S pískem za nehty vdechuji nekončící, milovanou Zemi, vnímám bezpodmínečnou lásku Sahary i každého přítomného zrnka písku, které ke mně promlouvá. A v tuto posvátnou chvíli ťukám do svého telefonu následující řádky.
Pociťuji, jak moc jsem vítána a nejvroucněji milována tajemnou krajinou, ve které se oblaka písečného prachu vzdouvají v posvátném tanci. Užívám si slastné momenty, ve kterých naplno vdechuji horký vzduch a spolu s ním pestré fluidum vůní, energií a barev pouště.
Jako bych se vracela domů, tolikrát jsem tu už byla… a současně je to vždy, jako kdyby to bylo poprvé. Jako malé, šťastné dítě běžím do místa, kde se Země radostně vlní, do místa, z něhož rozpíná své magické objetí. Padám jí do náručí a současně objímám celý svět… Je to jako obřad požehnání, který nemá konce.
Miluji to tu!
Pouto hluboké, vzájemné lásky je jako nejkrásnější šperk, jenž přetéká září právě tak jako nekonečné duny písku, a doslova mnou prostupuje. Rozpíjím se blahem a skrze celou svoji bytost cítím, jak každičké zrníčko písku rozechvívá své prastaré vibrace a hovoří magickou řečí Sahary. Řečí, ve které se slévají paměti dávných obřadů a medicíny Světla. Moudrostí vtělených Mistrů, Proroků a Poslů Světla, které se kdy přelilo polem Země. Ať už v této, či v mnoha jiných, dávných epochách.
Vědění dávných civilizací vplouvají do přítomnosti, aby se proťaly s tóny chrámového zpěvu, v němž sestupují zářící kódy Světla pro naši Novou Zemi, aby pak společně povstaly v přenádherném ornamentu.
Je mi dovoleno vidět v mnoha, v nekonečně mnoha vrstvách. Zřím alabastrový chrám, jehož portály se dotýkají samotného Nebe a mnoha rovin jeho jemných říší, do nichž zasahují vznešené sloupy. Jeho zdi prostupují hlubokými vrstvami Země a rozpínají se na všechny světové strany, jakoby toužily vydat vše, co kdy vstřebaly.
Země se mění v horkou, hustou, měkce se táhnoucí kapalinu, jež tvoří silně ukotvující prostor až do samotného zemského těžiště, a září Novou proměnou. Jako kdyby se Země právě narodila. Slyším její nesmírně hluboký a ryzí nádech, ve kterém zní krása Nového života.
Po staletí se mísící historie lidstva a Velké Mámy se svěže vlní a uvolňuje jasně zářící odlesky plné Čistého Světla, a já si uvědomuji, že jsem svědkem jejího znovuzrození.
Slyším okázalé Posvátné vysokofrekvenční tóny, do nichž se planeta přerodila.
Medicína Světla Mistrů uzavírá pozemské pláště a já, naslouchaje tónům nesdělitelné krásy, pociťuji, že celé toto dění se pojí v Jediné síle Světla, pro kterou nemám slov…
Záhy se ke mně přibližují zahalené, elegantní ženy, jejichž boky se vlní v sametovém tanci, hrdé oči se na mě smějí a za moment cítím jejich doteky na svých rukách. Vím, že to zde není zvykem. Chovají se ke mně, jako bych byla jejich sestra, a nesmírně mnoho to pro mě znamená.
Jsem tak moc vděčná a nemůžu vůbec uvěřit, že tu jsem! A tentokrát v tak důležité misi, o které jsem v okamžicích, kdy se má cesta spřádala, neměla ani ponětí!
Stojím na Zlaté Zemi a ještě teď cítím, jak jsem se před pár okamžiky tiskla k drobným zádíčkům mého nejmladšího, osmiletého syna Maxíka, který mě sem poprvé sám vezl na čtyřkolce. S velkou vážností se chopil svého úkolu, šťastný, že už konečně povyrostl, aby se mohl zhostit této úlohy jako jeho starší bratr. Byl jako galantní rytíř, který jel s pořádným drajvem, ale současně i opatrně, vědom si toho, že jízda v poušti má svá pravidla, však už se po ní něco najezdil…
Maxík mi každým okamžikem svého života připomíná, jak je každá jeho buňka prolnutá s Božstvím v jeho ryzí podobě, s neutlumeným, zářícím kódem Světla. Jak prožitky, které byly tak požehnané v jeho prenatálním životě, mezi sebou tkají synchronické vazby zářících vláken v nejčistší a ryzí formě dodnes…
Vtahuje mě do sebe minulost a prožívám obrovskou Sílu Života. Tutéž sílu, před kterou jsem tehdy poklekla a s velikou důvěrou následovala hebké, a přesto nekompromisní vedení, od kterého jsem neucukla ani o milimetr.
