Tak zase s radostí běhám s balíčky, na které se usmívám a mám dojem, jako kdyby Nebem projížděla zlatá sluneční loď, která je obestírá svými paprsky požehnání a já už zase prožívám, jak je do nich vkládáno mnohem více, než lze spatřit zrakem.
S naloženým autem se rozjíždím, když se z rozhlasu ozve zpráva o tom, že za dvě minuty budou všechna evropská rádia hrát píseň Johna Lennona za mír (Dejte míru šanci).
Cítím velkou sílu tohoto záměru, čistou lidskost, která v nás zas a znovu ožívá právě v momentech, kdy se v nás probouzí soucit s dalšími bytostmi.
Za prvních tónů písně, kterou prožívám mnohem hlouběji, než kdy jindy se vracím po časové smyčce o pár dnů zpět.
♥♥♥
Sedím s mými dětmi u snídaně v hotelu v Egyptě, doprožívám okamžiky předešlého dne, kdy se mé nohy dotkly místa, kde se zastavil čas a já vdechovala písně prastarých obřadů přelévající se do přítomnosti a stále zachovaných ceremonií posvátného místa, kam mě sám písek (doslova) zavál…
Mezitím utírám rozlitý džus, běžím s Maxíkem pro další porci melounu a jen tak obyčejně jsem. Vracím se ke stolu, míchám skoro už vychladlý, dnes už asi pátý čaj (miluji čaje a kdekoliv mě znají, nosí mi rovnou dva najednou) pozoruji mumraj okolo i slastně přivřená víčka syna.
Uvědomuji si, jak jsem potřebovala jen takhle být a jsem ráda, že jsem si zase dovolila (ale to už víte, že průběžně dělám stále) být odpojená od veškerého dění vně a ponořená v sobě.
Mé oči se najednou stočí ke stolku, kde sedí dvě ženy, jedna z nich v ruce drží telefon a velmi pláče, druhá ji konejší.
Zúčastněně na ně chvíli hledím a říkám o nich dospělé dceři.
Mamko, na Ukrajině začala válka, ty ženy jsou odtamtud…nemám tušení, co se v těchto dnech děje mimo můj vnitřní svět a po prvotním šoku mnou ta slova mnou mrazivě projedou a oči se mi naplní slzami. Velmi cítím s tou neznámou ženou a prožívám, jak si jsou v tento moment naše srdce blízko.
Během dne mi mé myšlenky tu a tam ulétnou k Ukrajině a já si uvědomuji, že je to opět o tom, zda se necháme strhnout strachem, vztekem, nenávistí, emocemi a tím vstoupíme do temné propasti.
Po Covidu pouze přichází další nástroj, jak oslabit naše Světlo.
♥♥♥
Jsem ve vnitřním pokoji a uvědomuji si, jak je důležité, abychom v sobě měli aktivovaný mír, nehledě na to, co se děje vně.
♥♥♥
Průběžně mnou procházejí vlny víry, naděje, důvěry a mám dojem, že jimi objímám celou naši planetu a uvědomuji si, že když každý sám za sebe bude kultivovat tyto kvality a nenechá se strhnout k opaku, tak námi přirozeně sílí Božské vibrace, které jsou vše mocné. Tím pomůžeme mnohem více, než si umíme představit.
♥♥♥
Naše osobní pole, to, co je naší součástí, hovoří mnohem větší sílou, než si v běžném dni uvědomujeme. Dosahuje do rozprostřených energetických vláken osudu jednotlivce i celku, do něhož se vlévá a významně ovlivňuje další dění.
♥♥♥
Je třeba pečovat o své Světlo, nechat jej zářit a nenechat se zmást klamem, který vyvíjí tlak toužící nás strhnout do svého područí.
♥♥♥
Trochu mnou projde záchvěv, že bych přeci jen mohla mrknout na internet, co se vlastně děje. Ale neudělám to a nedělám to ani nyní, vnímajíc, jak je důležité i svoji sebemenší pozornost dávat vědomě tam, co chceme posilovat.
Odpoledne mi přichází krásná zpráva o tom, jestli ještě žiju (když se několik dnů nehlásím) s uvědoměním o tom, jak je Život vlastně křehký a je třeba jej žít naplno, v radosti, a především jednoduše tak, jak cítíme.
Usmívám se do telefonu a říkám si, ano to je přesně ono, ta situace nám opět připomíná, jak je vše zdánlivé a probouzí v nás mnohá cenná uvědomění, třeba o tom, jak je život křehký.
Jako bych ve větru slyšela tisíce lidských povzdechů celé planety a mezi nimi Andělé foukají duhové bubliny. Prostupují tóny povzdechů a já si uvědomuji, jak zase neúnavně pracují pro lidstvo, aniž si to uvědomujeme.
Tisíce nejzářivějších bublin poletuje, kam dohlédnu a hledá cesty, které tvořeny svitem lidských srdcí protkávající atmosféru. Svitem, jež námi ožívá, když jsme ve vnitřním míru.
