Škola Boží laskavosti

V těchto dnech, místo své Andělské dílny, sedávám v naší zahradní pergole, naslouchám zpěvu ptáků, vdechuji vůně květin a u našeho (jindy jídelního stolu) s vděčností maluji ty nejkouzelnější svíčky… Někdy mi tam bývá zima a jindy zase teplo, to mi ale nevadí a přizpůsobuji se počasí.

Maluji štětcem, který jako jediný přežil naše ohnivé požehnání a když jsem si myslela, že mi nezbyl žádný, tak jej, mezi tím vším možným našla má úžasná kamarádka a neumíte si představit moji radost z jeho nálezu.

A protože tento můj štětec, který jako jediný ze všech štětců přežil, toho má dost za sebou, tak jej bylo potřeba vyspravit a já to udělala po svém. Maluji štětcem, který je omotaný izolepou a říkám si, že v té písničce co hrají, mají pravdu. „Slovo nejde, neexistuje…“

Přemítám, jak často říkáme „že něco nejde“, protože k tomu potřebujeme to, či ono… Čekáme „na správné podmínky“ v domněnce, že „až budou“, tak teprve můžeme.

Kolikrát v překážkách spatřujeme důvody, „proč to něco nedělat“ namísto toho, abychom viděli Sílu celého Nebe, které k nám hovoří…

Naše duše, která je oddaná Bohu a svému poslání se jen tak nedá zastavit. Rozzáří tisíce paprsků mající Zázračnou moc a vždy najde způsob, jak navzdory překážkám jít cestou Světla.

To „jen“ my si mnohdy myslíváme, že se musí změnit podmínky, abychom mohli. Pro naši Duši, zkrátka slovo nejde, neexistuje.

Když se ve své prozatímní dílně rozhlédnu po kulisách, které mi tvoří nedokonalé prostředí několika krabic pár věci, které mi zbyly, zažívám vznešené obklopení Andělů a říkám si, jak dokonalé to všechno je…

A vlastně nevím, nač bych si stěžovala.

Upřímně takové prázdniny by mě ani ve snu nenapadly, a přesto každý den prožívám ohromující zázraky, které k nám díky Ohnivému požehnání plynou.

Přesto, že za sebou (a také před sebou) máme velký kus práce a náš dům opustil obrovský kontejner (takový ten, co se objednává při jarním úklidu pro celou ves) našich věcí, dřevěných podlah a mnoho dalšího, tak tento děj prožíváme v hlubokém klidu. Přijali jsme náš osud přirozeně tak, jak přišel, jako kdyby to bylo něco naprosto samozřejmého.

Bez hodnocení, smutku, hněvu, analyzování… a vlastně, jak řekla má blízká kamarádka „Vy jste v čiré lehkosti, a bez mrknutí oka prošli branou tohoto poznání v obdivuhodné síle, a proto Vám je tolik nádherných darů nadělováno…“

Uvědomuji si, že má pravdu. Víte, nikdy bych si nepomyslila, že se nám „něco takového“ může stát a už vůbec ne, že by bylo možné „něco takového“ prožívat v klidu a spokojenosti.

Prožívám(e) jaké to je štěstí, když nám Bůh cokoli nadělí a my to umíme bez výtek a v tichosti přijmout. S vědomím, že On zušlechťuje a nezná jiné změny, než ty k lepšímu a v našem případě to platí stonásobně.

Jedna krásná Bytost mi napsala „…klaním se před silou Vaší Duše, která si, jak se zdá častokrát vybere tu těžší cestu, která Vás však vede k vyšším duchovním rovinám života. Cítím, že požehnání přicházející skrz Vás plyne i k nám ostatním, kteří jsme s Vámi určitým způsobem spojeni…“ 

Ano, ve velké pokoře si to uvědomuji a prožívám, jak skrze náš děj pracuje síla, která nás přesahuje a zároveň je naší nejhlubší Podstatou a týká se všech.

Každý den se ukazuje jak je náš příběh pro mnoho dalších lidí léčivý a jak je pro naše lidské chápání důležité opustit mnohé, abychom skrze své zkušenosti vstoupili do Nové země – původní krásy naší planety, která nyní prochází zásadní přenastavením.

💗💗💗

Uvědomuji si, že nyní se svojí rodinou vlastně jen odrážíme schopnost Matky Země regenerovat a recyklovat po jakékoliv pohromě. Jako kdyby k nám vstoupil Bůh a celý náš domov rozzářil čistou krásou, jako kdyby do našich srdcí vetkal ještě více svého Jasu, než kdy dřív a my plni jeho živé síly plujeme našimi dny. 

💗💗💗

V jemné radosti z té krásné příležitosti, kdy smíme znovu tvořit domov. Bez spěchu, v klidu a míru pracujeme, aniž bychom děj toužili urychlovat.