Bylo syrové a nespoutané, divoce žhnoucí i chladně vycentrované, proměnlivé a nepřekonatelně hluboké, dalo mi plně prožít, co znamená stav požehnání.
Ponořená v Posvátných dějích jsem byla daleko, předaleko vzdálena celému rušnému světu i všem procedurám, které se dnes staly v těhotenství normou. Svoji energii jsem soustředila do sebe a díky tomu se mi víc a hlouběji otevíralo magické bohatství, které odhalovalo, co se doopravdy děje, když v ženě roste Život. Pochopila jsem, jak je naše západní přesvědčení vzdálené Životu a absolutně mimo.
Po všechny ty dny jsem každý moment pociťovala nesmírnou pokoru až k okamžiku, kdy se můj pětikilový syn narodil doma do mé náruče. Ač tak veliký, zrodil se úplně lehce. Jeho příchod na svět provázely zářící vlny rudého požehnání a něha Velké Mámy vytvořila neviditelné dlaně lásky, které jej jemně přenesly přes lávku obou světů.
Pocítila jsem přítomnost celého Vesmíru, jehož mystické síly mě v jeden jediný moment objaly a v sršícím gejzíru oslnivých jisker jsem splynula se samotnou podstatou Života. V Posvátném obřadu, který je slovy nepřenosný. Světlo této Boží esence se poté rozhovořilo na stránkách knihy Placentový rituál a já se do něj během provázení lidí tímto rituálem ve velkém vděku zas a znovu nořím.
Pokaždé je to jiné, protože Portál Zrození každého člověka je jedinečný. Vždy, když Duše přichází na svět, je to posvátné, nádherné a pokaždé znovu, s každým dalším člověkem, prožívám vlnu nejhlubší Lásky, pokory a vděčnosti, jakou cítí matka ke svému právě narozenému dítěti…
A právě teď se znovu dotýkám těla Země – právě jako tehdy, když jsem svého syna přiváděla na svět. Nechávám skrze sebe protékat vlny Kosmické lásky, ve které Duše přicházejí na svět, a já se s nimi smím do těchto frekvencí navracet a brát s sebou i další…
V šumění slov prastarých světů, jež otevírají cesty zrození, procházím s lidmi až k počátku jejich bytí, do esencí, s nimiž každý z nás na svět přicházel, a přesto je narozením ztratil.
Je to pro mě víc než práce, víc než poslání… každý z těchto lidí je pro mě v tu chvíli jako další mé dítě, které vroucně miluji.
Rozumově netuším, proč právě nyní – na Sahaře, která nezná shovívavost, je upřímná, spravedlivá, divoká, bohatá i obyčejně prostá… píšu tyto řádky, ale přesto vím, že jimi předávám důležité poselství.
Vdechuji ryzí esence právě narozeného Života, které si mě okamžitě podmaňují. Rozpíná se mnou obrovská síla celého Vesmíru a současně cítím nesmírně silný tlak v celém těle, právě jako v posledních okamžicích před narozením syna, kdy jsem nedělala vůbec nic, a přesto jsem měla dojem, že exploduji. Jako kdybych byla živoucí bránou do světa… cítila jsem, jak se skrze mě odhalovaly nejniternější Pravdy, kterých jsem se upřímně dotýkala. Byly pro mě jako extáze, jejíž čistý svit mi dovolil probudit hlubokou, instinktivní sílu Přírody, díky níž jsem skrze sebe mohla přivést na svět Život tak požehnaně. Až posléze jsem si uvědomila, že tato síla nezná vlídnost a v syrové pravdě v nitru ženy rozmetá a zviditelní vše, co brání Božskému zrození Života. Není automatické, že se tak smí stát, ale není to ani jen pro vyvolené. Je za tím hluboká niterná příprava, která vede do ženské síly, pokory, k upřímné skromnosti, ale i ochotě se nechat usměrnit.
