Chumláme se s dětmi v posteli a doznívají v nás okamžiky krásného, každoročního setkání, který nám pomyslně odstartuje vánoční čas. Jako každoročně jsme si vychutnali hubník, štrůdl, zaposlouchali se do koled, odlili olovo a užili dalších, mnoho nádherných okamžiků, o nichž si právě vypravíme, a já prožívám naprosté štěstí s mými milovanými.
Vzpomínám na dobu, kdy byla takhle malá dnes už pětadvacetiletá dcera Klaudie, a vyprávím malým nezbedníkům, že i s ní jsem chodívala podobným způsobem vítat ten kouzelný vánoční čas a mé vzpomínky mě zavedou do okamžiku, kdy jsem s Klaudinkou ručně šila látkové panenky pro Unicef.
Kluci zvědavě poslouchají, pokládají mi otázky, cože to vlastně Unicef je, proč jsme šily panenky a co se s nimi stalo a má slova rozkutálejí nejen do těch okamžiků, ale i mnohem dál a já jim vysvětluji, že posláním těchto panenek bylo pomoci dětem na druhém konci světa.
Kluci soustředěně poslouchají, já jsem dojatá z jejich zájmu, otázek, postřehů a obrovského soucitu.
„Mamko a to je smutné, že třeba tyhle děti nemají maminku a nemohou se k ní takhle choulit, jako my anebo jsou tak chudé, že vůbec neznají pizzu a plno dalšího jídla, které my máme a přitom nám to připadá úplně normální a obyčejné.“
💗💗💗
Vzájemně se doplňují a rozmlouvají spolu z roviny, která mě bere za srdce a dává mi pocítit jejich hluboký cit. Pozoruji, jak jejich srdce přetékají sounáležitostí, která tiše mezi právě padajícími vločkami hladí svět…
💗💗💗
A napadá mě, že se spolu mrkneme z telefonu, jestli ještě panenky Unicef existují, během chvíle zjišťujeme, že ano a během pár dalších i to, že je možné pro potřebné nakoupit mnoho verzí urgentní pomoci.
Mrazí mě, když listuji nabídkou dárky pro život, ať už je to mléko pro podvyživené, teplá večeře pro rodinu, nebo různé balíčky záchrany… „Bože, v jakém blahobytu my žijeme a jak málo si z toho během dnů mnohdy zvědomujeme, napadá mě…“ a tady se řeší balíčky pro přežití a záchranu lidských životů.
Záhy se náš rozhovor přelévá ve večerní rituál Vděčnosti, ve kterém právě myslíme na tuto část světa. Děti pozvolně, objímajíce mě každý z jedné strany usínají, já tiše děkuji tak, jako obvykle každý večer. A možná se budete divit, ale jsou to opravdu slova prostých díků za úplně obyčejné věci mého života. Ale třeba i za Vás, Vaši přízeň a všechny ty plamínky, které z mé dílny putují. Tedy žádné vznešené modlitby, ale opravdová a tak nádherná vděčnost, která nejde říct, ale musí se cítit.
Po chvíli vyskakuji z postele, naděluji dětem do připravených ponožek za oknem nadílku od Svaté Barbory a během chvíle spokojeně usínám.
Následující den myslím na to, že i když jsem sama spolu s dcerou žila ve velké skromnosti a vlastně mnohdy na hranici chudoby a přežití, tak jsme se pořád nějak protloukaly.
Myslím na nás, jak těžké časy to byly a jak blízko jsem měla k lidem, kteří na tom byli ještě hůř. Vzpomínám, jak jsem byla plna víry a oddanosti k Bohu a svoji cestou šla nejen ve velké pokoře a napojení na Zemi, ale i s obrovskou nadějí ve Vesmírné zázraky.
