Dotek nejkrásnějšího Anděla

Dotek nejkrásnějšího Anděla

Pozoruji plamínek právě zažehnuté svíčky Archanděla Gabriela a vdechuji voňavou sílu bylinkové koupele, ve které právě odpočívám. A najednou, jako kdyby se časová smyčka stočila o pár let zpátky a já byla na stejném místě naší koupelny. Ta se tehdy proměnila v překrásnou porodní svatyni, ve které jsem přivítala našeho zdravého syna.

Bylo to, dojemné, silné, mystické, hluboké a já nyní v tichosti s pohledem do plamínku děkuji za to, že to tak smělo být. Uvědomuji si, že možná proto, co se stalo „předtím“ a po tvářích se mi kutálejí tiché slzy.

Jako by byl vyslyšen můj vnitřní monolog, mám pocit, že se ke mně najednou měkce snáší její Duše. Cítím její letmé doteky, ve kterých je tolik lásky. Lásky mé předčasně narozené holčičky, která se mi vešla do dlaně a byla jako ten nejkrásnější motýl z Nebe a za svůj krátký život mi přinesla tolik obdarování, že z něj žiju dodnes.

V jemně ševelícím svitu svíčky hravě tančí, hovoří ke mně milujícím jazykem, který znají jen děti z druhého břehu, když mluví ke svým maminkám a já cítím její něžné Světlo rozprostírajíc se celým prostorem, jako hedvábný dech.

Vnímám bezpodmínečnou lásku od Duše mé holčičky a to mě velmi intenzivně plní nádherným citem, kterým přetékám. Uvědomuji si, že přes všechnu těžkou bolest a krutost, kterou jsem onehdy prošla, mám velké štěstí, že jsem to celé prožila právě tak, jak jsem to prožila. Pro sebe sama, pro ni, mého muže, celou naši rodinu ale i pro všechny další lidi, které z mého příběhu čerpají.

Hlavou mi proplouvá myšlenka, že až nyní jsem si plně vědoma své tehdejší odvahy, síly a neskutečné moci a najednou se mnou rozlévá nesmírná pokora za to, že to tak smělo být.

Myslím na mnoho dalších žen, které neměly možnost prožít ztrátu svého miminka, protože je to tolik tabuizované téma o kterém se „přece nemluví“ a ony přidušené vlastní bolestí, kterou nikdy nepřožily jdou svými životy v jejím stínu. Myslím na to, jak neuvěřitelné množství žen se mnou sdílelo, že můj příběh je zpětně po mnoha letech, nebo dokonce desítkách let vedl ke zpětnému prožití ztráty miminka a ulevujícímu zotavení ve kterém došly k pokojnému smíření, jež rozpustilo všechny bolestné emoce, které je skrytě provázely a tak oddělovaly od mnoha darů, které k nim přes krusty utrpení nemohly proudit.

Jako kdybych všechny Ženy celé planety v těchto chvílích objímala svým srdcem, které je jako nekončící chrám porozumění, ve kterém vepsán můj příběh hovoří jazykem, kterému všechny rozumíme a nacházíme v něm přasahující Sílu Života, pro kterou nejsou slova.

Odkudsi z hlubin Země se nesou prajazyčné modlitby, které se hladivě rozpíjejí jako nekončící tóny vibrací mým tělem a já cítím velkolepou přítomnost Velké Matky a Její prastaré Pravdy o tom, že svět je uzdravován skrze nás – Ženy.

Čas se zastavuje, svět okolo mě mizí a já jen jsem…

Nevím za jak dlouho otevírám oči a zašeptám: „Jasmínko, vidíš, teď někdy už by ti bylo šest let“ a ozve se hlasité a veselé výskání syna pod okny, který jako by mi místo ní odpovídal. Hledíc do jemného závoje Světla jejích šatiček jí děkuji, že mi – nám vstoupila do života a zaplavuje jej svými polibky lásky z druhého břehu.

Znova zavírám oči a nechávám na sebe proudit to nejsladší obdarování její čisté přítomnosti s vědomím, že za to veselé výskání za okny, vděčím svému milovanému synovi. Maxík je bezesporu právě tak jemný a okouzlující, protože Jasmínka prošla cestou zrození před ním a vtiskla mu na ni dotek sebe samé. Darovala ze sebe to nejkrásnější, co mohla právě jemu – svému bráškovi – jako své požehnání na jeho vlastní cestu.

Jsem si vědoma toho, že nebýt jí, nebyl by ani on a že za pár měsíců bude šest let právě jemu. Z mých hlubin jakoby se nesla holubice míru a já pociťuji hluboký vděk k Životu za to, jak tento příběh napsal.

V příjemném pohroužení opouštím vanu a zatímco ještě stále vstřebávám sílu bylinek, které se bezesporu v neviditelné tichosti podílely na celém čarokrásném ději, cítím, že to nejdůležitější, co nyní mám udělat, je jít na místo odpočinku Jasmínky.

Vnímaje dotek toho nejkrásnějšího Anděla, který se stal součástí naší rodiny, mířím na místo, kam jsme naši holčičku dali do Země. Dívám se, jak se tam vlní rozkvetlé sedmikrásky, které svojí noblesou vyjadřují  výjimečnost její duše a cítím heboučké zachvívání, jako kdyby mě hladila něžná křídla věčné lásky. A posílám Bohu své upřímné děkuji, za to Vše…