Dnes bych se s vámi ráda podělila o to, že jsme odstartovali prázdniny a to docela jinak, než jsem si představovala 😁😁😁 nicméně on ten náš obyčejný příběh nese přesah, který pro své kouzlo zaslouží sdílet. V pondělí jsme se s dcerou domluvily, že se v pátek i s klukama potkáme na jednom skvělém místě, které je moje srdcovka. V pátek jsme to 10x změnily kvůli bouřkám a nakonec jsme se všichni setkali úplně jinde. U aut jsme hlasovali, kdo kam chce jít a zvítězil aquapark – přehlasovali mě.
A teď si představte, že odcházíte s natěšenými dětmi od konečně už zamčených aut (fakt nám to trvalo se domluvit), všichni se těší, obří mraky nad vámi potvrzují, že to je rozumná volba (i když se vám tam vůbec nechce). Říkáte si, že přece nebudete vystavovat sebe a hlavně děti bouřlivému řádění a radši teda půjdete do aquaparku. Ale celou vaší bytostí zní takové rozpoložení, v němž pociťujete, že tahle volba je prostě „mimo“. Koukáte na ty natěšené děti a řeknete si: „No jo, to jim ale nemůžu udělat…“
Ale protože jsem z téhle rádoby „úctyhodné mantry“ už dávno vyrostla ( jistě většina z vás a maminek především se mnou bude souhlasit, že to úplně snadné není) 😀 A dělám to, co cítím srdcem, je s mnou v souladu a tudíž i s Celkem a dalšími účastníky (byť to s nimi zrovna ten okamžik nemusí ladit, ba naopak), tak jsem se najednou zastavila a suše jako tu nejpřirozenější věc na světě říkám: „Já do žádného aquaparku nejdu. FAKT mám pocit, že máme jet na… A už jsem se viděla i s dětmi na krásných místech, a jak to bude prostě sluncem zalité.
Všichni na mě zděšeně pohlédnou (hlavně kluci, doufaje že je to vtip) a nejlepší dcera na světě, aniž by ji to vyzvedlo z míry (jakoby to čekala) řekne: „Tak JO, mami jedeme. Vracíme se zpět k autům, menší lehce protestuje a starší je ve velmi silné opozici (to prostě nechcete) ale znajíc mě se mi podívá do očí a vím, že v nich čte moji pevnost a zakrátko už se smiřuje s tím, že aquapark bude jindy.
Za dalších 20 minut parkujeme v blízkosti trojmezí Čech, Německa a Polska u zatopeného lomu Kristina. Nadšeně vyjíždíme na cyklostezku, pak míříme na první pořádný letní nealko drink, kluci se cákají ve vodě, s dcerou si povídáme. Slunce na hladině nám dopřává nádhernou podívanou a vzduch voní létem, které tu opravdu je. Dívám se do modrých očí dcery a vidím tam démanty krásna, které dnes září o mnoho víc než jindy. Možná je to tím, že je nenalíčená (už mě poučila, že dnes žádné fotky 😁). Uvědomuji si, kolik jsme toho spolu s dcerou prožily (i těžkého) a jak je každý můj moment bez nadsázky oslavou a důvodem se radovat.
Povídám jí o tom a uvědomuji si, že jsem vlastně neustále „sjetá“ vnitřním štěstím tak, že to sotva někomu vysvětlím a vnitřně cítím nejen velkou pokoru, ale i to, že jsem nejšťastnější člověk pod sluncem. Možná je to díky tomu, že jsem sama sebou, že jiskry Božství, které mi byly dány do vínku, nepopírám a nechám je naplno zářit, a ač jsem v očích mnoha divná, tak mi to vůbec nevadí.
Pomalu odcházíme a kluci kupodivu nereptají, že ještě ne, zatímco já mám pocit, že ještě není dnešnímu výletu konec. Jdeme pomalu hezkou cestou, užíváme si tu atmosféru a ani nevím, jak se to seběhne, ale najednou fotím syna s Tomášem Klusem, který nás zve osobně na svůj koncert, který prý za chvíli začíná. Tomáš nám podává ruku se slovy “tak teď už se známe” a jeho příjemná skromnost je něco, co mi je blízké a milé. Do chvíle, než se před námi zjevil jsem neměli ani tušení o tom, že bude nějaký koncert a tak na sebe překvapeně koukáme.
