…Je to jen pár hodin, co jsem se vrátila z cesty, na kterou jsem byla volána i se svojí rodinou a hned zčerstva píšu tyto řádky, přestože mi jistě potrvá, než je zveřejním.
Vrátila jsem se z cesty, o které jsem předem téměř nic netušila, jen jsem slyšela volání sladkého Hlasu, který mě – nás na ni zval a my netušíc proč, jej následovali. Vesmír použil právě takové signály, aby mě i mého muže vedl společnou cestou, na které pro nás oba bylo nad Slunce jasnější, že navzdory všemu máme jet za Oním hlasem a oddat se Proudu Božských záměrů.
Zpětně si uvědomuji, jak neuvěřitelně bude znít, že jen pár hodin před odjezdem u nás byl zedník, doma se odvíjel běžný pracovní rekonstrukční děj ( po našem požáru ) a já jako kdyby se nic z toho nedělo, provázela v hlubokém odevzdání nádherným prostorem posvátnosti Placentovým rituálem.
Odjížděli jsme z mnoha rozpracovaných pozemských úkolů naší rekonstrukce, pracovních povinností a přesto nás ten mocný Proud vedl…a přestože bychom jistě našli mnoho důvodů, proč nejet bylo jasné, že cesta je naším společným úkolem.
Odjížděli jsme šťastní, že jsme si to dovolili a v radostné energii a se zatajeným dechem co nás asi čeká, jsme zamávali našemu domovu a já navíc s velkou vděčností za to, že jsem pár hodin předtím dokončila – směla dokončit obrázek Panenky Marie pro novou svíčku. Jen jsem tentokrát nedostala (jak už to při „zrození“ nových svíček bývá) vůbec žádné poselství a říkala si, že ve správný čas přijde. To jsem ještě netušila, jak hluboce je poselství Panny Marie s naší cestou provázané.
Během prvních kilometrů se nad námi nádherně rozzářily hvězdy, dětem jsme v autě zapnuli pohádku a před námi bylo asi 1100 kilometrů. Mezi vyndáváním prvních svačin jsem vyřizovala dlouhý seznam pracovních povinností z telefonu, které jsem si nechala pro tuto chvíli a vnímala, jak se před námi otevírá cosi mystického.
Pokukuji po muži, který uvolněně řídí a je za volantem jako ryba ve vodě a říkám, jak jsem vděčná, že jedeme, že jsme si to dovolili a jak je mylné heslo nejdřív práce a pak koláče. Vždyť smyslem našich životů je být šťastný, jít cestou poslání své Duše a ne se strhat a zvládnout co nejvíce práce a pak žíznivě prahnout po kapkách odpočinku. Přemýšlím o nás – lidstvu o tom kam jsme to dychtivostí dopracovali a jak je naše pozornost mnohdy namířena k nižším a nepodstatným věcem, které jsou tak malicherné a pomíjivé.
Uvědomuji si, že právě v této době je vlastně mistrovství být v klidu, lásce, nenechat se stáhnout do vibrací strachu a být v Proudu Božských záměrů, které jsou všemocné. Nechat se vést a nechat Jej skrze sebe konat, to je to proč jsme na světě.
Děti záhy spokojeně oddychují a my s každým dalším kilometrem cítíme, jak se před námi otevírá obrovská Síla. Naším autem je 
rozpohybované zvláštní fluidum oné Síly a každým okamžikem cítím stále hlubší a hlubší klid a současně sílící Hlas.
Míjíme České hranice, já se tiše loučím s naším krajem, lidmi… Zavírají se brány našeho Života, všech úkolů, rozpracovaného obydlí…Hluboce se nadechuji, je to jako kdybychom stáli na vysokém útesu a před námi byla jen tichá záře Světla, do něhož vplouváme.
S velkým obdivem k mému muži si uvědomuji, jaký je dar žít v partnerské symbióze… Míjí noc, a zatímco muž stále řídí, sledujeme první paprsky probouzejícího se Slunce, které nás laskavě objímají.
Cítím, že muž je už hodně unavený a tak navrhuji, že jej vystřídám.
S opatrností a přesto kurážně s kulisou pohádek pro děti, které se už vzbudily, i chrupkáním manžela frčím dálnicí a nesmírně si to užívám. Energie jsou stále průzračnější, a jako kdyby se vlévaly do nejzazších hlubin mého srdce, které přetéká láskou.
Muž se po spánku probouzí a míjíme možná místa našeho bydlení, a ač jsou nádherná, tak cítíme, že to není ono a máme pokračovat v cestě dál. Noříme se do útrob majestátních vrcholů Chorvatských hor a zároveň se kocháme pohledem na otevřené moře. Vím, že právě pro to i kdyby to měl být jediný okamžik, jsme se přijeli.
