Před koncem školního roku vezu své milované chlapce ze školy, povídají mi, jaký měli den, a starší syn mi rozjařeně vypráví, jaká dobrodružství prožil se spolužáky na dvoudenním výletu. Mezi jejich dětskými hlásky současně slyším z hlubin Země volání, že se mám vypravit sama ven do přírody – k posvátné lípě. Ke stromu, se kterým jsem spojena a u kterého jsem provedla meditacemi už mnoho žen.
Hlas Země nezaměnitelně poznám již mnoho let – však z jejích rtů jsem přijímala poselství pro tuto nadčasovou knihu, která stojí za proměnou tolika životů jednotlivců i celých rodin.
Pod stahujícími se černými mračny vynášíme tašky, batohy, spacák, nákupy a já zapojuji děti, aby si své věci vyndávaly, třídily a uklízely. Zkrátka je vedu k tomu, že se samo nic neudělá a je třeba přiložit ruku k dílu. Zanedlouho máme hotovo, kluci odbíhají s kamarádem na dvorek, já zapínám pračku, nakouknu do garáže, kde leží manžel pod autem, a říkám, že jdu na chvíli ven.
Během chvíle už svižným krokem peláším tak, jak jsem byla – v lehounkých letních šatech a sandálech, a říkám si, že to bude tak tak, abych nezmokla, ale jestli… tak aťsi zmoknu.
Nade mnou se klenou těžké temné mraky, jako kdyby chtěly ve své mohutnosti stavět palác mezi Zemí a Nebem, okolo mě hučí stále zesilující vítr a z mých úst se najednou samy, nahlas a docela přirozeně nesou slova.
Promlouvám k Životu. Mluvím o svém absolutním odevzdání celému ději tady a teď i mnohem dál. Protékají mnou neuvěřitelné gejzíry energie a slov, aniž bych o nich přemýšlela – tak se to prostě děje, rodí se to v mém srdci a prýští mými rty.
Cítím, jak mi rytmus Všeho naslouchá, rozumí a návaly větru okolo mě rozpínají svoji neviditelnou pelerínu, ve které je přítomná neuvěřitelná Moc.
Pociťuji Sílu sebe sama, svého Vyššího Já i nesdělitelnou Moc, která skrze mě koná a které jsem celý svůj Život oddaná (byť je někdy sakra těžké moudře načíst, co po mně žádá).
Teplé, magické proudy Života mnou pulsují stejně divoce jako vítr okolo mě. Cítím nekonečnou hloubku Moci, která mi mnohokrát dala pocítit, že je nepřekonatelná. Téže Moci, které jsem se poddala, když jsem sama do svých rukou porodila syna a jen jsem ji s důvěrou nechala pracovat.
Je to Moc, která řídí veškerý děj našich Životů. A přestože si někdy bláhově myslíme, že víme lépe, co máme dělat a jak to má být, tak ve správné okamžiky nám ukazuje svoji nekonečnou velkolepost. Připomíná nám, že ji nelze řídit, nýbrž jen následovat.
Ve větrném běsnění okolo sebe prožívám tuto sílu v sobě.
Jsem jí naprosto oddaná, protože vím, že ví.
Je mi vlastně úplně jedno, co a jak bude (nyní i výhledově), protože v sobě prožívám hmatatelnou Boží velkolepost, která každému z nás byla darována na pozemskou cestu a nyní mnou sálá jako tisíce Sluncí.
Připomínám si a cítím, že to mám připomenout všem dalším, že to je právě to nejvíc, co každý z nás má.
Sebe sama a Boží sílu v sobě, která naše kroky a činy naplňuje radostnou lehkostí i plodnou energií Života – tutéž esenci, ze které naprosto jednoduše povstává vše v celé přírodě.
Není třeba o ničem složitě přemýšlet, a přesto se děje. V takovém tempu, které udává sám Život.
Žádná květina nepřemýšlí, jestli roste dost rychle a správně, jestli je dost dobrá, voňavá, barevná, velkolepá. Ona prostě JE.
Je BOŽSKÁ.
Rozhlížím se po vlnící se louce, a jako kdyby mě rozmanité květy slyšely, v jásavém souhlasu kývají. Plní mě velká úcta k Božímu dílu, které okolo sebe vidím.
Každá květina je jedinečná a dokonalá právě tak, jak je stvořena. A každý člověk je právě tak jedinečný a dokonalý. A je úplně jedno, že nejde svým životem v nějakém módu „co by se mělo“, jestli je pro jedny moc, pro druhé málo, protože to nejvíc, co můžeme světu dát, je žít ve vlastní nespoutanosti právě tak, jako živly, které mě v tuto chvíli obklopují.
Rozcuchaná víc než kdy jindy otevírám náruč a rozbíhám se po zvlněném poli. Cítím nádherný tep Života, všudypřítomnou sílu Božství, která nás stvořila, která pulsuje naší krví a rozpíná se okolo nás.
Na její vlně se vezeme (nebo naopak proti jejímu proudu jdeme) a ona, tiše milující, vyčkává na moment, kdy jí vběhneme do náruče a řekneme: „Tady jsem a tady mě máš! Dělej si se mnou, co chceš, jsem tu pro tebe a není nic víc, co ve svém bytí mám na práci než to, abych tě následovala a naplnila svůj Boží záměr, pro který jsem stvořena!“
Jako kdyby tisíce zářivých květů procházelo skrze moji auru, která se nyní neuvěřitelně rozpíná, a já přicházím k lípě, jejíž velkolepou korunou cloumá obrovská síla větru. Zdravím ji a vítám se s ní.