Rodí se Nová Země. Tady, teď, právě v těchto okamžicích.
Celé mé tělo zevnitř žhne, přestože horko dávno ustalo. Zvedám oči plné vděčnosti k zapadajícímu slunci, které proměňuje krajinu, a pozoruji, jak se s ní jeho paprsky loučí posledními polibky předtím, než přijde chlad…
S telefonem v ruce popocházím do beduínského stanu, kam za mnou na chvíli přibíhají oba kluci, září spokojeností a záhy utíkají ven za velbloudy, k nekonečné poušti. Slyším jejich rozverné výskání, z něhož je jasné, že komunikují s malým místním chlapečkem a dalšími lidmi. Uvědomuji si, že společně vítají Novou Zemi.
Hluboké propojení je přímo hmatatelné.
Všechny skutky lidstva se uvolnily do oblaků zářících vln Světelné medicíny, která hebce rozvazuje uzly bolestí národů i jedinců.
Pociťuji, jak Královským diářem, svící pro Královský rok 2025, svící Princezna Sebelásky, Adventní svící a svící Solární bouře (která se zhmotnila v předzvěsti tohoto procesu) protéká obrovská milost pro lidstvo.
aa 
a 
a 
Tyto svíce i diář jsou zasvěceny Boží misi na Zemi. Skrze ně jsem vstoupila do hloubky poznání, do kterého mě dávno předtím zasvětil syn svým narozením.
Podávám malému černouškovi jablko, které jsem vytáhla z batohu, hledím do jeho šťastných očí a užívám si, jak se do něj radostně zakousl. Uvědomuji si, že je to pro něj poklad. V nekonečném pohledu našich očí cítím Lásku, která přesahuje celý svět, dojímá mě i plní štěstím.
Svým pohledem mě vtáhl do meditace a já si někde v hloubce sebe uvědomuji, že předmluvu pro Královský diář a všechny řádky ke svícím, které jsem před pár dny napsala pod čarokrásnými Hvězdami, vidím v jeho očích jako odlesk nejhlubšího ticha, do nějž jsem spolu s ním bez hnutí ponořena.
Úsvitem mého vědomí prochází čiré Světlo, jsem nesmírně dojatá i vděčně blažená a uvědomuji si, jak se skrze naše oči nemísíme jen my, ale také naše země i nová planeta. Tak jiné a odlišné. Přesto stejné.
Tentýž magický tep vyvěrající z jednoho jediného srdce, rozpínající se skrze všechny póry Země, tep, který udává rytmus tvořivé síle Života, již se bláhově jako lidstvo snažíme podmanit.
Moc bezpodmínečné lásky proudí napříč kontinenty a rozlévá své štědré dary. To všechno je hodno našeho zvědomění, úcty a naší spolupráce.
Zřím otevírající se Světelné brány, o nichž jsem zpočátku tohoto roku byla vedena hovořit na online meditaci a jejichž vibrace se tehdy hmatatelně prolnuly vědomím a prožitky přítomných lidí. Uvědomuji si, že jsem opět byla o velký kus napřed, jak už to ve svém bytí mívám…
Nádherné vůně Posvátné dračí Země, písně jejich Světelné medicíny, zvučné, hojivé mantry, uzdravující svět, se noblesně a s velkou sílou kotví na Zemi v nádherné ceremonii svící Princezna Sebelásky a Královna prosperity.
Cítím úlevu. Jako lidstvo máme to nejhorší za sebou a mě se dotýká půvab znovuzrozeného Světla na Zemi, které bylo vzkříšeno pokornou prací tisíců lidí. Toto Světlo se stalo nosnou energií pro sestup vibrací Galaktických bytostí, které se na tento okamžik celá staletí připravovaly.
Jako tiché krůpěje rosy se mnou propisují Posvátné frekvence a já je v němém úžasu doušek po doušku celou svojí bytostí vstřebávám, jako nesmírnou, velkou vzácnost. Stovky obřadů v průběhu let, činy nejen spirituální, ale především prachobyčejně pozemské, ale i má práce v tuto chvíli dostávají jiný rozměr…
Zřím, v mnoha vrstvách, jak VELMI je pro každého z nás důležité žít v souladu se svojí vnitřní Pravdou a Poznáním. Každý náš čin se nesmazatelně propisuje do historie Země a Duše Vesmíru, kde bude zapsán pro naše další osudy.
