu dám dost času, klidu a trpělivosti, tak ze svých mocných zdrojů bude mít dost síly na zotavení, regeneraci a pozvolné vyladění do opětovného celistvého zdraví.

Nepochybuji, že hojení mého těla je odvislé od hojení mé duše a jak nejupřímněji umím, pracuji na tom. Velmi mi pomáhají meditace a zpracovávání zážitku tímto způsobem, automatická kresba, kterou dělám jako součást svých léčivých rituálů, jimiž se provázím sama. Posilňují mě a rovněž mi odkrývají mnohá uvědomění, která pokorně vnímám a řídím se jimi. Uvědomuji si, že mé lůno truchlí právě tak, jako mé srdce a vnímám spojitosti mezi vnitřním prožíváním a tím jak se cítím fyzicky. Opětovně, jako mnohokrát za život mě jímá obrovský úžas, respekt a pokora k Vesmírnému řádu všeho a prožívám, jak absolutně vše rezonuje se vším.

Pátrám ve svém vnitřním světě, dělám inventuru ve svých pocitech, toho co skutečně cítím a upřímně, i když je to bolestné, odkládám vše, co by mi mohlo bránit spatřit pravdu a zdá se, že přicházím na příčiny toho, proč mé tělo drží nějakou součást miminka. Cítím, že to nejvíc co nyní mohu udělat, dělám a vše co potřebuji, mám uvnitř sebe. Jsem otočená do svého srdce a krůček po krůčku jej hojím. O své tělo pečuji formou teplých obkladů, jemných masáží a rovněž o sebe nechávám pečovat.

💗💗💗

Nořím se do svého vnitřního světa a „pouštím“ vše co „oné“ části děťátka ve mně zabraňuje z mého těla odejít, svobodně odplynout. S nesmírnou pokorou a nadějí prosím Matku Zemi o pomoc a svěřuji se Jí. Uvolňuji pocitové, emocionální a vůbec všechny vibrace sebe sama, které „drží“ části děťátka v mém těle a viditelně jej oslabují. Mnoho dní takto pracuji a s každým dnem se cítím fyzicky i psychicky lépe, úlevu dávající a osvobozující pocit je vždy o něco intenzivnější a to jak v nitru, tak těle. Léčivé meditace, které prožívám, mi jsou nesdělitelným balzámem. Nesmírně mi odlehčují, plní světlem, pokojem, svobodou, mizí bolesti a mnou se rozlévá Životní síla.

💗💗💗

Pomocí mi jsou kouzelné svíčky z mé dílny ArchandělskéČakrové a to opravdu nesmírnou, každý den jsou mé rituály trochu jiné, právě tak, jak pocitově cítím a dlouho po skončení nechávám zářit mnoho svíček. Vždy za děťátko, sebe a Matku Zemi a každý den trochu jinak za anděly, bohyně, ženy mého rodu, ale i všechny ženy celé planety, které kdy přišly o dítě a jejich (ne)prožité bolesti. Sama pro sebe pořádám veliké a mnohdy nekončící ženské kruhy, v nichž je energeticky propojeno obrovské společenství rozmanitých žen. Mám velmi hluboké, živoucí prožitky, jejichž sepsání by dalo na celou knihu.

Často mnou prostupuje laskavá energie, přicházející od holčičky, která mě objímá milující něhou a je to tak skutečné a živé, že je to nepopsatelné. Prožívám gejzíry rozmanitých prožitků od dojetí, vděčnosti, lásky a smutku současně. V mnoha rovinách se uzdravuji, pookřává má duše i tělo a obdobím tmy prostupují paprsky Světla. Vykvétá mnou naděje.

V lucerničce stále září světlo, jehož teplo jako kdyby prosakovalo místo, kde je Jasmínky pokojíček v Zemi. Chodívám jej zapalovat každý den navečer, ale často se stane, že je už zažehnuto od muže a mě vítá svit, ve kterém jsem pár okamžiků fyzicky přítomna.

Pomalu a jemně znovu vstávám do své síly a pevnosti. Do stability těla i harmonie ducha. Je ve mně smíření a mír. Tiché přijetí a (možná to bude pro někoho znít nepatřičně) také soulad s celou situací.

Smířená, očištěná, vděčná a nesmírně pokorná, jako kdybych probudila svoji pravou podstatu ženy, která do té doby spala. Zaplavuje mě veliká vděčnost směrem k mému tělu a hluboce se klaním jeho síle a schopnostem. Plní mě obdiv a hrdost k celé mé bytosti a s láskou si uvědomuji „co“ jsem prožila. Cítím zdravé a silné smíření, které mi umožňuje nepotlačovat žádný občas přicházejíc záchvěv smutnění, ale naopak podporuje mě v jeho plném a vědomém prožití tak, jak je.