Přijíždíme na místo, které vibruje nejčistším Světlem, které nás prosakuje, vítají nás teplé oči starších manželů, jejichž apartmán jsme si vybrali. Děti nadšeně vyskakují a starší syn, který je odjakživa rebel, jásá nad strmostí kopců okolo a hned vytahuje své kolo, že to jde pořádně rozjet. Otáčím se k němu a říkám, ať to nedělá, protože se mu něco stane. (Běžně nic takového neříkám a dětem dopřávám kaskadérské kousky jak je libo). Otáčím se k autu, a za mžik slyším ránu, syn leží v krvi na silnici a z hlavy mu srší stružka krve. Pohotově skáču do auta pro první osušku, házím pod venkovní vodovod, dávám mu ji na hlavu, šplhám do boxu na střeše auta a hledám poúrazová homeopatika, než je najdu, je osuška prosáklá. Dávám mu homeo, měním čistý ručník, pod rukou cítím jak mu rána, která je na několik stehů tepe, a uklidňuji všechny přítomné, že není třeba jezdit do nemocnice. Vím, že to bude v pořádku. Během chvíle zase zlobí jaksepatří a do večera chodí s obkladem na hlavě. Druhý den když mu ve vlasech hledám, jak to vypadá, je to zacelené, jako kdyby se to ani téměř nestalo. Vrtá mi hlavou, jak je to možné – to přece není možné.
Večer se na procházce v okolí moře chvějí doslova panenské energie (jiné, než běžně mořské prostředí uvolňuje) …jako kdyby Nebe neohraničeně splynulo se Zemí. Vidím nádherný neohraničený prostor a říkám si, že se mi to snad jen zdá, že to přece není možné (a to jsem prožila mnoho…) Záhy po usnutí dětí se místností našeho spánku rozechvívá jemné Světlo, z něhož něžně vystupuje slovy nesdělitelně nádherná Panna Marie. Celou místností rozechvívá další a další zářící paprsky, do kterých nás něžně zavinuje.
Mám dojem, že se mi zastavuje srdce, že se mi to zdá a jen co si to pomyslím, tak Ona vystupuje z jemného oparu Světla a její nádherná tvář se přibližuje ke mně. Jsem velmi dojatá, velmi, velmi vděčná a po mých tvářích stékají slzy. Její něha – její Božské Světlo mě prosakuje a ona ke mně hovoří. Obdarovává mě cenným osobním poselstvím pro moji další cestu…
Usínám a po probuzení cítím Její sametovou vůni, cítím Ji celý den. Večer procházíme jedním z nejkrásnějších měst, ve kterém jsem kdy byla a magická síla odrážejíc se na mořské hladině mi zvedá zrak vysoko do lesnatých kopců. Cítím, že tam musím (e) jít, že nás tam něco volá.
Následujeme to a dojdeme k nejvyšší soše světa Panny Marie. Nádherné prostranství mě – nás všechny do sebe doslova pojímá a já už chápu, proč jsme tady, proč jsme měli jet. Její fluidum se měkce rozpíná a tvoří skvostný portál, který je bez nadsázky zázračný a uvolňuje obrovské a nepopsatelné vibrace.
Tato energie viditelně prýští celým krajem, prosakuje v kruhových elipsách do všech strana a já koupajíc se v Božském blahu nepřestávám děkovat, že tu jsem. Že tu jsem se svojí rodinou.
Záhy se rozhlížím po nekončícím moři, nádherné krajině, nebesích a nemohu se nabažit té krásy Života. Přetékám blahem…
Prožívám velký rozbřesk pochopení, proč jsem cítila, že tu jsou panenské energie, proč se zázračně rychle uzdravila hlava syna, proč jsem
první den spatřila Nebe prolnuté se Zemí. Protože zde se vine nádherná a hmatatelně silná přítomnost Panny Marie.
S pokorou se klaním tomuto místu, Panně Marii, Bohu a cítím, jak se mnou pozvolna rozpíjejí nádherné otisky tohoto místa a plní mě krása Jejích darů. Bere mi to dech…
Slyším nádherný hlas Nebeské královny a poznávám, že je to HLAS, který nás sem volal…říkám si, že to snad není možné, že snad není možné, že ač jsem o tomto místě nikdy dřív netušila, tak tady jsem. Její slova jsou jako sladká píseň a já si vytahuji telefon, abych případně zaznamenala Její poselství, protože si myslím, že je ke svíčce. Jsem bláhová. Není to tak, telefon ukládám. Zavírám oči, nechávám se laskat paprsky slunce a záhy spatřuji Její obličej v mé blízkosti a dotek něžné dlaně mi žehná.
