Dívám se do rozzářených očí mého syna a pozoruji, jak se v jeho auře nyní vznáší tisíce srdíček a vlnění láskyplné růžolící energie rozechvívá nádhernou podívanou, až se mi dech tají.
Jsem hrdá a současně cítím velké dojetí i naplnění jakýmsi pocitem, že „tohle má smysl“.
Totiž, můj syn právě hovoří se zástupkyní organizace Unicef, která mu zatelefonovala, aby mu osobně poděkovala za naše malé pomáhání. A tak si asi umíte představit, jak takový důležitý rozhovor desetileté dítě prožívá. Tetelí se blahem, září jako tisíc sluncí, je hrdý, důležitý, usměvavě vypráví a ze všeho nejvíc dojatý (je totiž celý po mně).
Seběhlo se to celé zcela spontánně. Možná si pamatujete na můj článek, v němž píšu o tom, jak společně s mými syny tu a tam dětem na druhém konci planety, které trpí zásadními nedostatky, objednáváme přes organizaci Unicef potřebné věci.
Děje se to tak, že kluci dostanou rozpočet a pak se spolu radí, jak jej co nejlépe využít. Jsem spravedlivá – každý dostává stejnou částku, za kterou může nakoupit to, co cítí a já naslouchám rozmluvám o tom, že kozička je lepší, protože ta vydrží dýl a víc dětí bude mít v bříškách teplé mlíčko, léky jsou důležité, ale balíček přežití zase zachrání lidský život…
💗💗💗
Pozoruji, jak do toho vlévají srdce a svůj cit a řeknu Vám, že je to ta nejkrásnější podívaná.
💗💗💗
A právě včera se mi stalo, že mi zavolala zástupkyně Unicef s poděkováním za naše přispívání a prosbou, zda bych mohla pravidelně každý měsíc posílat pevně danou částku. Jasně, chápu to, předem by věděli, jaký mají rozpočet a z čeho mohou vycházet.
Nicméně paní vysvětluji, že má podpora, není jenom má, ale že se na ní podílejí a vždy se na to těší. Sdílím s ní, jak je to pro syny obohacují zkušenost, která nás vždy zavede k rozhovorům o rovnováze, pokoře, přirozenosti „ze svého“ dávat druhým a oni se zkrátka pak na svět a vůbec všechno koukají jinýma očima.
A třeba u takové obyčejné pizzy na ulici měli kluci po minulém nakupování u Unicef velmi filosofický rozhovor o tom, že ty děti něco takového vůbec neznají. „Uvědomuješ si brácha, jak blahobytný život v happy epic energy tady vlastně máme?“ Táže se jeden druhého 🙂. A já se usmívám i směji slovníku dnešních dětí 😀
Kouzlo někomu pomoci nespatřuji v tom dát trvalý měsíční příkaz, na který časem vlastně i zapomenu a dotyčným vlastně přichází „neživá energie“ jen formou peněz. Spatřuji ho v tom, že si udělám čas, vzpomenu si na někoho, otevřu své srdce do soucitu a ladím se na to, jestli zaplatíme deku, soupravu pro novorozence, anebo třeba provizorní přístřešek.
To uvědomění si, jak pro někoho může být provizorní přístřešek darem, totiž otevírá velmi hluboké jádro našich vlastních hodnot rozvíjející nás mnohem dál. Dál než myslíme, že můžeme uvnitř sebe dosáhnout. Vede nás za hranice našeho běžného života, tam kde se setkáváme s čistou a bezpodmínečnou láskou. Dávání z této formy lásky, kdy dáváte a nic nečekáte, má pro mě a mé děti hluboký smysl.
Paní je dojatá a nesměle se ptá, zda mám v blízkosti děti, že by jim ráda osobně poděkovala a záhy už vidím roztančená srdíčka lásky úplně obyčejného lidství okolo syna a dva páry třpytících se očí, v nichž je celý Vesmír, který na mě právě skrze ně hledí.
💗💗💗
Uvědomuji si nádhernou vznešenost tohoto „obyčejného“ okamžiku.
Uvědomuji si, jak jsem šťastná, že jsem si nenechala zaslepit rozum pokrokem technologií a byť v mnohém zjednodušují život, tak jej současně nepozorovaně okrádají o ty naprosto obyčejné okamžiky, v nichž prožíváte vlny citlivosti a laskavosti k sobě, svým milým a celé společnosti.
💗💗💗
Totiž lásku k bližnímu, byť na druhém konci světa, umí poslat jen naše živá lidská srdce, z nichž mají všechna naše rozhodnutí obrovskou a nekonečnou Moc.
Moc, která tvoří zázraky, i když dočista malé a obyčejné. Uvědomuji si svoji docela prostou cestu a obyčejné prožívání života, za které jsem věru šťastná.
Telefon končí a celý velký Vesmír je přítomen v našem obýváku jako nádherně zářící odkaz živých pochodní Lásky v podobě mých milovaných dětí.