Vím a přijímám, že jizva v srdci a těle je mojí novou součástí, mojí osobní skutečností a zkušeností, které mě neuvěřitelně posílily a darovaly tak mnoho. Život krásného poupátka, něžné krásky Jasmínky se do mě nezaměnitelně otiskl a navždy zůstane moji součástí. Díky ní, jsem tou, kterou jsem nyní. Uvědomuji si, že kdykoliv se mnou může zas a znovu rozeznít žal jizev a je to v absolutním pořádku, ne známkou slabosti nebo nezhojení, ale nejčistší přirozeností Života.

💗💗💗

Uvědomuji si, že kterákoliv jizva, kterou nám Život daroval, ať na těle či duši,
občas zatouží po hladivé péči naší pozornosti.

💗💗💗

Kotvím se do své síly, aniž bych popírala pravdu, která je mojí novou osobní součástí a jsem si vědoma, že toto mě pojí do přirozených intuitivních, instinktivních a přirozených schopností ženy.

Přijímám pravdivý zákon života toho, že je reálné a dočista přirozené, že se sebelépe zhojené jizvy našich příběhů na Zemi tu a tam ozvou a dají o sobě vědět a nechci tento svůj prožitek v sobě mazat. Je můj. Je stejně můj, jako má dcera, pro kterou navždy budu maminkou.

Netoužím vrátit čas a změnit osud, jsem v míru, tichu a pokorném přijetí, které je nesmírně osvobozující.

Samozřejmě, že mnou stále bolest občas vyplyne, ale nepodmaňuje mě, rozpouští se v mém přijetí a smíření a místo ní mnou vykvétají paprsky hluboké lásky proudící na druhý břeh k mé holčičce.

🌟🌟🌟

I když by se mohlo zdát, že jsme sebou své životy vzájemně nenaplnily, tak je tomu naopak. Naplnily jsme je přesahujíce slova absolutně vším a Jasmínka je naší zářivou hvězdou v nebi.

🌟🌟🌟

K lékařce na kontrolu, že je vše v pořádku, jsem jela až na konci druhého měsíce od chvíle, co se Jasmína narodila. Vše bylo v pořádku, mé tělo nic nedrželo. Paní doktorka se mnou lidsky a s otevřeným srdcem celý příběh sdílela a upřímně se zajímala o celý průběh „přirozeného potratu“, neboť s tím dosud neměla zkušenosti a ještě se prý s tak odvážnou ženou nesetkala. Nemyslím si, že jsem odvážná, ale prostě úplně normální žena, která důvěřuje v moc života a všeho co je…

Záhy jsem, po kontrole a vzkříšení sebe sama, prožila nesmírně překrásné vědomé početí, které ve mně dodnes vyvolává dojemné prožitky, ze kterých jsem začala psát deník.

Můj vnitřní svět je plný jemnosti a já jsem s miminkem od prvního záchvěvu jeho přítomnosti propojená a současně cítím zpovzdálí Jasmínku. Cítím, že přichází někdo jiný. V překrásném prolnutí s miminkem, jemuž jsme se vzájemně otevřeli, děkuji za každý okamžik mého požehnání a bez sebemenší pochybnosti nechávám s důvěrou v tichu své dělohy s úctou vše dít. Netoužím nic ovlivňovat a k lékařce si pro potvrzení těhotenství jedu až na konci prvního trimestru, záhy kontaktuji úžasnou porodní asistentku, ke které docházím do poradny celé těhotenství. Samozřejmě ji o potratu povím a ona se o celý průběh aktivně zajímá.

Vojtíšek se na svého sourozence moc těší a především na to, až se bude rodit, domlouvají se, jak co bude. S Vojtíškem a miminkem v mém lůně jednoho dne, kdy se vzduchem rozvonělo jaro, sázíme na místo, kde je Jasmínka pochována, několik zářivých narcisů.

Tečou mi tiché slzy, které padají do půdy, kde je ONA.

Těhotenstvím jsem proplula jako bohyně a porodní vlny zrození se mnou roztančily ve 42tt, od samotného začátku jsem cítila, že je i ONA přítomna, vnímala jsem její mocnou ochranu z druhého břehu.

Milující, sálavá síla v roji zářícího světla tryskala koupelnou, ve které jsem rodila a kde na svět přišla i ona. Po pár hodinách překrásných prožitků, v nichž se zastavil čas v dokonalé spolupráci mezi mnou a miminkem, jsem porodila pětikilového Maxíka, jeho život se rozzářil v Den svátku zesnulých, takřka přesně rok od jejího narození. Náš dům zaplavilo božské fluidum absolutní extáze pro nás všechny a Vojtíšek byl opravdu ve chvíli jeho narození přítomen. Tento okamžik mi změnil život a ve mně se narodila Bohyně, zářící, krásná, magická, silná a všemocná. Nebyl by však tímto okamžikem bez všech barevných okamžiků předtím…

S Láskou pro Tebe Jasmínko,
Maminka

Vyhledávání

Search

Sociální sítě

Další články