fbpx
Objednávky přijaté 10.-16.6.2024 budeme z důvodu pracovní cesty expedovat v pondělí 17.6.2024. Děkujeme za pochopení:-)
Nákupní košík

Splněná přání

Nečesaná, nemytá ještě v pyžamu vytahuji z lednice těsta, která jsme spolu s dětmi večer připravili, i když jsem si tedy ani náhodou nemyslela, že budeme právě dnes péct. A trochu potutelně se sama sobě usmívám, jak se věci dějí jinak, než myslíme a jak je krásné nehledět zpět, ani vpřed, ale být spontánně tady a teď.

Pozoruji své milované děti, jak se radostně probírají nadílkou od Barbory, která je příčinou našeho časného vstávaní. Kochám se pohledem na ně, usmívám se, celým srdcem přetékám láskou a jsem dočista obyčejně šťastná.

 

Jako kdyby se zastavil čas a já se nemůžu odtrhnout od toho dětského jiskření, nefalšované opravdovosti, zázraku tohoto okamžiku i kouzla, které s sebou nese celé Adventní období.

 

Zasním se a myslím na to, jak jsem jako malá ráda vybalovala naplněné ponožky. A i po letech doslova cítím tu nezaměnitelnou vůni nadílky, která pro mě vždy byla předzvěstí období, které jsem milovala.

 

 

Už jako malá holčička jsem rok co rok prožívala, jak jsou v tomto období Nebeské brány našemu světu více, než kdy jindy otevřeny a honosně kráčející Andělé nesoucí pochodně Světla naše srdce víc a víc rozzařují. A svými Světelnými polibky spolu s vločkami zahalují celou Zemi.

💗💗💗

 

S nosíkem na studeném okně jsem hleděla k Nebi na tu čarokrásnou podívanou a přála jsem si být také takovým Poslem Světla.

Někdy nahlas a jindy potichu jsem se modlila. Za to, abych mohla jít za Anděly do Nebe a zrovna tak jako oni, snášet lidem na Zemi Světlo. Mé přání „být mezi svými“, se prolínalo celým mým dětstvím, zmiňuji se o tom ve svém příběhu, a přesto jsem jej v předvánočním čase prožívala zcela jinak.

Jemněhmotné bytosti a vlastně celou Nebeskou říši jsem zcela přirozeně považovala za svoji rodinu a těšila se z jejich neustálé přítomnosti a plynoucí energie, jak jen dítě může cítit.

Jen mi nešlo pochopit, proč jsem tady a oni tam a byla jsem šťastná, že i když jsem na Zemi, tak smím chodit po Nebeské lávce mezi světy, spočívat v kruhu Světelné rodiny a koupat se v blahodárném Světle Božím…


Nyní se rozhlížím po plápolajících plamíncích svíček, o jejichž rozzáření se hned zrána postaral starší syn a celou bytostí prožívám, že se mi splnilo přání.

S úsměvem vzpomínám, jak jsem si jako malá představovala, že jsem Anděl, který chodí po Zemi a lidem nosí Světlo a uvědomuji si, že mnoho světýlek z mé dílny proudí na všechny strany světa ( i když jsem se Andělem nestala) 🙂 a úplně se mi z toho tají dech.

A právě v tomto momentu se mi vyplavují ty téměř zapomenuté okamžiky se Svatou Barborou.

Jako kdybych právě teď měla svůj dětský nosík přitisknutý na studeném skle okna a modlila se, abych mohla lidem na Zemi nosit Světlo.

 

A vidím to nádherné kouzlo mého dětského přání. Splněného přání.

Prožívám sílu splněného přání. Přání dítěte, pro které není nic nemožné…

 

„Mamí, já dostal dopis od Barborky“, hlásí mi Vojtíšek a pyšně si jej coby druhák tiše čte. Tváří se důležitě, sotva dýchá, valí oči a pak se usmívá.

„Mamko, mamí to snad není možné, Barborka nám nadělila lístky do divadla na kouzelníka a já když jsme v divadle byli předevčírem se školou na pohádce jsem si četl, že tam bude kouzelník a moc jsem si přál na něj jít. Jak to jen mohla ta Barborka vědět?“ (Lístky koupila už před 2 týdny 😊…)

„Inu Vojtíšku, asi zachytila Tvé přání, však víš sám, že vše, co máme v srdci se od nás jako pohyblivé bublinky vlní na všechny strany Vesmíru a tvoří děj, který někdy hned a jindy později prožíváme… A představ si, že já si právě uvědomila, že když jsem byla malá, tak jsem právě v období, kdy chodila Barborka pozorovala Nebe a z něj proudící Anděly, kteří na Zemi snášejí Světlo a přála jsem si být jedním z nich… No, a právě teď mě napadlo, že se vlastně tohle moje přání také naplnilo.“

💗💗💗

„Jéé mamko, tak to je ale dobře, že ses nestala Andělem, protože pak bys nemohla byt mojí maminkou a to by byla škoda, protože ty jsi nejlepší maminka a já bych jinou nechtěl.
Takhle je to super vymyšlené! Protože, jsi i moje maminka a taky lidem dáváš světlo ve tvých svíčkách, které jsou moc hezký a lidem pomáhají. Stejně mami, jak to vždycky všechno ten Pán Bůh umí vymyslet, viď? Mě by zajímalo, jak to dělá a co mu to musí dát práce.
A já jsem rád, že jsem ve škole domluvil, že jsi dala své svíčky těm chudým lidem, pro které jsme dělali sbírku hraček do krabic od bot. Teď přemýšlím, že oni jsou třeba tak chudý, že ani na Vánoce žádnou svíčku nemají a letos ji budou mít a zrovna od tebe. Tak si na ně všechny na Štědrý den vzpomeneme, jo?“

„A já jsem ráda, jak máš hodné srdce, že myslíš i na ostatní Vojtíšku…“ Dívám se do těch jeho nádherných kukadel a uvnitř srdce se tetelím.