Pod Zemí cítím její pevné kořeny, které sálají rumělkovou energií, jako kdyby právě byly v jakémsi Posvátném tanci. Po pár okamžicích si uvědomuji, že jsou v Posvátném tanci.
Ano, vždyť to je moment, který probouzí a aktivuje posvátné síly, které ráda používám při provázení různými rituály.
Aniž bych s předstihem tušila, proč sem mám jít, aniž bych přemýšlela a jistě i vymyslela plno věcí, které jsou zrovna důležitější než lítat před bouřkou po loukách, tak tu jsem a prožívám, jak tvůrčí Síla tepe, rozprostírá okolo mě své prameny a napojuje mě na jemné světy.
Tak jako před každou meditací se to děje jiným a zcela jedinečným způsobem, který přichází z Vesmírných dějů. Já sama nikdy dopředu netuším, jak, kdy a jestli se to vůbec stane.
Děkuji a každou buňkou pociťuji příliv čiré energie, ve které je obsaženo všechno vědění. Dochází k ukotvení a já už bych ani nespočítala, pokolikáté mě plní naprostý obdiv k mystériu Vesmírného díla.
Chvějící se lípa začíná hovořit, vítr se dává do zpěvu, Země hluboce vydechuje a já dýchám s ní. Naše dechy spolu hebce tečou, až se stávají jedním. V síle předbouřkového okamžiku Zemí tryskají pra‑kódy pro celé lidstvo a mé tělo je vstřebává.
Cítím, že nyní už není čas nechat věci dít a plynout – čehož jsme (jako v otřepané frázi) tak trochu zneužívali, když se nám cokoliv nechtělo.
Nyní je čas být v nespoutanosti, v akci, síle, odvaze, nesmíme se bát jít svými skutky za tím, co cítíme v sobě.
Doslova jak na zlatém podnose nám nynější období servíruje dokonalé podmínky pro naše činy, kroky i životní změny. Vše, co v tomto období vykonáme, má nezastupitelnou moc a sílu pro celý další – mnohaletý cyklus.
Vstoupili jsme do druhé poloviny roku 2022, kterému vládne dynamika, nakumulovaná plodná energie a tvůrčí akce. Vlákna našich osudů se v mnoha rovinách mění. Vzniká tah silového pole Celku, který nás vede časem velké proměny, ve které k nám nyní přichází hybná síla Vesmíru.
Jsme to však my, kdo má přidat ruku k dílu a přijmout z nabídnutého, přestože se nám třeba nechce, hledáme výmluvy, necháváme to plynout a máme dojem, že je lepší udělat tisíc jiných věcí než se třeba stěhovat, měnit práci, vztah… Jenže co uděláme nyní, z toho se bude odvíjet náš život dál. A tím dál je myšleno dalších několik let.
Procházíme portálem jedinečných možností, ale i uzavření. Energetický děj nám nyní servíruje dokonalé podmínky pro hmotné kroky, které je třeba realizovat a ze kterých budeme čerpat a růst další dlouhé období.
Tímto portálem proudí velmi živelná, a přesto jemná a podpůrná esence. Pokud ji plně přijmeme, pomůže nám vše realizovat ve veškerých rovinách života a plynule navázat na zpomalení, které v dalších letech nastane.
Naším úkolem nyní je nenechat se zmást tím, co po nás chtějí druzí. Nenechat se strhnout okolím. Nevěřit všemu, co vidíme a slyšíme z úst ostatních lidí (byť se to zdá velmi krásné), ale vnímat své pocity.
Najít si čas a prostor a dělat to, co skutečně tady a teď cítíme a co je naším přáním. Jít a konat v Síle svého nitra – Moci Boží.
Za silného hřmění vybíhám zpod lípy a cítím, jak na mě dopadají obří a studené dešťové kapky.
Nedávám se odradit, přeci nezůstanu fňukat pod stromem, abych čekala, až to běsnění pomine, a v těch lehounkých šatech a sandálech s protkávanými kamínky se rozbíhám. Vmžiku je mám plné vody a nohy mi v nich kloužou, ale nebudu se přece zdržovat sundáváním, pomyslím si a nabírám pořádné tempo.
Běžím promočená až na kost, a přesto šťastná, samotnou Mocí Života zkrápěná. Cestou se mi z jedné boty utrhne řemínek a dál pokračuji obutá i neobutá a každou svojí buňkou vděčně pociťuji, jaký smysl mělo volání z hlubin Země.
Děti doma zírají, jak vypadám, a já už za chvíli v teplém županu hledím na stále se rozpínající mračna a děkuji za Moc, která nás obklopuje a kterou v sobě cítím.
Je nepřekonatelná, nepředatelná a musí se zažít.
Přesto se tak trochu bláhově pokouším tímto psaním vyjádřit přesah Síly, která nás stvořila, tepe v našich srdcích a vede nás, když jí to dovolíme. A že neviditelná, nehmotná, a přesto stále přítomná Moc uvnitř čeká, až se k ní přiblížíme, otevřeme jí své náruče a necháme ji naplno a v nespoutané síle rozzářit svými Životy…
Proto tady jsme a to je naším nejdůležitějším úkolem.
S láskou, Radana
***
Pokud toužíte po podpoře pro tento vpravdě živelný rok 2022, podívejte se na Andělskou svíčku požehnání pro rok 2022. Právě nyní, v létě 2022, je pravý čas, pracovat s nakumulovanou energii z první poloviny roku, kultivovat ji a uzemnit hmotným prožíváním. Pokud vás svíčka osloví, neváhejte…