Následující dny hledím do azurových vlny průzračného moře na téměř prázdné pláži, nasávám okouzlující polibky čistě Božské energie, které se tu rozpínají, dívám se na skotačící děti a muže a skotačím s nimi. Rozjímám a jsem vděčná, že tu jsme. Jsme v nepřetržitém objetí nádherných dějů ve viditelné i neviditelné rovině, jejichž vyprávění by dalo na samotnou knihu.
Uvědomuji si, že není třeba vědět proč – to se ve správný okamžik vždy dozvíme, nýbrž je třeba umět slyšet co. Co je nyní mým úkolem, moji cestou a službou sobě, své rodině, světu?
Usmívám se nad tím, jak jsem si také kdysi myslela, že čím víc toho udělám tím víc světu pomůžu. Není to tak. To nejvíc je – a platí to pro každého z nás být v Proudu Božských záměrů a ať jsou jakkoliv pomalé, rychlé, strmé, zamotané, či směr měnící je následovat.
Čtu zprávy o tom co se děje u nás, jaká panika ovládá svět v souvislosti s covidem a smutně si uvědomuji, jak pravdivé je poselství které jsem více než před rokem napsala na svíčku 2020 a o jeho rozsahu jsem ani já sama tehdy netušila… Na moment toužím jít k Panně Marii (kam chodíme téměř každý den) prosit o milost za lidstvo. Mám dojem, že jediné co může pomoci světu je milost Boží.
Přicházím tam, mám plné oči slz, plné srdce bolesti – tak převeliké, jako kdyby se ve mně nakumulovala všechna bolest, kterou jsme si my lidé, způsobili vzájemně, kterou jsme způsobili zvířatům, rostlinám, celé planetě…která tu JE s námi. Tíha dnešní doby je stvořena našimi skutky, prožitky, neochotou být nástrojem Lásky v symbióze se Vším stvořeným.
Myslím na Vás, myslím na lidstvo a plní mě obrovská lítost, přesto to nemohu udělat. Nemohu prosit o milost za nikoho z nás, neb cítím, že vše co se děje je v absolutním pořádku, pro tolik potřebný vývin lidstva…
Pro naše prozření a ochotu být bez strachu ušlechtilou nádobou pokory Božích záměrů a jejich následování.
Plní mě veliká úleva, osvobození a můj tichý souhlas, smíření a přesto hluboký soucit k lidem a naší planetě rozpohybuje rty Marie proroctvím, které, snad až nastane čas, předám dál…
Matka všech národů, oděná do nádherně zářícího roucha Lásky touží darovat svoji spásu celému světu…velmi niterně se mě Její projev dotýká…
Nese Sílu, která se lidstvu (teprve) odemyká.
Přichází Nebe na Zemi a vyzývá nás, aby každý z nás udělal něco, co před námi ještě neudělal žádný jiný člověk.
Žehná mi a žehná mi její Světlo předávat dál. Odjíždíme o pár dní dříve, přestože bychom ještě chtěli zůstat, tak cítíme, že náš čas byl završen. Ještě netuším proč.
V poslední den v posledních minutách Portál Panny Marie roztepe vibrace, které mají nesdělitelné grády a přes svoji prvotní jemnost srší v nekončících gejzírech, které nás podmaňují, děti na ně reagují tak, že spontánně vybíhají z nastartovaného auta do moře, které hýří neopakovatelnou sílou.
Toužím se do těch darů také ponořit, ale netuším, kde mám v zabaleném autě plavky, od mé myšlenky uplyne sotva pár sekund kdy se vlny energií živé Přítomnosti Nebeské královny rozezní ještě víc, zavinují mě Božským fluidem, mě na mžik napadá, že tam snad vběhnu ve své přirozené kráse a v tom syn z moře hystericky křičí, že mu uplavala (oblíbená) bota do dálky.
Je to jasné – právě teď je mým úkolem běžet vstříc nádherným vlnám moře i darům Marie. Bez váhání ze sebe stahuji oblečení a tak, jak mě Bůh stvořil běžím do objetí vln. Je to úchvatné…Když plavu pro botu cítím, jak jsem zaplavena tisíci polibky Probuzeného Světla. Nevím, co Jej probudilo, ale vím, že bylo aktivováno – pro nás lidstvo. S botou doplavu ke břehu, kam ji házím a pomalu se dál nořím do toho blahodárného balzámu, který piju každou svojí buňkou. Prožívám absolutní odevzdání, absolutní Sílu okamžiku setkání Nebe se Zemí.