💗💗💗

 

Beru do ruky váleček a pomalu rozvaluji první kousek těsta, k čemuž oba kluci přibíhají, chvíli se přehrabují ve vykrajovátkách a už tvoří ty nejkrásnější stromečky, srdíčka a komety.

S první vůní vanilky právě upečeného cukroví se probouzí manžel a já v jeho objetí pocítím výjimečnou vzácnost tohoto dočista obyčejného okamžiku. Střídavě všichni ta naše díla ochutnáváme a já se spokojeně rozhlížím po našem bytečku.

Musím upřímně přiznat, s omluvou k Vesmíru (protože tentokrát jim to se mnou dalo zabrat, NE – než jsem to pochopila – to jsem chápala hned, ale jak mně se do toho nechtělo! Jak jsem to oddalovala, než jsem to hmotně vykonala!), že nepřestávám děkovat za to, kde jsme.

Připadá mi neuvěřitelné, kolik jsme toho zvládli a že tento útulný prostor obýváme ani ne měsíc. Usmívám se tomu dokonalému ději, kterým jsme byli dovedeni právě na toto velice silné energetické místo, které nás den po dni tak moc obdarovává.

Vzpomínám na první setkání s majitelkou, která mi podala teplou dlaň, láskyplně se mi podívala do očí a řekla: „Vítejte doma, já jsem si Vás vymodlila, já jsem tak dlouho čekala a Vesmír mi splnil mé přání. Velmi mi záleží na tom, kdo zde bude žít…“

Pohlédnu k oknu, za kterým je krásně naaranžovaný vánoční košík o který se postarala dcera, na své první návštěvě tady u nás a s úsměvem myslím na její slova: „mamko, to snad není možné, ale já mám pocit, jako kdybych sem za vámi jezdila už léta…“

Kdyby mi někdo býval před rokem řekl, že se v nejhlavnější svíčkové sezóně budeme stěhovat, tak bych si myslela, že je to ten nejvíc bláznivý vtip a ROZHODNĚ se něco takového nestane, protože to není možné.

A ono se tak stalo.

Celým naším rokem se promítaly zásadní okamžiky vedoucí nás, bok po boku s mým mužem, k hlubokým přepisům – sebe sama a našeho vztahu. A ač jsem to zprvu nechtěla vidět a slyšet a možná se i bouřila (vlastně jsme se vůbec nemuseli z našeho domečku stěhovat), tak jsme cítili, jak moc důležité to je.

Nelpět, nebýt ve starém, opustit důvěrně známé, osahané, komfortní a v neposlední řadě nádhernými vzpomínkami spjaté místo. Mluvili jsme o tom tolikrát a krůček po krůčku zráli.

Bylo to, jako kdyby Vesmír rozezněl zvon, jehož tón udával rytmus našich kroků, a i když nechcete, tak vnitřně víte, že musíte následovat jeho hudbu, protože to tak JE. To JE plán, který je součástí cesty a i když se to zdánlivě jeví jako bláznivé a možná i zbytečné a když nevíte proč a kam, tak jste vedeni hlasem Božím. A my naplněni pokorou a láskou šli v tónech této hudby. Přirozeně, že tu a tam zazněly melodie, které nás třeba chtěly, více, či méně zmást, tak přesto a nebo možná právě proto jsme s důvěrou šli vstříc Vyššímu Záměru. A já jsem za to nesmírně vděčná. ( Třeba se o tomto ději rozepíšu více někdy příště… a vlastně bych jej přirovnala ke zvolání Hlasu, který jsme následovali a píšu o něm v tomto příběhu).

A tak, zatímco náš domeček nyní osamoceně tiše vydechuje, odpočívá, vrní, potichoučku si přede a možná jím právě cinkají Světelné nadílky Andělů, tak se letos naše cukroví rozvonělo dočista jinde, než roky předtím.

„Mamko, a každému člověku se splní, co si přeje?“
„Ano Vojtíšku, každý člověk v sobě má sílu, která i hory přenáší. Každému z nás Bůh, na cestu na Zemi, daroval kus sebe – svoji nikdy neuhasínající jiskru, o kterou když svědomitě pečujeme, tak se naším Životem rozzáří tak, že z ní všechna lidská přání ožívají…“

V podvečer, kdy píšu tento článek, pohlédnu k oknu, za nímž se něžně snášejí zářící vločky a mezi nimi Andělé nesoucí nám – lidem na Zemi honosné Světlo. Nechávám psaní, přitisknu nos na okno a tiše šeptám poděkování za své splněné dětské přání, s prosbou a přáním o Světlo do plamínků svící Vám všem…

Vděčností naplněná Radana

Vyhledávání

Search

Sociální sítě

Další články