Procházíme tímto časem v rovnováze mezi výlety s dětmi, mnoha radostmi i běžnou domácí prací. Já, jako každý rok pilně suším, zavařuji a prostě jednoduše plním špajzku, až se zima zeptá.

Přetékám láskou ke svému muži, který je tak obdivuhodný a svým, stále přítomným humorem situaci odlehčuje a zároveň v pevné mužské energii zručně, tak jak to umí jen on, tvoří Nový domov.

Vzájemně o sebe pečujeme, bydlíme v jedné místnosti, tak jako na počátku našeho vztahu a něžně odvíjíme vlákna našich prožitků, ze kterých se rodí nádherný příběh jako ze Země divů.

Děti se chodí dívat, jak jim vzniká nový pokojíček, jsou zapojené do mnoha tvůrčích dějů, v objetí jeden do druhého usínají, zatímco nám to tu voní jako v meruňkovém království z mých marmelád a ráno, ještě v pyžámku bosky vybíhají ven. Do objetí nově vznikajících zdí jejich pokojíčku jsme vložili nádherné krystaly a za pár dní v něm budou mít nečekaně brzy už i nové okno, jehož výroba zázrakem předběhla několik měsíců.

První dny byly samozřejmě náročné, děti spaly na půjčené nafukovací matraci, my s mužem na zemi a celý dům byl navzdory nepřetržitému větrání „cítit“ požárem.

Internet nám nešel nikde jinde jenom u muže v garážích a koupelně, tedy jsem každou objednávku a Vaše odpovědi vyřizovala na schůdku naší vany.

A právě z tohoto schůdku, jsem dva dny po požáru potvrzovala šéfredaktorce časopisu Meduňka korekci článku, který jsem pro časopis psala, v těchto dnech jsme mu daly konečnou podobu (já už z pohodlí židle) a Vy se na něj můžete těšit v zářijové Meduňce.

Uvědomuji si, že mi byla dána trpělivost do vínku – tak tomu vždy bylo i při různých rekonstrukcích, a přesto jsem se těšila, až to bude hotové. Nyní to je jiné a já se v klidné rozvážnosti těším ze samotného děje našeho tvoření, který je tak kouzelný.

Každý večer, když se ohlédnu, tak za námi vidím kousíček něčeho nového, náš otisk, který je vidět. Každý večer uléháme s pocity, které vidět nejsou a přesto v nás a našich dětech tvoří ty nejkrásnější a nesmazatelné dary tohoto období.

Napojeni k dávání a přijímání, s rytmem Země, koloběhem zrození, vrcholu a úpadku. Hmatatelných dotecích života, které pro nás stvořil Bůh.

Před pár dny jedna z mých kamarádek vstoupila do mé budoucí nové dílny, kterou buduje můj muž v pyramidálním pentagonu našeho zahradního domku, jehož hliněné zdi nesou otisky bylin a ručiček našich dětí a šeptem vydechla „tady je to jako kdybych vstoupila do chrámu“.

A já si s velkou pokorou uvědomila, že má pravdu a skrze na první pohled nemilou situaci pro nás Vesmír stvořil to nejvíc, co mohl. Pro mé svíčky, i pro Vás vzniká Chrám… Můj muž jej kousek po kousku tvoří a prostě a jednoduše z našich vizí skládáme mozaiky štěstí.

Mezitím kouzelným štětcem maluji, píšu Andělská poselství, provázím Placentovými rituály a mnoho dalšího krásného. Říkám si, že by mě nikdy nenapadlo, „co vše“ a kolik zázraků, ještě mohu zažít.

💗💗💗

Cítím svůj vlastní pevný kmen, nesmírnou sílu svých kořenů, jimiž čerpám lásku z vřídel naší planety,
a mojí korunou zní nebeské vyprávění pro všechny nevšední cesty mé duše.
Jsem jako v prstenci Světla a zažívám sílu Stvořitele v našem životě. 

💗💗💗

Mnoho z Vás mi napsalo, jak jsem úžasná, statečná, obdivuhodná a mnoho dalšího krásného, ale víte já myslím – cítím, že jsem docela obyčejný člověk, který s pokorou a bez reptání prochází školou Boží laskavosti.

Napadá mě závěrem napsat moudrý citát Svaté Hildegardy, který je jako stvořený pro to, jak se nám nyní daří.

„Opravdová láska vidí skrz věci až na jejich konec.“

Nechť jsou Vaše dny plné opravdové lásky.

S láskou,
Radana

P. S.: Tato fotka je tolik oblíbená svíčka Matka Země, která byla jako první zažehnutá v Chrámu – mé nové, budoucí dílně.