Dívám se zpět a vidím samu sebe, jak jsem dospěla a přesto, že je to už dvacet let, tak vidím, v jak mocném fluidu hluboké víry jsem byla. Tak moc neskutečně vycentrované, zralé, až se zpětně divím, kde se to ve mně bralo…
Hledím na rozkvétající bytost, která ze sebe toužila darovat světu to nejkrásnější a současně nesla takovou tajemnou esenci toho, že dávat se musí tak akorát a nezaměňovat to s touhou zachraňovat. A toho se držím ve všech oblastech mého života.
Koukám na tu nit mé cesty a mám dojem, že právě stojím v bráně, ve které nade mnou zní andělské zvony (a tím rozhodně nechci říct, že jsem dokonalá a čistá bytost, naopak někdy jsem pořádná vichřice, že lítá všechno okolo mě 😁), a přesto je slyším, cítím, že jsou pro mě… Po tváři mi steče slza, usmívám se a děkuji.
Za oponou času vidím, jak jsme s dcerkou nosily obnošené oblečení, lidé nás litovali (je pravda, že jsme neměly mnohé z toho, co bylo běžné) a přesto jsem se cítila jako nesmírně bohatý člověk. Nyní si uvědomuji, že jsem vlastně v nuzných podmínkách žila ve vnitřním bohatství, které rozzářilo mnoho Božských klenotů na mé cestě.
A já tím bohatstvím rozzařovala cestu nejen sobě, ale v rámci svých možností i druhým a to v celé paletě rozmanitých způsobů. Vždy však tak, abych se prvně měla sama pro sebe a až poté v rovnováze pro druhé.
💗💗💗
Další večer si s dětmi vyprávíme o prožitém dni a starší syn zavede řeč k Unicef. Prohlížíme si, co nabízejí, a domlouváme se, co jim pořídíme.
Mladší Maxík navrhuje jednoznačně kozičku pro chov a mléko, protože to těm lidem vydrží na dlouho. Starší syn teplou večeři pro pět rodin, deku a tužky pro děti do školy. Mladší by ještě rád pořídil soupravu pro záchranu životů.
„Mamko představ si, já asi vždycky když budu už odteď jíst, tak si na ně vzpomenu, že prostě třeba teď někdo na druhém konci světa pije mléko z kozičky od nás. Že jsme prostě někomu poslali radost a pocit, že svět je dobré místo, lidé si pomáhají a všechno dopadne dobře…“
💗💗💗
A i Ježíšek od nás každoročně lítá, aniž kluci tuší na mnoho potřebných míst a mně hlavou právě víří myšlenky, jak jen já to všechno letos udělám (když mě to tak samo zavedlo na stránky Unicef), tak vím, že tohle prostě udělám. A chci Vám všem povědět, že DÍKY VÁM to udělám.
Třetí večer dostávají kluci rozpočet na Unicef, otevřu jim jejich stránku v počítači a mohou sami nakupovat.
Jsem ticho, nezasahuji, pozoruji. Jsem dojatá a hřeje mě teplo v srdci. Možná je to láska, sounáležitost, empatie, cit, porozumění… A je vlastně úplně jedno co to je, protože mnohem důležitější je, že třeba někdo pocítí teplé mléko v břiše a slovy mého syna to, že svět je dobré místo, kde si lidé pomáhají.
Víte, původně jsem Vám chtěla napsat řádky o Vánocích, nebo Slunovratu, který bude opravdu mimořádný (ale třeba se mi to ještě podaří), ale zkrátka tyto řádky ožily z rytmu našich srdcí úplně neplánovaně a samy od sebe…
Když před zveřejněním po sobě čtu tyto řádky, tak si říkám, že se vlastně začaly psát už před lety srdcem mé dcery Klaudinky (která si od dob tvoření panenek tajně přeje adoptovat chudé dítě) a na tento příběh navázali nyní moji kluci.
Je to jako když kapka Světla rozzáří tůňku dobra, do níž pak sestupují další a další… A já pociťuji mimořádnou krásu i nekončící štěstí být součástí tohoto příběhu, ve kterém svítí dobro z nitra mých dětí… 💗.
S láskou děkuji, Radana