Domů vyjíždíme po setmění v doprovodu ohromující bouře, kterou vnímám jako akt otevírajícího se Nebe lidstvu. S mnoha Jejím poselstvím v mém telefonu, které jsem průběžně zaznamenávala, Její posvěcenou vodou, obrázkem na svíčku Požehnání 2021 a za znění Jejího hlasu. V nádherné energii Proměny nás všech, završení, vděkem a pocitech radosti. Okouzlující čistota Její přítomnosti mnou vetkává myšlenky o tom, že mám svolat meditaci Setkání s Pannou Marií a to, co skrze sebe přináším, předat dalším ženám. Pár hodin po návratu svolávám setkání a tři poté je uskutečněno. Mnohé ženy mají zprvu velmi jemné prožitky, které se záhy mění ve velkolepé a tak hluboce pravdivé v Síle Její hmatatelné přítomnosti. Několikrát mi během provázení tečou slzy, několikrát se mi zatají dech a slova mizí v nekonečnu Jejího Světla nepopsatelné krásy.
Cítím a vím, že pro nás všechny přichází milost, která je zásadní pro uzdravení naší lidské společnosti.
Milost, ve které ač je mnoho Jejího smutku, bolesti, lítosti nad tím vším, tak přesto nese tolik naděje, síly a obrovsky silných gejzírů Světla, v nichž k nám přichází. Ona – Nebeská Královna.
Nepřestávám děkovat, za to Vše a mnohem více, co jsem prožila. A upřímně musím říct, že jsem ve svém Životě prožila mnoho, mnoho neuvěřitelných zázraků, nadpozemských okamžiků a slovy nesdělitelných dějů, které kdy sotva dokážu popsat. Přesto mě nepřestává famózní propracovanost Vesmíru udivovat a plnit pokorou. Stále, jak malé dítě žasnu, jak strunky našich osudů rozhýbávají rozmanité pěšiny našich cest napříč světem a vedou nás vstříc Božským záměrům, jestliže si to dovolíme, ať je to kamkoliv.
Říkám si, jak je tento můj článek dlouhý a přesto mám dojem, že tisíce krás, které jsme prožili, ani není možné napsat…
S láskou a velikou pokorou za to Vše…Radana
Když jsem měla tento článek už dopsaný, tak jsem si říkala, že se vlastně toužím podělit o ještě něco moc krásného… Na meditaci Setkání s Pannou Marií o které píšu výše, jsem měla pro přítomné ženy (kromě jiného) misku s požehnanou vodou a Jejími vzácnými esencemi, která stála v nádherném objetí Jejího Božského srdce při meditaci. V misce bylo několik krystalů růženínu, které jsem ženám darovala, a několik mi jich zbylo. Přivezla jsem je i s miskou domů a ladila se, komu bych je darovala, kdo je opravdu potřebuje. Na mnoho z Vás jsem myslela a zároveň mi bylo líto, že jich nemám dost a nemůžu obdarovat všechny. Misku s krystaly jsem tedy doma dala k sošce Panenky Marie, kterou mi koupil manžel, když jsem před sedmi lety nosila pod srdcem Vojtíška. (Ano, to je ten, který si rozbil hlavu a uplavala mu bota).
Druhý den šel muž s naším skvělým kamarádem Jirkou (díky Jirko) pracovat na další fázi dokončení mé dílny. Jak už víte střecha má pyramidální tvar a protože jsou omítky ze 100% čisté hlíny, tak pro vyváženost bude – skoro je strop z voňavého dřeva a na tom hoši právě pracovali. Jak jsem se za nimi přišla s čajem podívat a viděla – cítila tu nesmírnou Sílu, která tam vibruje, tak v tom mě to napadlo! Krystaly růženínu budou součástí stropu a jejich brilantně čisté krůpěje Pomoci otevřeného Portálu výsostného sestoupení Panny Marie měkce potečou do každé svíce, na všechny strany, k Vám všem….
A tak jsou již nyní některé z nich v objetí voňavého dřeva… a mnou proudí myšlenky, že kdybychom bývali nikam nejeli, „protože přece v průběhu rekonstrukce odjíždět z rozpracovaného domu se nehodí“ 🙂 tak bychom možná měli o něco více hotového a přesto by nám toho tolik mnoho scházelo…
Přeji nám všem, abychom domněnky „co bychom měli“ rozptylovali v Mistrovském umění Vesmíru a následovali Jej…