Klukům cestou kupuji kukuřici a pán mi povídá: „Paní, já si vás pamatuji, vy sem jezdíváte už roky, že jo? A to máte štěstí, že zrovna dnes, když je tu Tom a má vystoupení. Je to totiž taková utajená akce, aby sem nepřijelo moc lidí 😁“. Záhy jsme vnořeni do nádherné atmosféry a mnou prostupují tóny hudby, slov, splétající se s nadpozemsky nádherným západem sluncem.
Lidi okolo jsou v úžasně vysokých vibracích radostni, nadšené spontánnosti a celým prostorem se rozprostírá hmatatelné krásno. Vidím v očích všech přítomných Světlo jejich duší a každého člověka obklopuje nepopsatelně nádherná záře, až mě to dojímá. Mám dojem jako bych byla na nějakém obřadu.
Uvědomuji si, že je to obřad Života, který se všemi okolo tvoříme, a do něhož nás dnes Vesmír zavedl… Nádherný obřad Života, který ač je obyčejně pozemský, tak propojuje lidská srdce… Pociťuji energetické pole, v němž se nacházím a vidím jej jako průzračně se vinoucí zářící hvězdu Země, kterou jiskří krása prostého bytí v okamžiku tady a teď…
Klukům cestou domů SVÍTÍ oči a povídají: „Mamko, teď už je to všechno jasný. My šli na koncert, ale nevěděli jsme, že na něj jdeme. Ale Vesmír už to věděl! A takhle to všechno zařídil. No, ještě, že jsi nás tak vyprankovala (výraz mého syna, když něco nevyjde) s tím aquáčem a fakt teda na chloupek všechno slyšíš, co ten Vesmír po tobě chce…to jsou s tebou prostě zážitky, co jiní nemají jen kdyby to lidi všechno věděli“ …
Krajinu pomalu halí tma, my jsme po okraj naplněni a já už poněkolikáté v životě pociťuji, jak moc je důležité nedat se zviklat od vlastních pocitů, nenechat se zmást tím co chtějí druzí, ale umět na té své kocábce bytí plout tak, jak zrovna fouká ten NÁŠ vítr do plachet. Zkrátka tak, jak cítíme, a je jedno zda se to týká úplných obyčejností, jako třeba v tomhle příběhu, anebo velký věcí – ač právě přes ty malé jsme vedeni k velkým…
💗💗💗
Uvědomuji si, jak je důležité nenechat se vmanévrovat směrem KAM necítíme, že jít máme, protože tam narazíme na protivítr Vyšších záměrů, byť se zdá, že okolí do těch našich plachet touží právě fičet opačně a je to mnohdy velmi těžké rozlišit…
Uvědomuji si, že když frčíme směrem, kterým zrovna ten náš vítr nefouká, tak postrádáme energii nejen v ten okamžik, ale dlouhodobě, neboť nás míjí plynoucí esence Vesmíru. Sama sobě děkuji, když se otáčím zpět, že to už umím. A že mi to dalo zabrat! Ne, že ne. Což si jistě každý u trojnásobné a milující maminky umí představit.
💗💗💗
Následující den ve mně ještě stále doznívají všechny ty okamžiky a já mám před očima na nic si nehrající skromnost Tomáše. V přítomném okamžiku rozehrál svou opravdovostí, a mně tak blízkou živelnou radostí a bezprostředním nadšením vlákna Celku, jež jsou tolik potřebnou vibrací tomuto světu… Říkám si: „ten kluk je celý já 😁“.
Úplnou „náhodou“ jsme se na tom místě o dva dny poté a já vnímala stále přítomnou, průzračně se vinoucí zářící hvězdu Země, kterou jiskřila vysokovibrační krása prostého bytí v okamžiku tady a teď…
Její fluidum se tam magicky jako živá a stále přítomná esence dotýká všech bytostí, tvoří silové pole a mnou prochází zření souvislostí o tom, co jsem napsala před pár dny na Facebook – „vstoupili jsme do druhé poloviny roku 2024 a magická jízda začíná…“ a ona opravdu začíná.
Nádherné prázdniny❤️❤️❤️
S láskou Radana
Ps. A víte co, žádné bouřky nebyly! To nás jen temná mračna (v mnoha podobách) v našich životech jen tu a tam zkouší jak jsme ovlivnitelní…