„Hele, to je ta švihlá…“ říkali o mně

„Hele, to je ta švihlá…“ říkali o mně.
„Je chudáček, chodí pěšky s baťohem a malou holčičkou. Nikdy nic nebudou mít… alespoň kdyby byla normální.“

Ta slova bolela. Ne proto, že by byla pravdivá, ale proto, že přicházela z míst, kde by člověk čekal pochopení. A přesto jsem šla dál. Šla jsem za srdcem. ❣️

Nebyla jsem vždycky suverénní. Byly chvíle, kdy jsem pochybovala. O sobě. O cestě. O tom, jestli to dělám správně. Jestli by nebylo jednodušší zapadnout, přizpůsobit se, být „normální“. Ale nikdy jsem svým pochybám nedala sílu svých snů. Nikdy jsem jim nedovolila rozhodovat za mě.

Neusilovala jsem o vnější krásu ani o dojem. Soustředila jsem se do hloubky. Věděla jsem, že neviditelná esence záměrů — ještě dávno před tím, než vyrostou do viditelné podoby — je to nejdůležitější. To, co klíčí v tichu, je silnější než to, co křičí navenek.

Smáli se mi, protože jsem malovala Anděly. Protože jsem, abych se s dcerou uživila, uklízela velký studený dům, kde i hadr mrzl. Protože jsem měla ruce plné mozolů a v jejich očích jsem působila naivně. Viděli jen ženu s dítětem a baťohem. Neviděli, co roste uvnitř.

Já jsem ale skrze to všechno nacházela Podstatu toho, kým jsem. Věděla jsem, že to nejsou tresty ani selhání. Byly to Kosmické resety. Nepřišly mě semlít. Přišly mě přesměrovat. Vést mě k vnitřním hodnotám, které mají být žité, ne jen vyslovované.

V jejich očích jsem byla chudá holka, sama s dítětem. Ale já cítila, že mám něco, co mi nikdo vzít nemůže. To nejcennější, co ze sebe mohu dát. A tak jsem tvořila. Opravdově, srdcem, nejlépe jak jsem uměla. Nesoustředila jsem se na to, co o mně říkají. Soustředila jsem se na svůj Záměr. ❣️

Pamatuji si, jak jsem byla hrdá, když jsem měla doma prvních pět svíček. Když jich bylo padesát, byl to pro mě Vesmírný zázrak. A přesto jsem se nenechala strhnout touhou mít víc. Byla jsem hluboce vděčná. Stačilo mi to tak.

Lidé mi říkali, že nejsem dost vidět. Že jsem málo noblesní, málo dravá. Že bych měla mít web — přitom jsme doma neměli ani internet. Že bych měla mít vizitky – dodnes je nemám. Usmívala jsem se. Ne proto, že bych jejich rady pohrdala, ale protože jsem věděla, že moje cesta není o trumfování ani o soutěži.

Nechtěla jsem být dravá. Nechtěla jsem si „zajistit výsledky“. Přála jsem si jít tak, jak mi to je vlastní. V krocích, které se opravdově a zářivě rodí z mého srdce. A právě tyto kroky dnes vetkávají do mé práce podobu Zázraků, které jsou požehnané. 💛💜

Dnes už vím, že nenechat se strhnout okolím ani vlastní touhou mít víc je jedna z nejvyšších forem svobody. Je to pochopení, že skrze nás pracuje něco většího a moudřejšího, než jsou lidské ambice. Je to splynutí se Silou bytí.

V určitém bodě přestaneme mít potřebu svůj život budovat. Přestaneme ho tlačit do forem, které nám někdo předložil jako „správné“. A začneme ho skutečně žít.

Nečekáme na nóbl podmínky. V těch, které máme, začneme vidět velkorysost Vesmíru. Nestěžujeme si. Dáváme ze svého srdce to nejkrásnější – i když to znamená, že v očích druhých jsme naivní…nebo se nám za zády smějí.

Hrdě a zároveň s pokorou jdeme dál. Protože víme, že jsme vedeni inteligentní Silou.

A možná jednou – může to trvat deset, dvacet let -se podíváme do očí těch, kteří se smáli, a spatříme respekt. Nebude v tom zadostiučinění. Jen tiché porozumění plné Lásky. Protože se otevřelo další srdce Světlu na Zemi.

A to je víc než jakýkoli důkaz úspěchu.

Požehnaný čas Vám všem.  A jděte za svými sny, i když se Vám smějí, i když Vám nevěří ….Jděte s Vědomím, že splynutí s Inteligentní sílou Světla neznamená, že to půjde snadno a lehce, ani s bleskovým vzestupem.

Jsou to krůčky, které se rodí ze Srdce. Jsou pocitvé žité a je v nich ukotvena čirá esence Světla. Taková, že mlčí, zatímco druzí hovoří o svých projektech…

Nechce se někam tlačit, přetahovat, blýskat se, být vidět…je to stav bytí, kdy je člověk ve frekvenci Boží lásky, která je tichá, nenápadná…pracuje v jemnosti a současně s nesmírnou Silou – kterou neseme Vědomě.

A to je klíč – doopravdová Síla Světla totiž nepotřebuje argumenty. Ani žádnou dravost, protože pracuje v jiném rytmu, než nám nabízí vnější svět.

A i když to bolí, i když se nám za zády smějí, jděme s hrdostí i pokorou. S Vědomím, že neseme Zářící pochodeň Světla, jejíž svit nás halí do nebeských závojů, které jsme přišli Zemi a Bytostem všem darovat…

S láskou, Radana