Truhlice Světla mě tento rok zcela nepředvídatelně a ve velké milosti vedly k naplnění tolika Záměrů… a zatímco cítím písek za nehty i v očích, uvnitř mě je více než vděk.
V tuto chvíli myslím i na vás – moji milovaní, moje Světelná rodino.
Šeptám vám požehnání magických sil, které mě obklopují, a znovu poklekám…na moji Zemi zaslíbenou, která je pro mě klenotem, jež zdobí mé srdce láskou, jež nemá hranic…
Mé rty se roztahují do úsměvu, když si uvědomím, že tato Světelná cesta původně nebyla mým plánem. Přesto, když jsem pocítila vedení svých průvodců, kteří tkají osnovy našich cest a doteky Božího vedení, jemuž jsem plně odevzdána, bez zaváhání jsem se rozhodla. V té době jsem ještě vůbec neměla ponětí, že budu tvořit Diář pro rok 2025, a už vůbec by mě nenapadlo, že právě pro jeho cenný obsah pojedu takový kus světa…Nenapadlo by mě, že právě zde napíšu Poselství pro Královskou svíci… Nenapadlo by mě, že zde projdou obřadem zasvěcení všechny svíce, které jsem tento rok vytvořila…
Cítím energetizující Boží elixír, který se mnou rozpíná, a okolo mě víří zrnka písku, plameny svící i listy Královského diáře. Cítím dlaně Stvořitele, které mě vedou. Posvátné kalichy leknínů uvolnily své poselství a Světelná síť Nové Země spojila skrze své srdce tou nejčistší láskou dva světy, tak odlišné, a přesto stejné.
Okolo mě je skořápka Božího ticha, zářící průzračným Světlem, v němž se splétají vibrace mnoha dimenzí, sfér… přicházející od zástupů strážců jemných světů, které se právě otevřely.
Plně vdechuji posvátné ornamenty Nového věku, zatímco se svými syny prožívám radostnou i dobrodružnou jízdu na čtyřkolkách, poprvé v absolutní temnotě Sahary.
Do nechráněných očí, na které jsem nemohla nasadit tmavé brýle (protože bych neviděla už vůbec nic) mi padá pouštní prach, a přesto to není nepříjemné.
***
Poslední den se nořím do moře, ve kterém až po krk jen tiše stojím a šeptám slova díků za vše…
Za to, že jsem zde znovu mohla být. Že ještě stále dýchám tento slastný vzduch…
Cítím laskající doteky větru i melodické pohyby vody a každá moje buňka jako hladové dítě pije pro mě tolik vzácné esence této země.
Stojím tam bez hnutí dlouho, předlouho a jen pravidelný pohyb vln se mnou jemně kývá. Je to slastně nekončící a čas se rozpouští v Božím nektaru.
Záhy se mě dotýká mocná síla, bez zaváhání se otáčím k břehu a vím, že čas je naplněn.
Zatímco na tvářích cítím horký vzduch Sahary a tisíce zrnek písku, po tváři mi stéká slza – vím, že opět musím odjet. Jsem šťastná a hluboce pohroužená do vděčnosti, že jsem zde mohla být a v jak velkém naplnění se smím vrátit zpátky.
Těším se do své milované dílny, na svíčky, balíčky, na vás všechny… až to vše… vložím do hmotné podoby. Tisíce zrnek požehnání na mých tvářích mě hladí a já vím, že touží ožít v mé milované vlasti České. Nejen mezi lidmi, ale především v krajině, kterou miluji.
Po mnoho týdnů po návratu jsem vedena na různá místa a doslova Posvátné poutě, kde se naše země prolíná s jemnohmotnými světy. Na místa, kde portály Lásky – všem lidským přesvědčením navzdory – mezi sebou tvoří ochranné symboly Síly, rozprostírající se celou Zemí.
Ve dnech, kdy jsem takto neviditelně pracovala, se nad světem rozzářila kometa, možná jako právě ta Hvězda Betlémská, jako symbol zrození – tentokrát zrození Nové Země.