Pokládám si otázku o tom, co je s bublinami pro lidi, kteří to tak nemají a jsou ve strachu. Andělé mně odpovídají, že jejich bubliny se nikdy neztratí a jako zářící hvězdy poletují světem a čekají na to, až zazáří, byť slabounký paprsek lidského srdce, který jim stvoří cestu, ať je to kdykoliv. Nikdy není pozdě, jasně, napadá mě a usmívám se.
♥♥♥
Další den při návštěvě přátel v Egyptské rodině, kteří se tak nějak přirozeně stali naší rodinou, se zúčastněně ptají na situaci s Ukrajinou. Opět cítím, nezávisle na jiné kultuře, která je tak moc vzdálená té naší, nádhernou sílu lidskosti, jako by byl sám Bůh přítomen.
A ono tomu tak skutečně je, vždyť právě ve chvílích, kdy jiní lidé prožívají bolestné a šokující okamžiky, se námi rozlévá cit, v němž námi září to nejkrásnější, co nám Bůh do našich srdcí vložil. A my více než kdy jindy, skrze sebe dáváme prostor Jemu v plné velkoleposti.
Otci, jehož nekonečně milující náruč je nám všem bez soudů a hodnocení otevřená v celé své nekončící nádheře, ať jsme z jakéhokoliv konce světa.
Z návštěvy odcházím zachumlaná v tom nejlepším svetru paní domu, protože mi je zima. Všichni se smějí, že v něm vypadám, jako pravá Egyptská žena a že jí asi jsem, protože Evropanům je přeci v místním klimatu zásadně horko. Směju se a přikyvuji, že už na letišti mají bundu jen zaměstnanci a já.
Procházíme nočním mumrajem města, kterým tepe neuvěřitelná energie a já cítím důvěrně známé zavinutí slavnostními vibracemi místa, od kterého jsem coby kamenem dohodil.
S úsměvem tu a tam odpovídám stále se žasnoucí dceři, která nese roční holčičku našich přátel a je na tomto místě, které je bez nadsázky jako z jiné planety, poprvé.
Dcera mi stále něco tu s nadšením, tu němá úžasem ukazuje, mladší dva kluci, kteří tu nejsou prvně, letí kus před námi, jako by byli doma a starší Vojta nahlas přemýšlí o tom, že je super, jaký mají místní děti život, protože je tma a ony si lítají venku. „Mami vidíš, žádný Vojto pojď už domu je večeře, už bude čas jít spát.
Vidíš to jo? Prostě volnost, svoboda, happy život, žádný zákony tu nemají a každý dítě si dělá co chce“ (přála bych vám slyšet jeho specifický tón který všechny velmi pobaví).
A zakončí to tím, že by ho bavilo být egyptských dítětem.
Dojetí, které by se dalo krájet u dcery, ale i u mě na to si asi nejde zvyknout) vyvolávají právě všude běhající děti, které žijí tím nejprostším životem, jaký si my ani neumíme představit, a přesto je v nich přítomné tak čiré štěstí.
Oblévá mě nesmírná láska při pohledu do jejich očí a jak jsou šťastné jen z toho, že jim podáme ruku, když za námi přibíhají a napřaženou rukou nás zdraví.
Na jejich otázku odkud jsme odpovídáme, že z Čech (to nikdo neví kde je) ale při slovech z Evropy na nás užasle hledí a se zatajeným dechem opakují „ wau, z Evropy“ ?
Jako by to byl nekončící okamžik, kdy na nás hledí oči, ve kterých je celý Vesmír ve své vzácné obyčejnosti a velkolepé vlny Boží Lásky nás tiše zavinují a my spojeni vláknem tichého porozumění jen jsme.
Zachumlaná ve svetru trávím večery v blízkosti nekonečného šumění moře, modlím se za svět, a tak docela obyčejně jsem ve svém nitru. Pozoruji duhové bubliny Andělů a říkám si, jak je tato katarze v hvězdném čase v dávno rozehrané hře lidstva o moc pro všechny očistná a posilňující, byť za ní stojí mnoho utrpení.
Noční nebe jako kdyby se naklánělo nad náš svět a já v celém tom nekončícím hvězdném čase zřím něco, čemu nedokážu vdechnout slova (tady se prosím na okamžik zastavte ve čtení a jen ciťte), skrze moje řádky posílám tyto velkolepé doteky do srdcí všem Bytostem na Zemi.
Při psaní těchto řádků se tu a tam podívám na posvátný papyrus, který se ke mně rovněž snesl darem a jehož dalece sahající poselství se mě tak niterně a hluboce dotýká, jako kdyby mě velkolepé vlny Božského Světla líbaly a já celou svojí bytostí cítím sílu modliteb prajazyka, které přicházejí uzdravit svět, o nichž jsem již psala v tomto článku
Jen tak se melodicky přelévají, z jednoho konce světa do druhého, od jednoho člověka k dalšímu a dávají nám tolik milosti, kolik jsme připraveni…
S láskou a mírem v srdci Radana
